25 Cdo 1397/2024-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ELTE, s. r. o., IČO 46708111, se sídlem Za Válcovnou 465/49, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Janem Humplikem, advokátem se sídlem Klíšská 1432/18, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Mgr. František Nesvadba, IČO 66247063, advokát se sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem, o 549 051,56 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 C 204/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 17 Co 85/2023-260,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Humplika.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 17 Co 85/2023
-260, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 70 C 204/2017-143, kterým byla (s odkazem na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 1858/2019-79) žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobkyni 549 051,56 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; krajský soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný v určité době prováděl pro žalující obchodní společnost veškeré právní služby týkající se zejména vymáhání pohledávek a vedení soudních sporů. Účastníci uzavřeli dne 1. 4. 2010 mandátní smlouvu o právní službě, podle níž žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni úspěšně ve sporu, v němž Okresní soud v Děčíně rozsudkem pod sp. zn. 8 C 68/2010 uložil M.
K. platební povinnost, kterou však dobrovolně nezaplatil. Žalovaný proto podal proti M. K. návrh na exekuci, avšak poté, co proti povinnému bylo zahájeno insolvenčního řízení, žalovaný nepodal za žalobkyni přihlášku pohledávky; M. K. tak prošel oddlužením a byl osvobozen od placení pohledávek, takže žalobkyně o svou pohledávku přišla. Nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že se s žalobkyní dohodl na tom, že si bude sama sledovat insolvenci svých dlužníků a že ji poučil o tom, proč je důležité insolvenci dlužníků sledovat a jaké následky má včasné nepřihlášení pohledávky za dlužníkem v jeho inslovenčním řízení.
V příčinné souvislosti s opomenutím žalovaného tedy vznikla žalobkyni škoda spočívající ve ztrátě pohledávky za dlužníkem, a to v rozsahu minimálně 30 % pohledávky přiznané rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, jejíž výše ke dni 12. 4. 2013 činila 1 830 171,87 Kč, z toho jistina 1 135 890 Kč, úrok z prodlení 574 989,07 Kč a náhrada nákladů řízení 119 292,80 Kč. Žalovaný za tuto škodu odpovídá podle § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z rozporu od rozhodovací praxe Nejvyššího, resp. Ústavního soudu ohledně zásady důkazního břemene a břemene tvrzení (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Dovolatel má za to, že odvolací soud chybně vycházel ze skutečnosti, že plná moc udělená žalobkyní žalovanému byla plnou mocí generální a nebyla omezena pouze na vyřizování konkrétních záležitostí. Je přesvědčen, že ze skutečnosti, že plná moc mu byla žalobkyní udělena jako plná moc formulářového typu, nelze bez dalšího dovodit, že by žalovaný ve svém jednatelském oprávnění nebyl omezen.
Podle dovolatele otázka, zda z vystavení formulářové plné moci založené do soudního spisu lze dovozovat povinnosti advokáta i v jiných řízeních, nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe v otázce neprovedení důkazů navržených žalovaným (a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 82/2018). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy obou stupňů nemohly odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť respektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu v dané věci. Navíc dovolatel v dovolání
žádné nesprávné právní posouzení věci nevymezuje. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř.], není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, uveřejněný pod C 13865 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101). 6. I když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). Rozsah advokátovy ověřovací povinnosti pak charakterizuje obecně i přímo pro daný případ citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1858/2019 (pod č. 17/2021 bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“) tak, že úkolem advokáta je mimo jiné vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu. 7. Odvolací soud splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o advokacii dovodil ze závěru, že dovolatel při zastupování žalobkyně v exekučním řízení o vymáhání pohledávky vůči M. K. nezjistil, že dlužník vstoupil do insolvenčního řízení a nepřihlášením pohledávky za dlužníkem v tomto řízení způsobil žalobkyni škodu spočívající ve zmaření uspokojení pohledávky. Rozhodl tak zcela v souladu s výše uvedenou konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť je nepochybné, že při vymáhání pohledávky patří k základním povinnostem advokáta pravidelná kontrola insolvenčního rejstříku, aby mohl s klientem konzultovat další postup. Na tom nic nemění dovolací námitka, že žalobkyně vystavila formulářovou plnou moc, z níž nelze dovodit povinnosti žalovaného advokáta vůči ní v jiných řízeních. Jak již uvedl odvolací soud, v situaci, kdy bylo prokázáno, že žalovaný pro žalobkyni vymáhal pohledávku vůči M. K. jak v nalézacím, tak exekučním řízení, a nebylo prokázáno, že by bylo sjednáno, že žalovaný dosáhne pouze vydání exekučního titulu a dál ve věci činný nebude, bylo naopak na dovolateli jako advokátovi, aby žalobkyni poskytoval právní služby (vymáhal pohledávku) kontinuálně, což však v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu neučinil, a nesplnil tak svoji znalostní povinnost a povinnost poučovací. To platí zejména v situaci, kdy žalovaný podobné právní služby poskytoval žalobkyni i v řadě jiných případů. 8. Případná není námitka dovolatele, že po dohodě s ním si žalobkyně hlídala insolvence svých dlužníků sama, neboť se opírá o vlastní skutkové závěry žalovaného. Dovolatel tím neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a to nesprávné právní posouzení věci. Uvedená námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů o sjednaném rozsahu právních služeb, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen jiný skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 9. Protože žádná z dovolatelem vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu