USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobce: P. R., zastoupený Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem
Brněnská 104/27, Miroslav, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Jiřice u
Miroslavi, se sídlem Jiřice u Miroslavi č. p. 147, IČO 00142701, zastoupené
JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem L. Pokorného 48/37, Třebíč, o
59.265 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 195/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, č.
j. 17 Co 43/2017-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr.
Boženy Kristiánové, advokátky se sídlem L. Pokorného 48/37, Třebíč.
195/2016-48, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 59.265 Kč a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce
se domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit žalovaný postřikem na svých
pozemcích, který byl následně větrem a prachem zanesen na jeho sousední
pozemek, kde choval koně. Žalovanou částku představují náklady vynaložené na
likvidaci krmného ječmene a ovsa ve výši 51.000 Kč, na zajištění
nekontaminovaného krmiva pro koně ve výši 4.000 Kč a za rozbor vzorku
pastevního porostu ve výši 4.265 Kč. Žalobce však ani přes poučení soudu podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal základní předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., když z provedeného rozboru
pastevního porostu jílku anglického bylo zjištěno pouze „mírné anorganické
znečištění“ a z úředního záznamu Policie ČR nevyplynulo žádné protiprávní
jednání žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení otázky, zda jím uplatněné náhrady nákladů při
preventivním odstranění hrozící škody dle § 415 obč. zák. a § 2900 o. z. jsou
oprávněné, s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jestliže nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, a posoudil jeho nárok podle § 420 a násl. obč.
zák., ačkoliv likvidací kontaminovaného ječmene a ovsa, zajištěním náhradního
krmiva a vyhodnocením vzorku pastevního porostu preventivně odvracel hrozící
škodu na zdraví jeho koní. Dovozuje, že se jednalo o náklady účelně vynaložené
při preventivním odvracení hrozící škody podle § 415 a násl. obč. zák. Navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobce nevymezil právní otázku, při
které se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a jeho námitky směřují do posouzení skutkového stavu a hodnocení důkazů,
nikoliv do právního posouzení. Navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle ust. § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého uplatněného nároku
zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich
rozhodnuto jedním rozsudkem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.
9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Předmětem
řízení před odvolacím soudem byly nároky, z nichž žádný kromě nároku na
zaplacení 51.000 Kč (likvidace krmného ječmene a ovsa) nepřevyšuje 50.000 Kč.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících
50.000 Kč je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť
celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku
převyšuje. Ve vztahu mezi účastníky se nejedná o vztah ze spotřebitelské
smlouvy, kde se tento limit neuplatní, neboť předmětem řízení není plnění ze
spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2936/2015).
Pokud jde o částku 51.000 Kč, námitky uplatněné v dovolání zcela postrádají
charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst.
1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem,
ale v podstatě proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož vycházely soudy obou
stupňů. Jestliže žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaný byl zdrojem
jakéhokoliv znečištění jeho pozemku, a neprokázal ani samotné znečištění, pak
posouzení oprávněnosti jeho nároku na náhradu jeho výdajů je pouze otázkou
hypotetickou.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou
stupňů zjištěn. Důvod dovolání má dovolatel podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
vymezit tak, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Avšak přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze založit nesouhlasem se skutkovými závěry či
skutkovým tvrzením. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou totiž
předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání. Navíc otázkou
předloženou dovolacímu soudu k řešení se dovolatel v podstatě domáhá plného
přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu včetně skutkových závěrů a nejedná se ani
o odklon v právním názoru od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1360/2003, a to právě pro rozdílný skutkový stav, jak se podává z uvedeného
rozhodnutí, v němž šlo o situaci, že žalovaná obec při výstavbě sídliště
porušila stavební předpisy, následkem toho došlo k sesuvu půdy na sousední
pozemek žalobce a nadále hrozilo soustavné splachování zeminy na jeho
pozemek.
Jak vyplývá z uvedeného, dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Nejvyšší
soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokátky ve výši 3.500 Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1
a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4.598 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu