25 Cdo 1375/2016-218
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně H-Tabák s. r. o., se sídlem v Praze 3, Biskupcova 85, IČO 26178907,
zastoupené JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října
1001/3, proti žalovanému Time 4 sport z. s., se sídlem v Praze 11, Mikulova
1594/4, IČO 22721649, zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Kaprova 42/14, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, jako
vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 906.500,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 425/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13
Co 141, 305/2015-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 906.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jednatel žalobkyně J. H. si dne 4. 4.
2012 u postranní čáry fotbalového hřiště sportovního areálu M. v P., který
provozuje žalovaný, odložil tašku, v níž byly mj. klíče od automobilu Audi Q5,
jenž zaparkoval v přilehlé ulici. Poté se účastnil fotbalového utkání v rámci
tzv. Hanspaulské ligy a až po skončení zápasu zjistil, že mu byla odcizena jak
taška, tak automobil. Žalovaný ústně uznal svou odpovědnost za ztrátu věcí, ale
škoda byla nahrazena jen do výše hodnoty věcí, které se nacházely v tašce,
neboť pojistitel odpovědnosti žalovaného odmítl plnit za automobil s tím, že
nešlo o věc odloženou na místě k tomu určeném. Trestní věc byla odložena,
protože se nepodařilo zjistit osobu, která se měla krádeže dopustit. Žalobkyně
následně uzavřela se společností ALD Automotive s. r. o., od níž si automobil
na operativní leasing pronajímala, dohodu o vyrovnání vzniklého dluhu a dne 25.
7. 2013 také smlouvu o převodu vlastnického práva k automobilu včetně
souvisejících práv a povinností. Soud dospěl k závěru, že s činností žalovaného
je zpravidla spojeno odkládání věcí a že jednatel žalobkyně si tašku odložil na
místě k tomu obvyklém, jelikož v celém sportovním areálu se nenacházely
uzamykatelné skříňky. Protože však podle § 433 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“),
provozovatel odpovídá za škodu na odložených věcech pouze fyzické osobě, není
žalobkyně k uplatnění daného nároku oprávněna, aniž by bylo třeba řešit otázku,
zda byl automobil v daném případě věcí odloženou v souvislosti s využitím
sportoviště. Žalovaný by mohl žalobkyni odpovídat za škodu podle úpravy obecné
odpovědnosti (§ 420 odst. 1 obč. zák.), avšak žalobkyně nebyla v době škodné
události vlastníkem automobilu, takže jí nemohla vzniknout škoda spočívající v
hodnotě odcizeného vozidla, ostatně závazkový vztah při využití služby zde
vznikl mezi žalovaným a jejím jednatelem. Tvrdila-li žalobkyně, že se stala
vlastníkem automobilu a že na ni byla postoupena i pohledávka za žalovaným z
titulu náhrady škody, soud smlouvu ze dne 25. 7. 2013 pro nemožnost plnění
posoudil jako absolutně neplatnou podle § 37 odst. 2 obč. zák. V době jejího
uzavření bylo již vozidlo odcizeno, takže ho prodávající neměl ve své moci ani
nevěděl, kde se nachází, tudíž nemohl splnit svůj závazek vyplývající z kupní
smlouvy a spočívající v předání předmětu koupě kupujícímu. Kromě toho nejsou
splněny ani náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky podle § 524 a násl.
obč. zák., která by měla být podle žalobkyně součástí smlouvy s ALD Automotive
s. r. o., protože pohledávka za žalovaným zde není vůbec zmíněna. Konečně soud
nepovažoval prohlášení žalovaného uvedené ve vyjádření pro jeho pojišťovnu
ohledně odcizené tašky za uznání závazku ve smyslu § 558 obč. zák. ve vztahu k
žalovanému nároku.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j.
13 Co 141, 305/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že smlouva ze dne 25. 7. 2013 je smlouvou o převodu vlastnictví k
movité věci, trpící ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. absolutní neplatností,
neboť chybí jeden ze základních znaků kupní smlouvy, tj. předání věci
nabyvateli (tzv. tradice). Nárok žalobkyně z titulu obecné odpovědnosti podle §
420 odst. 1 obč. zák. není dán, jelikož škůdcem je zde pachatel odcizení
automobilu, resp. klíčů od něj, a odpovědnost žalovaného za porušení prevenční
povinnosti, spočívající v nedostatku uzamykatelných skříněk, nelze koncipovat
natolik široce, že by se měla vztahovat také na automobil zaparkovaný „kdesi v
ulici“. Žalobkyně nemůže být aktivně legitimována ani podle § 433 odst. 2 obč.
zák., neboť nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení náleží jen fyzickým
osobám. Uplatněný nárok nelze přiznat ani podle § 558 obč. zák., protože
prohlášení žalovaného vůči pojišťovně o odpovědnosti za škodu uznáním nároku
není, a to pro absenci nezbytné náležitosti v podobě uznání nároku co do důvodu
a výše.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aktivní
legitimace, ačkoli žalobkyně je na základě smlouvy ze dne 25. 7. 2013
vlastníkem odcizeného vozidla. Také ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. je
zapotřebí vykládat historicky a skrze účel, který má plnit. Právnické osoby
jsou rovnocenné osobám fyzickým, omezovat odpovědnost provozovatele pouze na
majetek fyzických osob by bylo v rozporu s ústavním pořádkem, neboť vlastnické
právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Žalobkyně s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4170/2010 nesouhlasí ani se závěrem,
že automobil zaparkovaný v ulici bezprostředně přiléhající ke sportovnímu
areálu není ve smyslu § 433 odst. 2 obč. zák. odloženou věcí, protože zde byl
odložen při využití sportoviště, provozovatel ve svém areálu nemá žádná
parkovací místa a parkování v dané ulici bylo běžné. Dovolatelka se též
domnívá, že automobil není jakožto běžný dopravní prostředek cenností podle §
434 obč. zák., a žalovaný by tak měl být odpovědný za vzniklou škodu v plné
výši. Nesouhlasí ani se závěrem, že jí nemohla vzniknout škoda, protože jako
leasingový nájemce hradila hodnotu vozidla, a jeho odcizením tak vznikla újma v
jejích majetkových poměrech. Přesto raději uzavřela s leasingovým
pronajímatelem smlouvu, na jejímž základě na ni byla převedena všechna práva a
povinnosti související s vlastnictvím automobilu, tedy také právo na náhradu
škody. Z tohoto důvodu je chybný i závěr odvolacího soudu, že postoupení
pohledávky za žalovaným je neplatné. Neexistuje také žádný důvod, proč by ve
smyslu § 51 obč. zák. nepojmenovaná smlouva o převodu vlastnického práva k
automobilu neměla být považována za platnou. Vozidlo bylo v dané smlouvě
dostatečně určeno, a jestliže nebylo prokázáno, že by přestalo existovat,
nemůže prostý nedostatek faktické dispozice s ním způsobit neplatnost smlouvy.
Též okolnost jeho faktického předání není pro účinnost či platnost smlouvy
rozhodná, jestliže si smluvní strany podle § 133 odst. 1 obč. zák. sjednaly, že
k přechodu vlastnictví dojde okamžikem úhrady finanční kompenzace. Odmítá dále,
že prohlášení žalovaného vůči pojišťovně nebylo uznáním dluhu. Poukázal-li
žalovaný na konkrétní škodní událost a konstatoval-li, že je za vzniklou škodu
odpovědný, jedná se o jasný pokyn pojistiteli uhradit pojistné plnění
poškozenému, a tedy současně o závazek dluh uhradit neboli uznání dluhu.
Žalobkyně navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí dovolání, neboť
žalobkyně pouze polemizuje se závěry soudů obou stupňů a její tvrzení nemají
oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a že dovolání není
přípustné. Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry
vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z rozporu napadeného rozhodnutí s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4170/2010,
publikovaným pod C 13349 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), přehlíží, že jde o poněkud odlišné
skutkové souvislosti. Zatímco v citované věci dovolací soud dovodil, že
zaparkované vozidlo může být věcí odloženou v souvislosti s poskytovanými
službami v sauně hotelu mimo město, který není prakticky jinak než autem
dostupný, v nyní projednávané věci bylo vozidlo zaparkováno v ulici hlavního
města, přičemž dosažitelnost sportovního areálu se neomezuje na použití
osobního automobilu, takže zaparkování (odložení) auta v přilehlých ulicích
není podmínkou využití sportoviště provozovaného žalovaným. Navíc na takovém
závěru zamítavé rozhodnutí soudů nižších stupňů nestojí, neboť odvolací soud
uvedl několik dalších důvodů neopodstatněnosti žaloby, pro něž se již touto
otázkou nezabýval.
Odvolací soud své rozhodnutí založil kromě jiného na závěru, že nároky
z objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu na odložených věcech podle §
433 odst. 2 obč. zák. mohou uplatňovat jen fyzické osoby, tedy nikoliv žalující
obchodní společnost. To vyplývá z výslovné zákonné dikce, která tak podtrhuje
specifický charakter této přísné odpovědnosti (bez ohledu na protiprávnost a na
zavinění) tím, že ji odvíjí od existence závazkového vztahu mezi provozovatelem
určité činnosti a osobou, která jeho služby využívá. Tato osoba nemusí být vždy
nutně vlastníkem věci, která je předmětem občanskoprávní ochrany (např. proto,
že ji držela na základě ujednání s vlastníkem, jemuž také v rámci jejich
právního vztahu za poškození věcí odpovídá), a proto zákon připouští, aby
ačkoliv se v důsledku poškození, zničení či ztráty věci majetkový stav této
osoby nesnížil, byla – právě vzhledem ke vztahu závazkovému, jehož byla
účastníkem – považována za poškozeného v právním vztahu založeném na objektivní
odpovědnosti provozovatele uvedených činností za škodu. Zde je dán rozdíl
oproti objektivní odpovědnosti provozovatelů garáží a jiných podniků podobného
druhu (§ 435 obč. zák.), protože zatímco uživatelem ubytovacích služeb a
činností, s nimiž je spojeno odkládání věcí, může být z povahy věci pouze
fyzická osoba, svůj dopravní prostředek do garáže může umístit i osoba
právnická, např. prostřednictvím svého zaměstnance. Proto vlastníku věci, který
není účastníkem závazkového vztahu, od nějž se odpovědnost podle § 433 obč.
zák. odvíjí, provozovatel odpovídá za škodu jen podle obecné úpravy dané
ustanovením § 420 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1565/2001, publikovaný pod č. 4/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, a rozsudek téhož soudu ze dne
27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2976/2006, Soubor C 4834).
Rozlišování mezi osobami fyzickými a právnickými pramení z odlišného
charakteru občanskoprávní ochrany jejich majetku, na němž může být v
souvislosti s poskytováním služeb způsobena škoda. Zatímco u věcí vnášených do
ubytovacích provozů nebo odkládaných při využívání služeb jiných provozů je
osobou oprávněnou ten, kdo je tam vnesl, či pro koho byly vneseny, případně kdo
je v provozu odložil, tedy jen osoba fyzická, v případě garáží a jiných
podobných podniků se může náhrady škody domáhat také právnická osoba. Právě s
ohledem na tento rozdílný charakter ochrany bylo ostatně v citované judikatuře
dovozeno, že nárok podle § 433 odst. 2 obč. zák. nemusí uplatňovat pouze
vlastník věci, na níž byla způsobena škoda, ale i např. ten, kdo za ni
vlastníku z titulu samostatného právního vztahu odpovídá. Z těchto důvodů proto
také Nejvyšší soud neshledává uvedený rozdílný přístup k fyzickým a právnickým
osobám při občanskoprávní ochraně majetku v rámci odpovědnosti za škodu
způsobenou na vnesených nebo odložených věcech za ústavně nekonformní. Ostatně
ochrana majetku je ve vztahu k právnickým osobám zaručena případnou obecnou
odpovědností provozovatele, přičemž z žádného zákona ani z ústavních předpisů
nevyplývá právo mít nároky z tzv. přísné objektivní odpovědnosti, pokud je
zákon nezakládá.
Jestliže tedy odvolací soud v této věci nárok na náhradu škody podle § 433
odst. 2 obč. zák. posoudil jako nedůvodný s ohledem na to, že přísluší jen
osobám fyzickým, zatímco žalobkyně je právnickou osobou, rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože jde o důvod, který
samostatně obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby, nezabýval se dovolací soud
dalšími uplatněnými dovolacími námitkami, neboť ani jejich případné vyřešení v
souladu se závěry dovolatele (viz jeho poukaz na opačné řešení otázky platnosti
kupní smlouvy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1560/2016) nemůže mu přinést úspěch ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 1998, 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky, či usnesení téhož
soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu