23 Cdo 1560/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady,
Ph.D., ve věci žalobkyně H-Tabák s. r. o., se sídlem v Praze 3, Biskupcova 85,
identifikační číslo osoby 26178907, zastoupené JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované Kooperativa
pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní
665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 906.500 Kč s
příslušenstvím, vedené u obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 254/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015,
č. j. 25 Co 266/2015-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č. j. 25 Co 266/2015-82, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2015, č. j. 29 C
254/2014-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Kč s příslušenstvím, se zamítá (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení
částky 906.500 Kč s příslušenstvím jako nároku na výplatu pojistného plnění,
který měl vzniknout z pojistné události, ke které došlo dne 4. 4. 2012, kdy byl
z ulice M. v P. odcizen blíže specifikovaný osobní automobil značky Audi. Ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která přejal i odvolací soud, plyne,
že odcizený automobil byl na základě smlouvy ze dne 9. 2. 2011 uzavřené mezi
žalobkyní jako leasingovým nájemcem a společností ALD Automotive s. r. o. jako
leasingovým pronajímatelem předmětem leasingového nájmu. Dne 10. 8. 2011 byla
mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem ve prospěch
pojištěného ALD Automotive s. r. o., jako vlastníka vozidla, uzavřena pojistná
smlouva o komplexním pojištění vozidla – GLOBAL, jejímž předmětem bylo
havarijní pojištění předmětného automobilu. Mezi účastníky řízení bylo
nesporné, že dne 4. 4. 2012 došlo k pojistné události – odcizení automobilu
Audi, pojištěného u žalované dle pojistné smlouvy ze dne 10. 8. 2011, kdy
automobil byl pro případ odcizení u žalované pojištěn. V té době byl vlastníkem
automobilu ALD Automotive, s. r. o. a žalobkyně automobil užívala z titulu
práva leasingového nájemce na základě smlouvy ze dne 9. 2. 2011. Dne 3. 9. 2012
byla mezi ALD Automotive, s. r. o., jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem
uzavřena dohoda o vyrovnání uznaného dluhu, v níž žalobkyně uznala svůj dluh
vůči věřiteli ve výši 511.932 Kč vzniklý z důvodu předčasného ukončení smlouvy
o nájmu movité věci. Mezi společností ALD Automotive, s. r. o. jako prodávající
a žalobkyní jako kupující byla dne 25. 7. 2013 uzavřena smlouva o převodu
vlastnického práva k automobilu, včetně souvisejících práv a povinností, v níž
je konstatováno, že automobil, který byl předmětem tzv. operativního leasingu
dle smlouvy ze dne 9. 2. 2011, byl dne 4. 4. 2012 odcizen a dne 30. 4. 2012
došlo k předčasnému ukončení (zániku) leasingové smlouvy. Dne 9. 7. 2012 došlo
k písemnému vyčíslení nároku pronajímatele ve výši 511.932 Kč a dne 3. 9. 2012
byla uzavřena dohoda o vyrovnání dluhu s tím, že ke dni podpisu smlouvy má
kupující ještě uhradit prodávajícímu z tohoto vyrovnání zbývající částku
199.084,30 Kč. Dále je konstatováno, že kupující jako pojistník uzavřel dne 10. 8. 2011 pojistnou smlouvu s žalovanou, kterou byl havarijně pojištěn automobil
Audi, přičemž pojištěným byla společnost ALD Automotive, s. r. o. Předmětem
smlouvy byl převod vlastnického práva k automobilu se všemi součástmi a
příslušenstvím s tím, že mezi práva náležející vlastníku automobilu patří
„především případná pohledávka vůči Kooperativě z titulu plnění dle pojistné
smlouvy ze dne 4. 4. 2012, kdy byl automobil odcizen, tato pohledávka vůči
Kooperativě je též touto smlouvou převáděna, resp.
postupována na kupujícího“. Dále bylo sjednáno, že vlastnictví automobilu včetně případného práva
prodávajícího vůči Kooperativě přechází na kupujícího okamžikem úhrady částky
199.084,30 Kč na účet prodávajícího a považuje se za uhrazení kupní ceny. Mezi
účastníky řízení bylo sporné, zda má žalobkyně vůči žalované nárok na výplatu
pojistného plnění za pojistnou událost – odcizení automobilu Audi. Sporná byla
jak otázka věcné legitimace žalobkyně ve sporu, tak otázka důvodnosti odmítnutí
výplaty pojistného plnění žalovanou. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že
žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována. Uvedl, že žalobkyně
uplatnila svůj nárok proti žalované s odkazem na smlouvu, kterou uzavřela se
svým bývalým smluvním partnerem ALD Automotive, s. r. o., dne 25. 7. 2013, tj. smlouvu o převodu vlastnického práva k automobilu včetně související práv a
povinností. Soudy tuto smlouvu posuzovaly jako samostatnou smlouvu bez
jakéhokoliv právního vztahu k smlouvě předchozí, a to i s ohledem na plynutí
času. Soud prvního stupně vycházel z toho, že tato smlouva – bez ohledu na svůj
název – byla smlouvou o převodu vlastnictví k movité věci, jak ostatně vyplývá
i z dalšího obsahu smlouvy, kterým je převáděn právě sporný nárok žalobkyně na
uplatnění pojistného plnění vůči žalované. V souzené věci ALD Automotive, s. r. o. smlouvou převedla vlastnictví k movité věci, tedy automobilu Audi, za
situace, kdy dle vlastního obsahu smlouvy tento automobil byl odcizen, jeho
existence převodci tohoto vlastnického práva nebyla vůbec známa, resp. ani
nemohl tvrdit, že věc v době uzavírání předmětné smlouvy vůbec existuje. Odvolací soud konstatoval, že „s žalobkyní lze sice souhlasit v tom, že
teoreticky uzavření takovéto smlouvy není vyloučeno, pouze ovšem zakládá
obligační závazek převodce vlastnického práva převod tohoto práva na
nabyvatele. K účinnosti této smlouvy je však třeba, aby došlo i k tzv. tradici,
tedy předání věci nabyvateli, tedy v souzené věci do dispozice žalobkyně. Ani
žalobkyně netvrdila, že by jí předmětný osobní automobil byl jakýmkoliv
způsobem předán, když již z obsahu smlouvy vyplývá, že několik měsíců předtím
převodce tohoto vlastnického práva osud převáděné věci vůbec nezná, tedy nebyl
schopen prokázat, že daná věc vůbec v době převodu vlastnictví existovala. Daná
smlouva z toho důvodu nemohla nabýt nikdy své účinnosti, neboť k ní dochází až
poté, kdy nabyvatel dostává věc do své vlastní dispozice“. Dle odvolacího soudu
však ani žalobkyně netvrdila, že by věc do své dispozice někdy dostala, pouze
tvrdila, že v souvislosti s tímto převodem na ni přešla i pohledávka proti
žalované na uplatnění žalované částky z titulu pojistného plnění. Odvolací soud
se v tomto zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, že takto uzavřená smlouva
o převodu vlastnictví je absolutně neplatná z důvodu nemožnosti plnění. Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením uzavřené smlouvy tak, že tato
smlouva je dle svého obsahu nedělitelná.
Z výkladu obsahu dikce smlouvy
jednoznačně vyplývá, že převzetí nároku na pojistné plnění je vázáno právě na
přechod vlastnického práva. Ostatně i žalobkyně postavila svoji žalobu na
tvrzení, že na základě uvedené smlouvy se stala vlastníkem práv k vozidlu, o
jehož existenci, jak sama nepopírá, nemá žádnou informaci, a z toho že vyplývá
uplatněný nárok. Dle odvolacího soudu je argumentace žalobkyně spočívající v
tom, že může být samostatně postoupen nárok na pojistné plnění ve vztahu k
pojistiteli, nepochybně správná. K takové situaci však dochází pouze tehdy,
když vlastník věci, u níž uplatňuje nárok z pojistného plnění, postoupí tento
konkrétní nárok jinému subjektu, ale vlastnictví věci mu zůstává. O takovou
situaci se však dle odvolacího soudu v projednávané věci nejedná. Vzhledem k
tomu, že na žalobkyni nebyla platně postoupena případná pohledávka smlouvou ze
dne 25. 7. 2012, kterou uzavřela žalobkyně a ALD Automotive, s. r. o.,
nevzniklo žalobkyni právo na uplatnění pojistného plnění vůči žalované. Pochybnost o nároku na toto plnění je zřejmá i z vlastního obsahu smlouvy. Právo na pojistné plnění zůstalo zachováno pojistníkovi, tedy ALD Automotive,
s. r. o., které ale není předmětem tohoto řízení. Také je právně nevýznamné, z
jakého důvodu leasingový pronajímatel toto své právo v době od odcizení
vozidla, tedy od 4. 4. 2012, do doby uzavření sporné smlouvy dne 25. 7. 2012
vůči žalované neuplatnil. Žalobkyně nemohla žádným způsobem na základě uzavřené
smlouvy vstoupit do práv předchozího pojistitele a být tak aktivně věcně
legitimována v předmětném řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; respektive která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně předkládá dovolacímu soudu k
posouzení tyto právní otázky: 1) Je platnost smlouvy o převodu vlastnického
práva k věci movité podmíněna vědomostí převodce o existenci věci? 2) Je
účinnost smlouvy o převodu vlastnického práva k movité věci podmíněna fyzickým
předáním věci? 3) Je nalézací soud oprávněn při výkladu právního jednání
setrvávat na výkladu nesmyslném, když je zároveň možno právní úkon a vůli
smluvních stran vyložit smysluplně? 4) Je platnost smlouvy o postoupení
pohledávky ze smlouvy o pojištění věci vázána na platnost smlouvy o převodu
vlastnického práva? 5) Je soud oprávněn proti vůli žalobce rozhodnout o
rozdělení žaloby podané proti dvěma samostatným dlužníkům, avšak na zaplacení
téže částky? 5) Má účastník řízení právo legitimně očekávat, že o jeho věci
bude soudem rozhodnuto stejně, jako již bylo rozhodnuto o věci skutkově totožné? Dle obsahu dovolání spočívá dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§
241a odst. 1 o. s. ř.) v závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o
převodu vlastnického práva k automobilu včetně práv souvisejících ze dne 25. 7.
2013 a v závěru o neoddělitelnosti jednotlivých součástí této smlouvy. Dovolatelka uvádí, že vlastník věci zůstává jejím vlastníkem i v případě jejího
odcizení a tedy leasingový pronajímatel ALD Automotive s. r. o. jako řádný
vlastník vozidla byl přirozeně oprávněn se svým vlastnickým právem volně
nakládat. K právnímu posouzení předmětné smlouvy dovolatelka zdůrazňuje, že je
nepřípustné, aby soudy posuzovaly tuto smlouvu mechanicky jako jeden z
typizovaných smluvních typů, a pokud s ním není v souladu, označily ji za
absolutně neplatnou. Uvádí, že kauza celé smlouvy je zcela jiná situace než
klasický prodej či darovací smlouva s tím, že tato kauza je vyjádřena v
preambuli smlouvy. Dle dovolatelky nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy
prostý nedostatek možnosti faktické dispozice s vozidlem na straně leasingového
pronajímatele jako převodce, kdy v posuzované věci nebylo prokázáno (ani
tvrzeno), že předmětné vozidlo přestalo existovat. Dovolatelka rozporuje právní
závěr odvolacího soudu o tom, že tradice je podmínkou účinnosti smlouvy o
převodu vlastnického práva. Jestliže si smluvní strany v předmětné smlouvě
ujednaly, že vlastnictví k předmětnému automobilu přechází na žalobkyni
okamžikem úhrady blíže určené finanční kompenzace, pak ve smyslu § 133 odst. 1
obč. zák. došlo k převodu vlastnického práva z leasingového pronajímatele ALD
Automotive s. r. o. na žalobkyni k tomuto okamžiku, přičemž okolnost předání
vozidla není pro účinnost smlouvy vůbec rozhodná. K otázce oddělitelnosti
jednotlivých částí smlouvy o převodu vlastnického práva dovolatelka uvádí, že z
dikce smlouvy nikterak neplyne, že by k postoupení pohledávky vůči žalované
mělo dojít jen a pouze společně s převodem vlastnického práva k vozidlu. Dle
dovolatelky jsou smlouva o převodu vlastnického práva a smlouva postupní na
sobě navzájem zcela nezávislé a není důvod se domnívat, že by vůlí stran bylo
převést z leasingového pronajímatele na žalobkyni „všechno nebo nic“. Ačkoliv
se dovolatelka domnívá, že převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu na
základě části uzavřené smlouvy byl platný a účinný, tak i pro případ, že by
tomu tak nebylo, neexistuje jediný důvod se domnívat, že by se tato neplatnost
či neúčinnost měla vztahovat rovněž na část smlouvy týkající se postoupení
žalovaného nároku na žalobkyni. Dovolatelka také napadá postup soudu prvního
stupně, který vůči žalované usnesením ze dne 17. 7. 2014 vyloučil věc do
samostatného řízení s odůvodněním, že v této věci bude třeba provádět
dokazování ve větším rozsahu. Dovolatelka poukazuje dále na rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 C 193/2013, ve kterém dle jejích
tvrzení soud rozhodoval skutkově totožnou situaci, avšak dospěl k jinému
právnímu závěru. Dovolatelka považuje takový postup za porušení legitimního
očekávání a je v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty, jakož i porušením
práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je i nadále přesvědčena o
nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k úspěšnému uplatnění práva na pojistné
plnění. Uvádí, že dovolání není přípustně dle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací
soud svým rozhodnutím neodchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího
soudu, na kterou žalovaná odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to v otázce posouzení platnosti postupní smlouvy
uzavřené dne 25. 7. 2013 mezi žalobkyní a společností ALD Automotiv s. r. o.
ohledně pohledávky na výplatu pojistného plnění.
Odvolací soud svůj závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně
odůvodnil tím, že na žalobkyni nebyla platně postoupena pohledávka smlouvou ze
dne 25. 7. 2012, neboť tato smlouva je dle svého obsahu nedělitelná a současně
neplatná pro nemožnost plnění. Toto právní posouzení odvolacího soudu však není
správné.
Podle § 275 odst. 1 obch. zák., je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání
nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně.
Ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. stanoví, že pokud však z povahy nebo
stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě
vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto
smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným
způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik
ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky.
Současně dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. právní závěry v rozsudcích ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo
4078/2011, a ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, a předtím dále v
usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, jež jsou veřejnosti k
dispozici in www.nsoud.cz) je jednotná v tom, že o závislé smlouvy ve smyslu
ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. nejde v případě, kdy jde pouze o jistou
ekonomickou spjatost daných smluv. Za smlouvy závislé lze považovat ty, u nichž
se závislost týká jejich vzniku a zániku. Tedy smlouvy jsou závislé v případě,
že vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský
smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další
smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž
hospodářský význam (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015,
sp. zn. 31 Cdo 3581/2012, uveřejněný pod číslem 47/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že předmětem smlouvy ze dne
25. 7. 2012 je jednak převod vlastnického práva k odcizenému automobilu a
jednak postoupení případné pohledávky za žalovanou. V daném případě z právního
vztahu uzavřeného mezi žalobkyní a společností ALD Automotive, s. r. o.,
nevyplývá, že by smlouva o převodu vlastnického práva k odcizenému automobilu a
postupní smlouva měly být na sobě vzájemně závislé. Ze zjištěného skutkového
stavu nikterak neplyne, že by hospodářský zájem smluvních stran na postoupení
pohledávky byl přímo vázán na převod vlastnického práva k automobilu. Naopak,
ze zjištěného obsahu smlouvy vyplývá, že smluvní strany proklamovaly
skutečnost, že automobil byl odcizen a jeho současná existence je nejistá.
Nelze pak dovodit, že postoupení samostatného nároku na pojistné plnění bylo
dle vůle stran vázáno na možnost realizace převodu vlastnického práva k
vozidlu. Lze přisvědčit dovolatelce, která v dovolání uvádí, že pokud předmětná
smlouva ze dne 25. 7. 2015 měla sloužit k úpravě vzájemných vztahů mezi
leasingovým pronajímatelem a žalobkyní, pak je soud při výkladu této smlouvy
povinen ctít vůli stran a zachovat její charakter; v takovém případě je nutno
vyložit smlouvu tak, že 1/ pro případ nalezení vozidla převedl leasingový
pronajímatel na žalobkyni vlastnické právo k vozidlu a 2/ pro případ jeho
nenalezení převedl leasingový pronajímatel na žalobkyni práva na žalované
pojistné plnění vůči žalované.
Při posuzování platnosti postupní smlouvy je třeba též přihlédnout k opakovaně
vyslovenému názoru dovolacího soudu, že základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10). Také je třeba
připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1248/96, uveřejněném v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy,
dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního
úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto
úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků
právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní
úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali.
Těmto požadavkům však odvolací soud nedostál. V projednávané věci není pak
pochyb o tom, že vůle smluvních stran při uzavření smlouvy ze dne 25. 7. 2012
směřovala k umožnění žalobkyni v soudním řízení uplatnit jí tvrzený nárok z
pojistného plnění vůči žalované. Je proto dále na odvolacím soudu (soudu
prvního stupně), aby se v dalším řízení zabýval důvodností a výší takto
uplatněného práva.
Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní
otázky platnosti postupní smlouvy, dovolací soud se dále samostatně nezabýval
dalšími dovolacími námitkami.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že právní závěr
odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně pro neplatnost
postupní smlouvy není správný a dovolání je tudíž opodstatněné. Z toho důvodu
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu