25 Cdo 1647/2019-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce: P. B., narozený XY, bytem XY, proti žalované: G. B., narozená 5 XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, o náhradu škody a zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 24 C 186/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. 68 Co 235/2017-106, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2017, č. j. 68 Co 235/2017-106, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2017, č. j. 24 C 186/2016-98, jímž žalobci nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, byla odmítnuta jeho žaloba podaná u soudu dne 5. 9. 2016 a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, aniž byl zastoupen advokátem. Na výzvu soudu podle § 241b odst. 2 ve spojení s § 241 o. s. ř. reagoval žalobce žádostí o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení, jež byla pravomocně zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6.
3. 2019, č. j. 24 C 186/2016-136, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 68 Co 103/2019-145. Nejvyšší soud vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by dovolatele byl zastoupen, a jiné listiny, které by zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatele prokazovaly, nebyly předloženy.
Dovolatel pak nedostatek povinného zastoupení neodstranil, ač byl o procesních následcích nesplnění této podmínky řízení ve výzvě soudu poučen. Jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla pravomocně zamítnuta, přičemž Nejvyšší soud již dříve neshledal důvody pro ustanovení zástupce tomuto dovolateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4997/2017). Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat – s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje – rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes výzvu soudu prvního stupně do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 104 odst. 2, § 241b odst. 2 a § 243c odst. 3 věty třetí o.
s. ř. zastavil. Pro úplnost lze uvést, dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání. Ačkoli podle ustálené judikatury dovolacího soudu má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod č. 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě Nejvyšší soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Dovolatel tak dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání. Opakovaně i v jím dalších zahajovaných řízeních v žalobě ani v řádných či mimořádných opravných prostředcích neuvádí ani takové základní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čeho a z jakých důvodů se domáhá.
Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) v usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němu podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I.
ÚS 1887/18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.