25 Cdo 1517/2020-286
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. H.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem
Dvouletky 1821/16, Praha 10, proti žalované: P. S., narozená XY, bytem XY, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., se
sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČO 47115971, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 57 C 48/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2020, č.
j. 21 Co 299/2019-264, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2020, č. j. 21 Co
299/2019-264, se spolu s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 27. 6. 2019, č. j. 57 C 48/2015-226, zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu
v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
322.800 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že dne 16. 9. 2012 okolo 15:30 hod. na silnici č. I/11 mezi obcemi XY
a XY při dopravní nehodě do osobního automobilu řízeného žalovanou narazil
zezadu motocykl řízený žalobcem poté, co žalovaná snížila rychlost v úmyslu
odbočit vlevo na benzínovou čerpací stanici. Žalobce při nehodě utrpěl mimo
jiné újmu na zdraví, jejíž náhradu v tomto řízení požaduje. Ze znaleckého
posudku Ing. Miloše Málka vzal soud za prokázané, že automobil žalované se v
době, kdy do jeho pravé zadní části narazil motocykl, pohyboval přibližně
středem pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře. Žalovaná
musela při jízdě nejprve snížit rychlost ze 70 km/hod. na 50 km/hod. a z této
rychlosti dále zpomalovat až do zastavení, případně na rychlost asi 5 km/hod. Způsob a průběh pohybu vozidla žalované před místem odbočení nebyl nenadálý ani
neočekávaný, intenzivní brzdění z její strany nebylo zjištěno. Žalobce měl
velmi dobrý přehled o provozu před sebou a mohl s časovým předstihem
registrovat, že se před ním pohybuje vozidlo snižující svou rychlost. Informaci
v tomto směru obdržel jednak z aktivace brzdových světel na vozidle žalované,
dále pak ze samotného průběhu její jízdy. Měl možnost reagovat na nastalou
situaci snížením své rychlosti, popř. vyhnutím se. Po provedeném dokazování
soud prvního stupně uzavřel, že způsobení dopravní nehody je nutno přičítat
výhradně žalobci, který tím, že si neponechal dostatečnou bezpečnostní
vzdálenost, jež by mu umožnila vyhnout se srážce v případě náhlého snížení
rychlosti či zastavení vozidla žalované, porušil ustanovení § 19 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o
silničním provozu“). Žalovaná se naopak na střetu nijak aktivně nepodílela a na
její straně nelze shledat porušení žádné právní povinnosti. Žalobcem namítané
porušení § 18 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu vzal soud za
vyvrácené tím, že žalovaná prokazatelně nezačala brzdit náhle ani své vozidlo
náhle nezastavila. Její automobil se při střetu nacházel ještě v pravém jízdním
pruhu (v jeho střední části, popř. bokem blíže středové čáře), při zpomalování
pak žalovaná dala znamení o změně směru jízdy; neporušila tedy ani § 21 odst. 3
zákona o silničním provozu. Shledáno pak na její straně nebylo ani porušení §
18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na
pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích
(dále jen „vyhláška č. 30/2001 Sb.“). Ačkoli se žalovaná chystala odbočovat na
čerpací stanici přes tzv. podélnou čáru souvislou, která od sebe oddělovala oba
jízdní pruhy, byla oprávněna tak učinit, neboť odbočovala na tzv. místo ležící
mimo pozemní komunikaci, jímž se ve smyslu daného ustanovení rozumí pozemek,
garáž, parkoviště, čerpací stanice, tovární, nádražní a letištní prostory,
obratiště tramvají apod. Dopustila-li se žalovaná porušení § 47 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm.
b) zákona o silničním provozu tím, že své vozidlo po nehodě
neprodleně nezastavila, chybí mezi takovým jejím počínáním a vznikem škody
vztah příčinné souvislosti. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 21 Co
299/2019-264, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, zčásti jej
změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení žalované a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a v zásadě
převzal rovněž jeho právní závěry. Poukázal na to, že právní posouzení je
souladné i se zjištěními Policie ČR či Městského úřadu Poděbrady, a že
přestupkové řízení se žalobcem bylo zastaveno nikoli z důvodu neprokázání jeho
zavinění na dopravní nehodě, nýbrž z důvodu neprojednatelnosti přestupku pro
uplynutí zákonné lhůty běžící od data jeho spáchání. V řízení nebylo prokázáno,
že by si žalovaná počínala nenadále či neočekávaně, naopak bylo zjištěno, že
žalobce měl dostatečný časový prostor reagovat na její chování, bez ohledu na
to, zda byla či nebyla v daném místě oprávněna odbočovat. Žalovaná dala včas
najevo svůj úmysl k odbočení zapnutím směrových světel a rychlost svého vozidla
postupně snižovala. Nestačil-li žalobce v reakci na pohyb jejího vozidla
dokončit úhybný manévr, stalo se tak výhradně v důsledku toho, že si neponechal
dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, čímž porušil § 19 odst. 1 zákona o
silničním provozu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že krajský soud
nedostál povinnosti náležitě odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2
o. s. ř., neboť se vůbec nevyjádřil k několika v odvolání předestřeným právním
otázkám. Namítá, že k zamítnutí žaloby by muselo být prokázáno, že žalovaná
splnila povinnosti normované v § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, což
se nestalo. Je přesvědčen, že žádný účastník provozu na pozemních komunikacích
nemůže být nucen předvídat porušení zákonných povinností ze strany jiného
účastníka. Ke střetu došlo výhradně v příčinné souvislosti s protiprávním
jednáním žalované, neboť při splnění jejích povinností týkajících se odbočování
(povinnost dbát zvýšené opatrnosti, neohrožovat řidiče za sebou a zařadit se co
nejdále vlevo v části vozovky určené pro daný směr jízdy) by incident nenastal. K zamezení nehodě by zcela postačovalo, aby žalovaná nezastavovala na středu
vozovky, nýbrž více vlevo, čímž by eliminovala přesah svého vozidla do dráhy
pohybu žalobce. Pro výsledné posouzení je pak relevantní rovněž to, že žalovaná
vůbec nebyla oprávněna zamýšlený manévr spočívající v odbočení na vlevo se
nacházející čerpací stanici učinit, neboť jí v tom bránilo ustanovení § 18
písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb. Není správným výklad, že předmětná čerpací
stanice je tzv. místem ležícím mimo pozemní komunikaci, k němuž dovoluje
citované ustanovení odbočit i přes podélnou čáru souvislou. Uvedl-li k tomu
soud prvního stupně, že pojem místa ležícího mimo komunikaci vykládá citovaná
vyhláška tak, že se jedná o pozemek, garáž, parkoviště, čerpací stanice,
tovární, nádražní a letištní prostory, obratiště tramvají apod., není
dovolateli zřejmé, z čeho konkrétně má takové pojetí plynout, neboť platný
právní řád žádnou definici daného pojmu neobsahuje. Odvolací soud se pak s
danou otázkou žádným způsobem nevypořádal, pouze konstatoval, že žalobce měl
dostatečný časový prostor na chování žalované reagovat, bez ohledu na to, zda
byla či nebyla v daném místě oprávněna provést odbočení.
Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť posouzení odpovědnosti účastníků střetu vozidel je v rozporu s
ustálenou praxí dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení právních povinností mělo
dojít před 1. 1. 2014. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu
odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odst. 2
téhož ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla,
motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a
jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na
způsobení vzniklé škody. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. V první řadě je zřejmé, že ani jeden z nalézacích soudů se nezabýval tím, jaké
bylo postavení obou účastníků dopravní nehody, tedy zda dotyční byli jen řidiči
anebo rovněž provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků. Zodpovězení
této otázky je přitom pro výsledné právní posouzení věci zcela zásadní, neboť
bez něho není možno spolehlivě určit, podle jakých ustanovení občanského
zákoníku a z nich plynoucích principů má být uplatněný nárok posouzen. V úvahu
totiž přichází více variant vzájemných odpovědnostních vztahů mezi žalobcem a
žalovanou, které lze shrnout následujícím způsobem. Byli-li oba účastníci
nehody současně provozovateli příslušných dopravních prostředků, což je
pravděpodobné, měla být věc posouzena podle § 431 obč. zák. o střetu dvou nebo
více provozů, jež počítá se vzájemným vypořádáním dotčených provozovatelů podle
účasti každého z nich na způsobení vzniklé škody; posouzení míry účasti přitom
předpokládá komplexní zhodnocení všech okolností jak subjektivní, tak
objektivní povahy na obou stranách (tedy nikoli pouze protiprávního zaviněného
jednání; k tomu v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 734/2001, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
25 Cdo
1097/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2716/2016). Soud prvního stupně velmi podrobně řešil, zda a v jakém rozsahu
každý z účastníků porušil pravidla silničního provozu (odvolací soud jeho
závěry převzal), což je z hlediska uvedeného ustanovení významné, nicméně při
jeho aplikaci se hodnotí i jiné okolnosti střetu vozidel, jako například povaha
jízdního manévru a jeho vliv na způsob jízdy a možnosti řešení dopravní situace
druhým účastníkem. I způsob jízdy v souladu se zákonem stanovenými pravidly
totiž z objektivního hlediska, na němž je vypořádání podle § 431 obč. zák. založeno, může svou neobvyklostí přispět k nepatřičnému následku, jestliže
jízdní manévr relevantním způsobem přispěl ke vzniku kolizní situace a k
následnému střetu. Byla-li v době střetu žalovaná provozovatelkou řízeného automobilu, zatímco
žalobce toliko v pozici řidiče, bylo namístě aplikovat ustanovení § 427 obč. zák., zakládající objektivní odpovědnost provozovatelky dopravního prostředku
za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu, za současného využití § 441 obč. zák. o spoluzpůsobení, případně výlučném způsobení si škody žalobcem. Svědčilo-
li by pak žalované pouze postavení řidičky (bez ohledu na postavení žalobce),
bylo třeba posoudit její počínání optikou § 420 obč. zák., podle něhož každý
odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením právní povinnosti (opět
za možné využitelnosti § 441 obč. zák.). Byť absenci popsaného posouzení
dovolatel nalézacím soudům výslovně nevytýká, nelze od těchto základních
východisek odhlédnout při řešení uplatněných dovolacích námitek, neboť bez
nápravy tohoto nedostatku není možné řádné právní posouzení věci. Těžiště dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že žalovaná měla být v řízení
shledána spoluodpovědnou, resp. výhradně odpovědnou za vznik nemajetkové újmy
na zdraví žalobce, neboť nebýt porušení právních povinností z její strany
[zejm. § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, potažmo zamýšleného porušení
§ 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb.], k nehodě by vůbec nedošlo. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, ve znění účinném k datu dopravní
nehody, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat
se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo
majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani
neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu
a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám,
situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému
zdravotnímu stavu. Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo
na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru
jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené
opatrnosti. Podle odst. 3 věty druhé téhož ustanovení před odbočováním vlevo se
musí řidič zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy
s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky. Podle § 18 písm. a) vyhlášky č.
30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla
provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních
komunikacích, ve znění účinném k datu dopravní nehody, podélné čáry jsou
"Podélná čára souvislá" (č. V 1a), "Dvojitá podélná čára souvislá" (č. V 1b);
jsou-li značkou č. V 1a nebo značkou č. V 1b odděleny jízdní pruhy s
protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky; značku č. V 1a je
zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k
objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na
pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci; značky č. V 1a se
na stezce pro chodce a cyklisty označené značkou č. C 10a rovněž užívá pro
oddělení pruhu pro chodce a pruhu pro cyklisty; značku č. V 1b je zakázáno
přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů (která dovolacímu přezkumu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. nepodléhají) se podává, že žalovaná dala ostatním účastníkům
provozu včas najevo svůj úmysl k odbočení na čerpací stanici zapnutím směrových
světel, potažmo postupným snižováním své rychlosti. Taktéž bylo prokázáno (viz
znalecký posudek Ing. Málka), že se jmenovaná před zahájením zamýšleného
odbočovacího manévru se svým vozidlem nacházela ve středu pravého jízdního
pruhu, případně blíže ke středové čáře, a že žalobce měl pro účely objíždění
zprava k dispozici cca 2 až 2,2 m vozovky, což lze považovat za dostatečný a
bezpečný průjezdný profil. Odvolací soud za této situace dospěl k závěru, že žalovaná neporušila povinnost
plynoucí z § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, což je ovšem okolnost
rozhodující jen v případě, že nebyla v postavení provozovatele vozidla, nýbrž
řidiče. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla vyřešena, není možné hodnotit
správnost právního názoru odvolacího soudu. Kromě toho je odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu vnitřně rozporné, jestliže dále dovozuje, že pro posouzení
věci je irelevantní, zda žalovaná byla v místě nehody oprávněna odbočit na
přilehlou čerpací stanici přejetím přes podélnou čáru souvislou, či nikoliv. Z
hlediska aplikace § 431 obč. zák. mohlo ovšem i povolené odbočování založit
určitou míru účasti na střetu provozů, zejména jestliže žalovaná zastavila,
resp. výrazně zpomalila své vozidlo, čímž vytvořila překážku na vozovce pro
ostatní účastníky provozu jedoucí v témže jízdním pruhu. Takový pohyb vozidla
na přímém úseku silnice první třídy, kde lze očekávat plynulý provoz, totiž
nepochybně vyvolává nestandardní situaci, jež může v konečném důsledku poměrně
snadno vyústit až v dopravní nehodu, zejména je-li současně doprovázena
porušením pravidel o dodržení dostatečné vzdálenosti ze strany jiného řidiče. Jestliže by pak právní řád žalované takové odbočení neumožňoval, bylo by na
její předchozí počínání, jakkoli dopředu signalizované, nutno nahlížet odlišným
způsobem, neboť by byla naplněna podmínka protiprávnosti podle § 420 odst. 1
obč. zák.
Jinými slovy, popsaný jízdní manévr žalované jistě představuje jeden
z faktorů, jež měly být v rámci komplexního posouzení příčin vzniku škody
zohledněny, byť by mu s ohledem na prokázaný způsob jízdy žalobce bylo zřejmě
možno přisuzovat spíše dílčí význam. Sluší se v této souvislosti poukázat i na
ustanovení § 4 zákona o silničním provozu, které po všech účastnících provozu
na pozemních komunikacích (tedy i po žalované) vyžaduje mimo jiné, aby se
chovali ohleduplně a ukázněně a aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví
nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Odmítl-li se odvolací soud věcí v daném ohledu zabývat, resp. vyjádřil-li
přesvědčení, že popsaná okolnost na straně žalované není pro výsledné právní
posouzení věci podstatná, jsou při absenci závěru o typu odpovědnosti žalované
jeho závěry o příčině vzniku dopravní nehody neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto jeho rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k
tomu, že důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací
soud zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací
soud v prvé řadě určí, kterým ustanovením občanského zákoníku se řídí uplatněný
nárok, a to s ohledem na postavení obou účastníků. V návaznosti na to posoudí
význam jednotlivých faktorů vedoucích ke střetu vozidel a zaměří se i na
objasnění okolnosti, zda žalovaná byla ve smyslu § 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb. oprávněna odbočit vlevo přes podélnou čáru souvislou. V zájmu
procesní ekonomie lze již v tuto chvíli přisvědčit dovolací námitce, že výklad
o čerpací stanici jako tzv. místě ležícím mimo pozemní komunikaci, opřený
zřejmě o ustanovení § 2 bodu 11 vyhlášky č. 99/1989 Sb., nemůže bez dalšího
obstát, byl-li tento předpis ke dni 31. 1. 2001 (tedy před dopravní nehodou)
zrušen a nahrazen vyhláškou č. 30/2001 Sb., která definici daného pojmu
nepřevzala. V této souvislosti lze poukázat spíše na zákon č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, jehož smyslem a účelem je kromě jiného kategorizace
pozemních komunikací a podmínky jejich užívání [§ 1 písm. a) zákona]. Součástí
silnice (tedy nikoliv místem mimo pozemní komunikaci) je i odpočívka [§ 12
odst. 1 písm. a) zákona], jíž je míněna stavebně a provozně vymezená plocha
dálnice, silnice nebo místní komunikace určená k bezúplatnému stání silničního
motorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k
doplnění pohonných hmot (§ 12 odst. 5 zákona). I když čerpací stanice (míněno
jako objekt) nejsou z hlediska tohoto předpisu součástí pozemních komunikací [§
14 odst. 2 písm. d) zákona], pro posouzení, zda žalovaná byla oprávněna odbočit
přes podélnou souvislou čáru, je rozhodující, kde se z hlediska vedení a
napojení komunikací čerpací stanice nacházela, tj. zda odbočení k ní z hlavní
silnice znamenalo odbočit na odpočívku.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.