Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem
Olomouc, Pavelčákova 14, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 15.350.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 93/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008,
č.j. 39 Co 476/2007-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II .Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 15.350.000,- Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a
nesprávným úředním postupem podle zák. č. 82/1998 Sb. s tvrzením, že v důsledku
výkonu rozhodnutí a exekuce na jeho majetek postižením obchodních podílů byl
zmařen jeho záměr převést obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným,
jejichž byl jediným společníkem, a ušel mu tak zisk z této transakce.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. 14 C 93/2006-66,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
podnikal jako fyzická osoba, byl jediným společníkem několika společností s
ručením omezeným, byly proti němu vedeny výkon rozhodnutí a exekuce nařízené
pravomocnými usneseními Okresního soudu v Ostravě, došlo k postižení obchodních
podílů ve třech obchodních společnostech s ručením omezeným, v nichž byl
žalobce jediným společníkem. Soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k
naplnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť
jestliže činnost státního orgánu se bezprostředně odráží v obsahu rozhodnutí,
nejde o nesprávný úřední postup, a nejde ani o nezákonné rozhodnutí, poněvadž
zákon stanoví pro vznik odpovědnosti podmínku, že takové rozhodnutí bylo pro
svou nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno, což v daném případě
nenastalo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č.j. 39 Co 476/2007-105,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního
stupně. Doplnil, že podmínkou objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím je především existence nezákonného rozhodnutí, soud v
řízení o odpovědnosti státu za škodu však není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna jen
tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno.
Tuto podmínku nelze nahradit tím, že účastníku není přičítáno k tíži nepodání
řádného opravného prostředku podle § 8 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění
platném ke dni 31. 10. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že z právních předpisů nevyplývá zákonná definice pojmu nezákonné
rozhodnutí a ani soudy obou stupňů ji pojmově nerozvádí. Poukazuje na to, že ze
zákona č. 82/1998 Sb. vyplývají dva samostatné náhradové tituly, a to konkrétně
nejen z § 8, ale i z § 13. Domnívá se, že § 13 zák. č. 82/1998 Sb. nijak
nedefinuje, co má být považováno za nesprávný úřední postup, a předkládá svou
vlastní interpretaci tohoto pojmu. Uvádí, že odvolací soud nevzal do úvahy § 13
zák. č. 82/1998 Sb., jinak by dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a
zároveň neúplně zjistil skutkový stav, ze kterého je patrné, že žalobce využil
všech dostupných opravných prostředků. Upuštění od dalšího výkonu exekučního
příkazu rozhodnutím soudního exekutora podle dovolatele lze podřadit pod pojem
zrušení či změny rozhodnutí. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v otázce,
zda soud v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je vázán
podmínkou uvedenou v § 8 zák. č. 82/1998 Sb. i v případě rozhodnutí, proti
kterým nejsou opravné prostředky přípustné a které může orgán, který je vydal,
kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Dále, zda uvážení soudu podle § 264 o. s. ř.
(zda navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný) je nutno považovat,
z hlediska úpravy zák. č. 82/1998 Sb., za nesprávný úřední postup podle § 13,
anebo za úřední postup vyúsťující ve vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O
případ uvedený v § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které
vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na právním závěru, že nelze dovodit
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy
úřední postup v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyústil ve vydání
rozhodnutí. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu,
jelikož bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel
a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či
rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1000) a
odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o
náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci není oprávněn sám posuzovat
zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 4030). Nelze přitom pochybovat o tom, že úvaha
podle § 264 odst. 1 o. s. ř. je součástí rozhodování soudu (a to navíc nikoli
rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž až o jeho zastavení – viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38),
nemůže tedy její nesprávné vyhodnocení být považováno za nesprávný úřední
postup.
Otázka týkající se podmínky zrušení či změny rozhodnutí již byla opakovaně
dovolacím soudem řešena a závěr odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost,
je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v
Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru, sv. 30, pod C 2818,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005,
publikované v Souboru pod C 4030).
Exekuční příkaz nelze odstranit tím, že by jej exekutor následným rozhodnutím
zrušil, neboť ani exekuční řád ani občanský soudní řád (srov. 52 odst. 1, 2 ex.
ř.) eventualitu takovéhoto rozhodnutí nepřipouští (srov. bod IV stanoviska
Nejvyššího soudu k zákonu č. 120/2001 Sb., sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006). Upuštění soudního
exekutora od provedení exekuce dle § 46 odst. 3 ex. ř. nelze považovat za
zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost, neboť jeho předpokladem je splnění
vymáhané povinnosti povinným, a nemůže jím být obcházena shora zmíněná
nepřípustnost zrušení exekučního příkazu. Nejde tedy o rozhodnutí, jímž by mohl
exekutor své předchozí rozhodnutí kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Žádné
rozhodnutí, v němž by bylo (mělo být) aplikováno ustanovení § 264 odst. 1 o. s.
ř., však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebylo pro nezákonnost
zrušeno ani změněno, a proto nemůže být pro rozhodnutí v této věci druhá
dovolatelem předestřená otázka zásadně významná.
Námitka nesprávného (neúplného) zjištění skutkového stavu věci je v případě
dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem formulovaných právních otázek a v
dovolání uplatněných dovolacích důvodů nelze napadenému rozhodnutí připisovat
zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.], a že tedy jeho
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Robert Waltr , v.
r.
předseda senátu