ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce G. K., zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované Craneservis, spol. s r. o., se
sídlem v Rousínově, Československé armády 42, IČO 13690116, zastoupené JUDr.
Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, za účasti České
pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako
vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 218/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 Co 153/2011-506, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
EUR řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce utrpěl 21. 7. 2004 na stavbě obalovny v R. u Z. vážný úraz, v jehož
důsledku mu musela být amputována noha pod kolenem. Úraz byl způsoben pádem
břemene, přepravovaného jeřábem, a to v důsledku přetržení vázacích řetězů,
přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že na místě nehody byly řetězy chybně
zkráceny, čímž došlo k jejich přetížení až o 46 % a k jejich nadměrnému
namáhání ohybem přes hranu zkracovacích háků, takže byl zlomen článek řetězu.
Soud dospěl k závěru, že škoda nebyla způsobena provozem zvlášť nebezpečným ve
smyslu § 432 obč. zák., neboť činnost jeřábnická ani vazačská nenaplňují
podmínky zvlášť nebezpečného provozu, a že žalovaná za škodu na zdraví
neodpovídá ani podle § 420a obč. zák. Její smluvní povinností vůči společnosti
Ammann Asphalt GmbH (zaměstnavatel žalobce) bylo pouze zajištění jeřábu s
jeřábníkem, zatímco vazačské práce zajišťovali jiní zaměstnanci Ammann Asphalt
GmbH s vazačským oprávněním (L. P. a M. H.). Žalobce se jako hlavní montér této
společnosti na vazačských pracích podílel a v době pádu břemene se pohyboval v
nebezpečné blízkosti v místech, kde na něj jeřábník nemohl vidět. Příčinou
vzniku škody bylo špatné uvázání břemene, které provedl samostatný pracovník
(kvalifikovaný vazač), který nebyl zaměstnancem žalované, proto na ni za
použití ustanovení § 420a obč. zák. nelze přenášet odpovědnost z toho, kdo ji
má nést. Co do částky 23.837,22 EUR bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí,
protože žalobci částečně plnila německá pojišťovna.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 17 Co 153/2011-506, ve znění usnesení ze dne 26. 2. 2014, č. j. 17 Co
153/2011-534, rozsudek soudu prvního stupně pouze částečně změnil ve výroku o
náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry
soudu prvního stupně, zejména s tím, že škoda na zdraví nebyla způsobena
samotnou provozní činností jeřábu, tedy povahou činnosti, při níž dochází k
nazdvihnutí a přemístění objemného břemene, ale v důsledku přetržení vázacích
prostředků, kterými bylo přepravované břemeno uchyceno. Došlo k zanedbání
bezpečnostních předpisů a tedy k porušení právní povinnosti ze strany vazače,
což nelze klást k tíži jeřábníka, zaměstnance žalované. Na straně žalované
proto v projednávané věci není dána pasivní legitimace ani podle § 420 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.]. Namítá, že činnost žalované byla v dané věci činností provozní,
neboť byla prováděna opakovaně, byť pokaždé na jiném místě, a že vázací řetězy
byly ve smyslu ustanovení § 420a odst. 2 písm. a) obč. zák. věcí použitou při
této provozní činnosti. Vázání a odvazování břemen je totiž ve smyslu přílohy
č. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na
bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí
(dále též jen „nařízení vlády“), součástí provozu jeřábu, a to i tehdy,
jestliže uvazování břemene prováděly osoby odlišné od žalované. Vzhledem k tomu
žalovaná odpovídá žalobci za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a
obč. zák. V opačném případě by odpovídala podle § 420 obč. zák., protože vazači
břemene by byli ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. osobami použitými při její
činnosti, a nikoli osobami samostatně odpovědnými, jak odvolací soud dovodil z
technické normy ČSN ISO 12480-1, která ale není obecně závazným právním
předpisem. Žalobce navrhl, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k
datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov.
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka odpovědnosti za škodu
způsobenou provozní činností podle § 420a odst. 2 písm. a) obč. zák. v daných
skutkových souvislostech nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1.
2014, resp. o porušení právní povinnosti, k němuž mělo dojít před 1. 1. 2014.
Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena
provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo
věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými
vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž
je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo
znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten,
kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním
poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost,
která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém
provozu, která – i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti – je
součástí její faktické činnosti vykonávané zpravidla za využití technických
prostředků či technologických postupů, které jsou pro svou nebezpečnost možným
zdrojem rizik pro zákonem chráněné hodnoty (zdraví, majetek, apod.).
Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž působení
zákonem kvalifikované skutečnosti (škodní událost), která byla příčinou vzniku
škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo
529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008, publikovány pod C
5791 a C 9381 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále
též jen „Soubor“).
Zákon definici provozní činnosti nepodává a její obsah je proto vykládán jako
činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní),
kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy
zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s
využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti
(provozovna) vybaveno. Na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle § 420a
odst. 2 písm. b) obč. zák. nemusí jít u provozní činnosti podle písmena a) o
věci či technologie potencionálně nebezpečné, které pro svůj charakter a
možnost selhání při jejich ovládání představují zdroj nebezpečí pro okolí.
Zákon také neomezuje okruh věcí, s jejichž použitím je tento typ odpovědnosti
spojen, proto je k nim třeba řadit jakékoliv zařízení či vybavení provozovny, v
níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemusí jít o věci, které
poskytovatel aktivně využívá, použití věci při provozní činnosti však musí
vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem
zapojena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1117/2008, Soubor C 9715).
V projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaná na stavbě
zajišťovala práce pomocí svého jeřábu, který obsluhoval jeřábník – její
zaměstnanec. Podnikatelský provoz jeřábu byl provozem ve smyslu ustanovení §
420a obč. zák., pro právní posouzení odpovědnosti žalované za škodu je však
rozhodující bezprostřední příčina, která vedla ke škodlivému následku a bez níž
by škoda žalobci nevznikla. Samotná okolnost, že škoda vznikla v jisté
souvislosti s provozním využitím pracovního stroje, bez dalšího neznamená, že
byla touto činností či věcí při ní použitou skutečně způsobena. Bylo totiž
zjištěno (skutkový stav věci nepodléhá dovolacímu přezkumu ani není dovolatelem
zpochybňován), že příčinou pádu břemene byl defekt upevnění vázacích řetězů, k
němuž nedošlo samotným provozem stroje či využitím řetězů, nýbrž právě a pouze
v důsledku vadného zkrácení řetězů, které v rozporu s pravidly bezpečnosti
provedl specializovaný vazač, tedy osoba odlišná od obsluhy jeřábu (žalobcův
kolega spoluzaměstnanec, nikoliv zaměstnanec žalované společnosti). Odkaz
dovolatele na nařízení vlády v této souvislosti není případný, protože předpis
stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení pro zdvihání a
přemisťování zavěšených břemen a tím, že ukládá, aby způsob vázání nebo
odvazování břemene prováděl oprávněný zaměstnanec vždy v koordinaci a za plné
součinnosti s obsluhou zdvihacího zařízení, se nedotýká vymezení podmínek
občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností.
Správný je i závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neodpovídá podle
§ 420 obč. zák.; je tomu tak proto, že žalovaná, resp. její zaměstnanci,
neporušili smluvní povinnost ani žádný právní předpis, a to ani obecnou
prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Příčinou pádu břemena, jak shora
uvedeno, bylo nesprávné jednání vazačů, které ovšem nelze žalované ve smyslu §
420 odst. 2 obč. zák. přičítat, neboť tyto osoby ke své činnosti nepoužila
(srov. např. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stavbu
obalovny prováděl zaměstnavatel žalobce, sám žalobce utrpěl škodu na zdraví při
výkonu své pracovní činnosti na této stavbě, kde se současně podílel na práci
vazačů, zatímco žalovaná se stavby účastnila pouze prostřednictvím svého
jeřábníka, jehož činnost bezprostřední příčinou škody nebyla.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů
správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce ve věci úspěch neměl
a dalším účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu