25 Cdo 1471/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se
sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1, proti žalované L. Z., zastoupené Mgr.
Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30,
o 1.067.412,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 11 C 337/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 4. října 2013, č. j. 12 Co 364/2012-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2013, č. j. 12 Co
364/2012-110, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. prosince 2011,
č. j. 11 C 337/2007-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k
dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na procházce
se dvěma psy uvolnila jednoho z nich z vodítka, a když se k nim po silnici
blížil motocykl, pes vyběhl z chodníku do vozovky. Marně se pokusila ho
zachytit, došlo ke střetu s motocyklem řízeným žalobcem, jenž jel v obci
rychlostí 90 km/hod, v okamžiku kolize 75 km/hod. Žalobce utrpěl těžkou újmu na
zdraví s trvalými následky. V trestním řízení byla žalovaná zproštěna obžaloby
za skutek, spočívající v tom, že uvolnila svého psa z vodítka, a to z důvodu,
že tento skutek není trestným činem. Okresní soud dospěl k závěru, že pokud by
řidič motocyklu neporušil právní předpisy upravující provoz na pozemních
komunikacích a dodržel by povolenou rychlost 50 km/hod., byl by schopen střetu
zabránit, neboť by mohl zastavit na vzdálenost 4,6 m od zvířete. Soud vzal v
úvahu i místo, kde došlo ke škodní události, a klidnou povahu psa a dovodil, že
žalovaná nemohla předvídat kolizi psa s dopravním prostředkem, k porušení její
povinnosti dle § 415 obč. zák. nedošlo, obecná prevenční povinnost (vést psa na
vodítku) musí být v rozumném vztahu ke škodnému následku a základní povinnost
chovatele zajistit zvíře k zabezpečení ochrany života, zdraví a majetku
ostatních, nelze vykládat bez ohledu na okolnosti jednotlivého případu, což by
vedlo k závěru, že žalovaná měla předvídat nejen účastníky provozu zákon
dodržující, ale i ty zákon hrubě porušující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. října
2013, č. j. 12 Co 364/2012-110, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil ohledně jejich
výše a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením. Zopakoval,
že každý má povinnost dbát běžné míry opatrnosti, nejedná se však o bezbřehou
povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám a vždy je třeba konkrétně
posoudit, zda by dodržení prevenční povinnosti mohlo škodě, jež vznikla,
zabránit. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi porušením povinné
opatrnosti žalované a vznikem škody není příčinná souvislost, neboť žalovaná
nemohla předvídat rozsah protiprávního jednání žalobce jako účastníka
silničního provozu ve vztahu k účinku a jeho následku. Poukázal i na to, že k
dopravní nehodě došlo na přehledné komunikaci, že s motocyklem dodržujícím
stanovenou rychlost by ke kolizi nemohlo dojít a že žalovaná hodlala psa opět
uvázat, avšak nemohla předpokládat přiblížení motocyklu v tak krátkém čase.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
odůvodňuje podle § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázal na závěry vyjádřené v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003,
ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, a ze dne 29.
září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je s
nimi v rozporu. Zdůraznil, že nebýt uvolněného psa, k nehodě by nedošlo,
žalovaná porušila povinnost předvídat chování psa, když jej nechala volně
pobíhat po chodníku a spoléhala, že nevběhne na silnici; pokud svého psa
nezabezpečila, porušila prevenční povinnost, jež je se vznikem škodného
následku v příčinné souvislosti, která není vyloučena porušením jeho právní
povinnosti, neboť jeho nepřiměřená rychlost nebyla jediná příčina vzniku škody,
na střetu se spolupodíleli oba účastníci. Závěry znalce o jeho možnosti
odvrátit střet se psem zastavením na silnici považuje za hypotetické. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů s
tím, že nesouhlasí s názorem dovolatele, že by se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje na výsledek trestního řízení,
jež bylo proti ní vedeno. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl,
popřípadě zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 4. října 2013,
tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č.
404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení,
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s.
ř. přípustné a je i důvodné.
Otázkou odpovědnosti vlastníka či chovatele za škodu způsobenou chovaným
zvířetem se dovolací soud z hlediska § 415 a § 420 obč. zák. opakovaně zabýval.
Ve smyslu § 415 obč. zák. v obecné rovině je každý povinen zachovávat takový
stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a
místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý
zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či
majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní
povinností, chová se protiprávně, což - za splnění dalších předpokladů –
zakládá jeho občanskoprávní odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., a to i
v případě, že jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu. Podle § 415 a §
420 obč. zák. se odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem
posuzuje z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem a platí zde obecně
předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinit se ve smyslu § 420
odst. 3 obč. zák.
Jak Nejvyšší soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, základní povinností vlastníka
(případně toho, komu vlastník psa svěřil) je zajistit psa takovým způsobem, aby
zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Forma prevenčního opatření
směřujícího k zabránění možnosti způsobení škody není předepsána a záleží jen
na něm. Jestliže se zdržuje se svým psem na veřejně přístupných místech, měl by
tomu přizpůsobit výběr vhodných preventivních opatření či pomůcek. Pokud
neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné škodlivé chování
psa, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv měl a
mohl předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může pes změnit své chování,
a na možnost jeho nepřiměřeného a nebezpečného chování by měl být jeho majitel
připraven. Jestliže se totiž rozhodl k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil
se vším, co s tím souvisí, a obsah jeho prevenční povinnosti souvisí také s
místem, kde se se zvířetem nachází (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007, rozsudek ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3516/2007, rozsudek ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003). Chovatel je
povinen postarat se, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno
ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak,
aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se
zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných může dojít.
Takovým místem je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006,
25 Cdo 2432/2008, rozsudek ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001,
rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je založeno na závěru, že žalovaná
nemohla předvídat rozsah protiprávního jednání žalobce a že mezi porušením její
povinné opatrnosti a vznikem škody žalobce neexistuje příčinná souvislost.
Otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou,
neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak právním
posouzení příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi
má být její existence zjišťována. V tomto směru odvolací soud pochybil, když
zvažoval příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a povinností
žalované předvídat nepřiměřenou rychlost jeho motocyklu blížícího se po
vozovce. Nevymezil tedy správně z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu
skutkové okolnosti, mezi nimiž se může jednat o vztah příčiny a následku.
Především samotná rychlost jízdy žalobce nevyvolala jeho pád, nýbrž rozhodující
příčinou pádu bylo chování psa, který z chodníku nečekaně vběhl do vozovky „pod
kola“ motocyklu. Porušení prevenční povinnosti žalované jako chovatelky psa,
který v tu dobu byl pod jejím dozorem, spočívá v tom, že umožnila volný pohyb
svého psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti komunikace
určené pro jízdu motorových vozidel, což je okolnost, bez níž by škoda
způsobená na zdraví žalobce pádem na motorce nevznikla. Mezi povinnosti
vlastníka či chovatele samozřejmě patří též povinnost předejít možnému
nebezpečí vběhnutí psa na vozovku, jež slouží účastníkům silničního provozu.
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že hlavní a rozhodující příčinou
vzniku škody žalobce byl způsob jeho jízdy, překračující maximální povolenou
rychlost v obci.
Pokud jde o výsledek trestního řízení, v něm je na zástupci žaloby důkazní
břemeno o všech znacích skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění a
platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v
občanskoprávním řízení není soud vázán zprošťujícím rozsudkem (§ 135 o. s. ř.)
a provádí vlastní dokazování. Odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. je
založena na tzv. presumovaném zavinění a důkazní břemeno o tom, že škodu
nezavinil (že nejde ani o nevědomou nedbalost), má naopak žalovaný.
Vzhledem k tomu, že již samotná přítomnost psa na komunikaci sloužící dopravě
je protiprávní, základ odpovědnosti žalované podle § 420 obč. zák. za porušení
prevenční povinnosti chovatele (§ 415 obč. zák.) je dán a pouze v rozsahu, v
jakém se na vzniku škody či na zvětšení jejího rozsahu podílela nepovolená
rychlost jízdy žalobce či další okolnosti na jeho straně, nese škodu částečně
sám (§ 441 obč. zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první a
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu