USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. N., zastoupený Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1, proti žalované: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, IČO 00064165, se sídlem U Nemocnice 499/2, 128 08 Praha 2, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, o změnu zdravotní dokumentace, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 137/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 29 Co 315/2023-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.
1. Žalobou se žalobce domáhal kromě jiného výmazu a opravy osobních údajů vedených žalovanou v jeho zdravotnické dokumentaci a omluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 37 C 137/2022-79, nepřipustil změnu žaloby ze dne 1. 6. 2023 (výrok I), zastavil řízení o uložení povinnosti zajistit v Národním kontaktním místě vymazání veškerých poskytnutých textací a o zaplacení 30 000 Kč (výroky II a III), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost vymazat z žalobcovy elektronické i listinné zdravotní dokumentace následující texty, a to sice text ze dne 15. 10. 2019: „Pacient poučen, ptá se zda může mít pohlavní styk bez rizika nákazy partnerky.
Ujišťuji, že stran chlamydií a mycoplasmat můžem, ale samozřejmě stran jiných pohlavních chorob doporučuji bariérovou ochranu.“, dále text ze dne 15. 10. 2019: „Pacient není spokojen se zápisem v dokumentaci, přestože se jedná o doslovné doporučení, přeje si proto vystavit lékařskou zprávu, kde tato informace nebude.“, dále text ze dne 16. 11. 2020: „Velmi obtížná komunikace s pacientem.“, a dále text ze dne 19. 4. 2021: „Pacient přišel o 2 hodiny dříve, zpozoroval pracovníky společnosti Komwag, kterak tráví svou přestávku v prostorách před recepcí a šel toto řešit do kartotéky, proč mají být ve znečištěném oděvu přítomny osoby v místech, které je určeno pro pacienty, sděluji mu, že toto místo je veřejným prostorem, který není určen jen pro pacienty, ale také například pro návštěvy dotazuje se, zda se jedná o nádražní budovu, proč nebráníme možnému bakteriálnímu přenosu, obzvláště v době Covidu, proč nechci tento problém řešit atd., opět sděluji, že má možnost vznést oficiální stížnost (jak stejně činí po téměř každé návštěvě) / formální ošetření proběhlo nekonfliktně, doporučil jsem jiné pracoviště s jinou organizací pohybu osob, nicméně stížnost nás nejspíš nemine“ (výrok IV), aby soud uložil žalované povinnost pozměnit u žalobcovy elektronické i listinné dokumentace text ze dne 16.
4. 2021 tak, že vymaže z předmětné textace text: „rizikový koitus neguje“ a nahradí jej textem: „rizikový sex neguje“ (výrok V), aby soud uložil žalované předat žalobci omluvy ve znění uvedeném ve výroku VI (výrok VI), zamítl i žalobu na zaplacení 170 000 Kč (výrok VII) i pokud se domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se poskytování služeb kartotéčního okénka Urologické kliniky tak, aby hovory mezi klienty a zaměstnanci nebyly slyšitelné ve veřejném prostoru (výrok VIII), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IX).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 29 Co 315/2023-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích IV, V, VI a IX a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ve zdravotnické dokumentaci žalobce jsou uvedeny záznamy, jejichž změny nebo odstranění se žalobce ve výrocích IV a V domáhal, a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že na projednávanou věc dopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27.
4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „GDPR“), přičemž veškeré informace uvedené v žalobcově zdravotnické dokumentaci mají povahu osobních údajů ve smyslu tohoto právního předpisu a žalovaná je zpracovává na základě zákonného zmocnění (§ 53 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění od 24. 4. 2019 do 31. 12. 2023, dále jen „zákon o zdravotních službách“).
Všechny dotčené záznamy měly a mohly být podle § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách ve zdravotnické dokumentaci uvedeny. Soud zdůraznil, že se zdravotnická dokumentace nevede pouze v zájmu žalobce, ale i v zájmu zdravotních pojišťoven nebo pro případ sporu, zda byla zdravotní péče poskytována řádně. Poskytovatel zdravotní péče pak má nejen právo ale i povinnost z důvodu zajištění adekvátního postupu zanést do zdravotnické dokumentace i informace o průběhu a výsledku poskytovaných zdravotních služeb a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotních služeb, což žalovaná činila.
Soud neprováděl dokazování za účelem ověření, zda žalobce své dotazy, resp. odpovědi na dotazy zdravotnického personálu formuloval přesně tak, jak žalobce tvrdil, neboť se nedomníval, že by žalobcem sporovaný text byl objektivně způsobilý vyvolat v jakékoliv osobě přesvědčení stran jeho sexuální orientace. Za nepřesný (resp. nepravdivý) nelze považovat ani záznam z 16. 11. 2020 uvádějící, že se s žalobcem obtížně komunikuje. Z podstaty věci se totiž jedná o subjektivní soud, u kterého nelze objektivně o přesnosti, či nepřesnosti uvažovat.
Požadoval-li žalobce výmaz údajů na základě čl. 17 odst. 1 a 2 GDPR, tato ustanovení se neuplatní, neboť jejich aplikaci vylučuje výjimka uvedená v čl. 17 odst. 3 písm. b) GDPR. Ustanovení § 54 odst. 4 zákona o zdravotních službách pak neumožňuje výmaz, ale pouze opravu. O přímém účinku čl. 17 GDPR by bylo možné uvažovat, pokud by byly záznamy ve zdravotnické dokumentaci zcela excesivního charakteru a nikterak by nesouvisely s účelem vymezeným v § 53 odst. 2 zákona o zdravotních službách, což není tento případ.
Podle soudu tedy shromažďováním a zpracováním osobních údajů v rámci zdravotnické dokumentace žalobce nedošlo ze strany žalované k nedovolenému zásahu do jeho osobnostních práv.
Předmětné záznamy totiž nejsou objektivně způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv. Obsah ani forma těchto záznamů nepřekračuje meze přiměřenosti a toho, co lze v rámci legitimního požadavku na vedení řádné a úplné zdravotnické dokumentace připustit. Záznamy se pohybují v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu spočívajícího v zajištění vedení řádné zdravotnické dokumentace. Z pohledu běžného člověka nelze dotčené záznamy považovat za dehonestující, způsobilé zasáhnout do cti, vážnosti a důstojnosti žalobce či zpochybnit jeho sexuální orientaci.
Shromažďování informací o žalobci, jeho zdravotním stavu, způsobu a okolnostech poskytování zdravotních služeb do jeho osobnostních práv zasahuje, avšak všechny vytýkané záznamy lze podřadit pod § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, a proto se nejedná o zásah neoprávněný. Ty části záznamů, ze kterých by bylo možné usuzovat na sexuální orientaci žalobce (partnerka, koitus), byly do zdravotní dokumentace zaneseny bez zlého úmyslu s ohledem na obvyklý běh věcí, tedy většinovou sexuální orientaci populace, a částečně i z důvodu dotazu žalobce, který vedl k dalšímu poučení žalobce jako pacienta ze strany ošetřujícího lékaře.
S ohledem na dikci § 54 odst. 4 zákona o zdravotních službách použité výrazy nemohou být z této dokumentace vymazány, jak požaduje žalobce. Co se týče záznamu stran problému žalobce s přítomností pracovníků firmy Komwag (záznam z 19. 4. 2021), bylo zcela namístě, že ošetřující lékař tuto událost zaznamenal a přesně popsal. Tento záznam bylo nutné provést pro případ stížnosti žalobce, aby se mohla posoudit adekvátnost a okolnosti poskytování zdravotní péče včetně dodržování hygienických předpisů v prostorách žalované.
Záznam o obtížné komunikaci s žalobcem z 16. 11. 2020 má ve zdravotnické dokumentaci rovněž místo, neboť komunikace pacienta s lékařem je důležitou součástí léčebného procesu. Nejedná se o nepřípustnou kritiku a takový záznam může a má být ve zdravotnické dokumentaci ponechán. Odvolací soud shrnul, že žalobcem vytýkané záznamy v jeho zdravotní dokumentaci byly učiněny ošetřujícími lékaři v souladu se zákonem, sledovaly legitimní cíle a nebyly nijak excesivní. Byly v zásadě vždy reakcí na chování či dotazy žalobce, nebyly činěny se zlým úmyslem, ale tak, aby odrážely skutečný stav věci.
Podmínky pro jejich výmaz nejsou splněny a nejsou dány důvody pro omluvu žalobci ze strany žalované.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Formuloval několik otázek: 1. Jako dosud neřešenou předkládá otázku, zda má pacient nárok na to, aby se poskytovatel vyvaroval uvedení údajů, které konkretizují, byť i nepřímo, jeho sexuální orientaci, eventuálně v případě, že se uvedení takového údaje ukáže být nevyhnutelným, zda má nárok na to, aby byl takový údaj uveden pravdivě. Namítá, že ze strany žalované se nejednalo o oprávněný zásah, neboť neprochází třístupňovým testem legality, legitimity a proporcionality. Postup žalované nelze ospravedlnit tím, že lékařka jednala bez zlého úmyslu, „s ohledem na obvyklý běh věcí, tedy většinovou sexuální orientaci populace.“ Vznik předsudku je jevem do jisté míry přirozeným, avšak jeho projev je navenek společensky nežádoucí, a navíc na něm nelze stavět úvahy právní.
Za nepřijatelný považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že měl žalobce sám iniciativně předejít nepřípustné stereotypizaci upozorněním na svou příslušnost k menšině. Soud pak opomenul další dva stupně třístupňového testu, a to test legitimity a proporcionality. Není totiž zřejmý legitimní cíl, který by byl sledován uvedením údaje o sexuální orientaci v případě dotazů pacienta či lékaře na riziko nákazy nebo rizikový sexuální styk. K testu proporcionality pak už není třeba přistupovat.
2. Další otázkou je, zda záznam o okolnostech poskytování zdravotních služeb je šířením informace o fyzické osobě, v jehož případě nese zdravotnické zařízení břemeno „důkazu pravdy“ ohledně pravdivosti záznamu. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 517/2022. Soudy pochybily, pokud ohledně záznamu o obtížné komunikaci s žalobcem nezjišťovaly, zda má tento hodnotový soud pravdivý skutkový základ.
3. Za rovněž neřešenou považuje dovolatel otázku, zda oprávnění poskytovatele zdravotní služby uvést do zdravotní dokumentace subjektivní hodnocení nemusí být provázeno pojistkami proti svévoli poskytovatele, např. povinností popsat v příslušném záznamu konkrétně skutkový stav, o nějž se hodnocení opírá, nečinit záznamy s větším časovým odstupem či s provedením hodnotícího záznamu pacienta seznámit. Namítá, že význam osobnostních práv pacienta vyžaduje, aby byly aplikovány pojistky proti libovůli. Poskytovatel musí v záznamu popsat skutkový základ hodnotící poznámky a dále musí vyrozumět pacienta.
4. Jako neřešenou formuluje dovolatel i otázku, zda informace o nespokojenosti pacienta s pohybem pracovníků ve znečištěných oděvech v prostorách pro pacienty je informací o průběhu poskytování zdravotních služeb podle § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách. Záznam nijak nesouvisel se samotnými zdravotními službami a neměl pro žalovanou žádnou relevanci pro případné pozdější úvahy o jejím postupu lege artis, a proto má žalobce přinejmenším nárok na poskytnutí satisfakce ve formě omluvy.
5. Dovolatel konečně pokládá jako neřešenou otázku, zda požadavek na ústavně konformní výklad čl. 17 odst. 3 GDPR zakládá právo pacienta na výmaz závadného údaje ze zdravotní dokumentace bez ohledu na ustanovení § 54 odst. 4 zákona o zdravotních službách. Poukazuje na to, že protiprávní údaj se nemá vůbec v dokumentaci nacházet a že jeho dodatečná oprava není dostatečnou nápravou, a navrhl, aby v této souvislosti dovolací soud předložil SDEU předběžnou otázku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek a společně s ním v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné, a navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Třetí dovolatelem formulovanou otázkou se soudy nezabývaly, a proto na ní nezávisí ani výrok napadeného rozhodnutí, takže nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
10. Ve vztahu ke čtvrté dovolací otázce dovolací soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 517/2022, v němž se zabýval otázkou, zda je v souladu s § 53 zákona o zdravotních službách, aby ve zdravotnické dokumentaci pacienta bylo uváděno subjektivní hodnocení jeho chování ze strany poskytovatele zdravotních služeb. Uzavřel, že z tohoto ustanovení vyplývá, že zdravotnická dokumentace je souborem osobních a diagnostických údajů o pacientovi, přičemž její vedení je jednou ze základních právních povinností poskytovatelů zdravotních služeb.
Řádně vedená dokumentace má význam nejen pro indikaci zdravotního stavu a preskripci léčivých přípravků či plánování léčebného postupu do budoucna, ale i jako možný důkazní materiál v případě sporů z poskytovaných zdravotních služeb. Pokud totiž dojde při poskytování lékařské péče k újmě na zdraví pacienta či na jeho životě, je možné, že vůči poskytovateli bude vznesen soukromoprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jako stěžejní důkaz se pak jeví zdravotnická dokumentace, na jejímž základě lze učinit závěr, zda postup poskytovatele byl či nebyl tzv. lege artis.
Předmětem sporů však nemusí být jen otázka řádně poskytnuté zdravotní péče, resp. řádně provedeného lékařského výkonu, ale například i otázka, proč nebyla zdravotní péče poskytnuta vůbec, zda z rozhodnutí lékaře, samotného pacienta, anebo v důsledku jiné okolnosti. I z tohoto důvodu zákon výslovně stanovuje, že zdravotnická dokumentace má obsahovat i okolnosti související s postupem při poskytování zdravotních služeb. Je proto opodstatněné, aby v ní byly zaznamenávány vedle informací o anamnéze a diagnóze i informace o vzájemné komunikaci poskytovatele zdravotní péče s pacientem, záznamy o poučeních poskytnutých pacientovi, informace o dotazech pacienta či jeho dalších sděleních, která by mohla mít vliv na poskytování zdravotní péče a následně i vývoj jeho zdravotního stavu, jakož i osvětlení okolností, které poskytování zdravotních služeb doprovázely a záznamy dalších informací, které poskytovatel zdravotní péče považuje za nezbytné uvést (k uvedené problematice srov. komentář k § 53 in: Buriánek, A., Mach, J., Stieranková, A., Vráblová, B., Záleská, D.
Zákon o zdravotních službách: Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2023, dostupné v systému ASPI, případně Grepl, J. Práva pacienta související s vedením zdravotnické dokumentace. Právní rozhledy, 2020, č. 19, s. 663–667).
11. Odvolací soud v souladu s výše citovaným rozhodnutím dovolacího
soudu dovodil, že všechny dovolatelem napadené části zdravotnické dokumentace mohla žalovaná do zdravotnické dokumentace žalovaného poznamenat, a to právě s odkazem na § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách. V prvním případě se jednalo o poučení o možnosti mít pohlavní styk, ve druhém o nespokojenosti žalobce se zápisem v dokumentaci, o obtížné komunikaci s žalobcem a o stížnosti na přítomnost pracovníků společnosti Komwag v prostorách před recepcí. Sporuje-li žalobce zejména poslední dva uvedené zápisy, jedná se o informace, které osvětlují poskytování zdravotních služeb a jejichž zahrnutí zjevně považoval poskytovatel zdravotní péče za nezbytné.
V případě zaznamenání stížnosti na přítomnost pracovníků společnosti Komwag pak dovolací soud považuje za racionální úvahu odvolacího soudu, že záznam bylo nutné učinit, aby bylo možné posoudit adekvátnost a okolnosti poskytování zdravotní péče včetně dodržování hygienických předpisů, neboť si dovolatel stěžoval především na nebezpečí šíření bakteriální infekce, příp. onemocnění covid-19. Čtvrtou dovolatelem formulovanou otázku tedy odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a proto námitky dovolatele nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
12. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že údaje uváděné ve zdravotnické dokumentaci musí být především pravdivé (§ 54 odst. 2 zákona o zdravotních službách), takže personál nesmí zaznamenat jiné informace, než pacientovi sdělil. Pokud by byly nepřesné a došlo by v důsledku takového sdělení k postupu non lege artis, byl by naplněn jeden ze základních důvodů pro zpochybnění správnosti vedení zdravotnické dokumentace a žalobce by měl k dispozici prostředek, jímž by mohl nesprávnost postupu žalované dokazovat.
13. Striktně vzato neřešil odvolací soud ani první dovolatelem formulovanou otázku, nicméně z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadá zejména závěr soudů, podle kterého sice k zásahu do jeho osobnostních práv došlo, avšak nebyl protiprávní, resp. že tyto zásahy nebyly objektivně způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu.
14. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, nebo ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2396/2020).
15. K zásahu do důstojnosti, cti a vážnosti člověka (a v projednávaném smyslu též pacienta) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak uvedením nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní).
16. Dovolateli lze přisvědčit, že se v případě druhé otázky týkající se záznamu ohledně „obtížné komunikace“ jedná o hodnotový soud, u nějž se mimo jiné vyžaduje, aby se zakládal na pravdivé informaci, což soudy nezjišťovaly. Ani toto jejich pochybení však nezpůsobuje nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť v případě všech dovolatelem zpochybněných tvrzení nebyla splněna podmínka zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu. Jinak řečeno, i kdyby se neprokázal skutkový základ záznamu o „obtížné komunikaci“, zásah do osobnostních práv dovolatele by nebyl způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu. Údaje o zdravotním stavu pacienta jsou sice z povahy věci více či méně intimní, avšak tomu současně odpovídá povinnost mlčenlivosti lékařů a omezený přístup k dokumentaci. Přestože dovolatel může vnímat nepřesné údaje subjektivně velmi úkorně, z objektivního hlediska nejsou tyto nepřesnosti způsobilé vyvolat vznik nemajetkové újmy, a to zejména s ohledem na velmi omezený okruh osob, jež se mohou se zdravotnickou dokumentací žalobce seznámit. Dovolací soud respektuje potřebu dovolatele vymezit se jako osoba patřící k homosexuální menšině, avšak sdílí závěr soudů, že se nejednalo o záznamy dehonestující, způsobilé zasáhnout do cti, vážnosti a důstojnosti dovolatele, či snad zpochybnit jeho sexuální orientaci. Vzhledem k tomu se dovolací soud nezabýval dovolatelem odkazovaným třístupňovým testem. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nemohou založit ani první dvě dovolatelem formulované otázky, neboť závěry napadeného rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud nezabýval pátou dovolatelem formulovanou otázkou, neboť neshledal, že by údaje uvedené ve zdravotnické dokumentaci byly závadné. Z tohoto důvodu rovněž nebyly splněny podmínky pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť povinnost položit SDEU předběžnou otázku týkající se výkladu unijních předpisů nevzniká mimo jiné tehdy, není-li otázka komunitárního práva (nyní práva Evropské unie) významná (relevantní) pro řešení daného případu [rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982); rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008].
18. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanou vadou řízení spočívající v tom, že odvolací soud nereagoval na jeho odvolací argumentaci týkající se možností výmazu záznamu z dokumentace (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
21. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu