Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 1407/2020

ze dne 2020-05-27
ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1407.2020.1

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v

právní věci žalobkyně: Z. S., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Hanou

Rámešovou, advokátkou se sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti žalované:

Nemocnice Ivančice, příspěvková organizace, se sídlem Široká 390/16, Ivančice,

IČO 00225827, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se

sídlem Bašty 416/8, Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované:

Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní

665/21, Praha, IČO 47116617, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu

Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 117/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 44 Co 282/2017-296, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 44 Co 282/2017-296, jímž byl změněn mezitímní rozsudek Okresního

soudu Brno

-venkov ze dne 21. 2. 2017, č. j. 14 C 117/2013-200, v části výroku týkajícím

se základu nároku na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a

náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti tak, že se žaloba

zamítá; odvolací soud tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne

24. 1. 2018, č. j. 44 Co 282/2017-219, jímž prvostupňové rozhodnutí ve shora

uvedeném rozsahu potvrdil, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, č. j. 25 Cdo 3386/2018-250, jenž jeho závěr o zaviněném porušení

povinnosti ze strany žalované shledal předčasným, a tudíž nesprávným. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně

odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím

řízení pokračovat. Dovolatelka pouze cituje část ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že věc má být posouzena jinak, aniž by konkrétně rozvedla, v čem je tento důvod

přípustnosti naplněn. Přitom z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu

vyplývá, že k projednání dovolání pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho

části) nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS

3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14), nevymezuje-li

dovolání konkrétním způsobem podmínku přípustnosti dovolání. Dovolací soud

přitom není oprávněn si ji vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž

spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků

řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo

1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský

soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených

formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o

zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,

sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem

spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§ 237

až 238a, § 241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně

přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní

ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj

nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání, které navíc nevymezuje dovolací

důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., protože žalovaná neoznačuje

právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně.

Její námitky

směřují výlučně proti skutkovému stavu, jak jej zjistil odvolací soud v

návaznosti na soud prvního stupně (způsobilým dovolacím důvodem je však pouze

nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.