USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: Mgr. Ladislav Štěpnička, bytem Nad Vodárnou 64, Kosoř, zastoupený JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8, proti žalovanému: Mgr. Bronislav Šerák, IČO 66238102, se sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5, zastoupený Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o 260 643 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 337/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 68 Co 335/2023-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Dana Modlitby. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
úrokem z prodlení ročně ode dne 9. 9. 2022 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 49/2018 (dále též jen „první řízení“) žalovaný v zastoupení žalobce podal žalobu o zaplacení částky 440 000 Kč, která představovala odměnu za činnost „interim manager a zprostředkování obchodu a služeb“, kterou žalobce vykonával pro společnost Centrum chytrých fasád s. r. o. (dříve Lifebrick s.
r. o.) a kterou jí vyúčtoval, avšak tato společnost (dále jen „CCHF“) jeho nárok neuznala. Nerozporovala sice, že s žalobcem uzavřela smlouvu o poskytování služeb, výkon funkce „interim manager“ však chápala tak, že žalobce měl zajistit zvýšení produkce v rámci nově rozšířeného segmentu služeb spočívajících v provádění konstrukcí i dalších typů chytrých odvětrávaných fasád (nejen s pomocí cihel Lifebrick) a že takto měl zajistit nové zákazníky, včetně expanze společnosti do zahraničí. Žalobce byl v prvním řízení vyzýván k doplnění žalobních tvrzení ohledně své činnosti „interim manager“, což provedl přímo při jednání, kdy do protokolu uvedl, jaké činnosti pro CCHF vykonával.
Rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 14 C 49/2018-278, bylo první řízení co do částky 60 967 Kč s příslušenstvím zastaveno (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby), žalobě bylo vyhověno co do částky 254 033 Kč s příslušenstvím a co do částky 125 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Po vydání tohoto rozsudku se žalobce s žalovaným dohodli na ukončení žalobcova zastoupení a žalobce, zastoupen již jiným advokátem, podal proti zamítavému výroku rozsudku odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.
4. 2022, č. j. 70 Co 88/2022-323, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve vyhovujícím výroku jej k odvolání CCHF změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 254 033 Kč s příslušenstvím zamítl; uložil žalobci povinnost zaplatit společnosti CCHF na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 260 643,34 Kč a nahradit státu náklady řízení ve výši 2 746 Kč. Odvolací soud v prvním řízení založil své rozhodnutí na tom, že žalobce v samotné žalobě nevymezil konkrétní činnosti, které pro CCHF jako „interim manager“ v rozhodné době vykonal a za které požadoval odměnu.
Přestože byl soudem správně veden k doplnění svých tvrzení, žádný výkon činnosti „interim managera“ neprokázal, a proto není možné jeho žalobě vyhovět. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci zjistil z e-mailové komunikace účastníků, že žalovaný dne 4. 9. 2019 žalobci zaslal usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2019 a požádal jej, aby specifikoval, co v rámci výkonu své funkce „interim managera“ prováděl a co bylo cílem jeho činnosti. Žalobce reagoval sdělením, že je třeba se rozhodnout, jestli účelové upřesňování jeho práce postavit obecně na smlouvě nebo na skutečnosti, co opravdu v dotčeném období dělal a za co nedostal zaplaceno.
K žalovaným zaslanému vyjádření společnosti CCHF ze dne 26. 6. 2018 se vyjádřil tak, že všechny faktury vystavené CCHF jí řádně odesílal, ta je přijímala a nevracela. Dále žalobce uvedl, že byl do CCHF přijat na inzerát na obchodní pozici, další náplň jeho práce navrhla CCHF a jeho aktivity objektivně ovlivnila skutečnost, že zhruba od ledna 2016 společnost přestala fungovat. K tvrzení, že měl pouze po nezbytně dlouhou dobu zajišťovat zvýšení produkce společnosti v rámci nově rozšířeného segmentu služeb a že očekávaným přínosem jeho činnosti měl být nárůst obchodních zakázek, jakož i rozšíření zákaznické struktury o subjekty ze zahraničí, žalobce výslovně uvedl, že tomu tak nebylo a že v době podpisu smlouvy toto nebylo projednáno ani domluveno, ani strategicky, ani výkonově.
Soud neprovedl další navržené důkazy (výslech svědků Mgr. Babince a Mgr. Baarové, kteří v substituci žalovaného poskytovali žalobci právní služby v prvním řízení) s odůvodněním, že advokáti nebyli žalobcem zbaveni povinnosti mlčenlivosti a nadto jsou tyto důkazy nadbytečné, a dospěl tak k závěru, že žalovaný jako advokát pochybil, neboť nechránil a neprosazoval práva žalobce, neřídil se jeho pokyny a nejednal s náležitou odbornou péčí tím, že nevypracoval správně a úplně žalobu, nerespektoval pokyny žalobce a učinil nesporným tvrzení protistrany, s nímž žalobce nesouhlasil, nereagoval adekvátně na výzvy soudu k doplnění tvrzení, neupozornil žalobce na nastalou procesní situaci, kdy bylo řízení koncentrováno, vady žalobních tvrzení již nebylo možno napravit a další vedení sporu se stalo neúčelným.
Porušil tak ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a žalobci tak v příčinné souvislosti s tím vznikla újma spočívající v marně vynaložených nákladech řízení, za kterou žalovaný odpovídá podle § 24 tohoto zákona.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 68 Co 335/2023-95, řízení o odvolání žalovaného zastavil a ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 260 643 Kč s příslušenstvím zamítá; rozhodl též o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeným pod sp. zn. 14 C 49/2018 a dospěl k závěru, že nalézací soud v prvním řízení měl žalobu za projednatelnou a jeho rozsudek, jímž žalobě částečně vyhověl, není v žádném ohledu postaven na závěru, že by žalobce stran některé rozhodné skutečnosti neunesl břemeno tvrzení či důkazní, ani z něj nevyplývá, že by z nesporných tvrzení účastníků pro žalobce vyvozoval jakékoli nepříznivé následky.
Měl zjevně za to, že žalobce svou povinnost tvrzení splnil a zastával právní názor, že odměna žalobce nebyla vázána na výsledek, ale činnost samotnou, a že byť žalobce činnost „interim manager“ nevykonával, stalo se tak z důvodu překážky na straně společnosti CCHF, čímž však jeho nárok na odměnu nebyl nijak dotčen. Nadto měl za prokázané, že žalobce v období, za něž požadoval odměnu, prováděl pro žalovanou činnost, která odpovídala tomu, co bylo možno podřadit pod zprostředkování obchodu a služeb.
Nalézací soud v prvním řízení měl tedy za to, že odměna, byť v nižší výši (bez pohyblivé a nenárokové složky) žalobci náleží. Pokud pak odvolací soud v prvním řízení zaujal jiný názor, označil to odvolací soud za nesprávnou interpretaci závěrů nalézacího soudu, neboť ten měl za zjištěné, že žalobce uvedenou činnost „interim managera“ v rozhodném období fakticky nevykonával (nikoli, že by její výkon neprokázal), a to z příčin přičitatelných společnosti CCHF. Za situace, kdy nalézací soud v prvním řízení vyhodnotil skutková zjištění za postačující a základ nároku za opodstatněný, avšak odvolací soud následně dospěl k jinému závěru o skutkovém stavu a jeho právním posouzení, musel být výsledek odvolacího řízení pro žalobce překvapivý, nicméně z toho nelze dovozovat odpovědnost advokáta za žalobcův procesní neúspěch spojený s povinností nahradit protistraně náklady řízení.
Jednalo by se o nepřiměřené nároky na advokáta, který nemohl předpokládat, že soud vyššího stupně zaujme jiný právní názor a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní, nadto za situace, kdy žalovaný žalobce v odvolacím řízení již ani nezastupoval, a tedy ani v případě, že by odvolací soud se svým odlišným názorem účastníky seznámil a dostalo se jim příležitosti na něj reagovat, nemohl by další vývoj věci ovlivnit.
3. Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o zastavení odvolacího řízení) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právního posouzení povinnosti advokáta vykonávat činnost v souladu s § 16 zákona o advokacii a při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti advokáta a vznikem škody. Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a že neodpovídají skutečnostem objektivně zjištěným v průběhu soudního řízení. Opakuje tvrzení z průběhu nalézacího řízení a namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v době podání žaloby byly již požadavky na úspěšné žalobní tvrzení známy, judikaturou ustáleny a advokát jako odborník měl vědět, že chce-li přiznat nárok z příkazní smlouvy, musí tvrdit a dokazovat konkrétní plnění a činnosti příkazníka odpovídající smlouvě. Byla-li pravá příčina procesního neúspěchu v řízení o zaplacení pohledávky zjištěna až v odvolacím řízení, a byla-li shledána v nedostatku skutkových tvrzení, které založil žalovaný vadnou žalobou a chybným postupem v řízení prvoinstančním a které bylo možno napravit nejpozději v něm, pak své povinnosti advokáta porušil a nese odpovědnost i za škodu vzniklou v odvolacím řízení, neboť to bylo vyvoláno v důsledku jeho činnosti v řízení prvoinstančním. Odvolací soud tedy posoudil vadně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu porušení povinnosti advokáta a příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody. Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3949/2017 a dovozuje z něj nesprávný závěr odvolacího soudu, že advokát svou povinnost neporušil a za škodu neodpovídá, byla-li žaloba zamítnuta až odvolacím soudem na základě jiného právního názoru na obsah žalobních tvrzení, kdy již advokát žalobce v odvolacím řízení nezastupoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné, neboť skutečným a fakticky jediným obsahem dovolací argumentace je polemika žalobce se skutkovými a z toho vyplývajícími právními závěry odvolacího soudu. Právní a skutkové vyhodnocení tohoto konkrétního případu tak, jak jej učinil odvolací soud, se zjevně odchyluje věcně od představ žalobce vztahujících se k vyhodnocení jím uplatňovaných nároků, nikoli však, a to v žádném svém ohledu, od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Vedlejší účastnice se s vyjádřením žalovaného plně ztotožnila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb. je koncipována jako odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by protistraně hradit náklady řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný pod C 3227 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudky téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. V projednávané věci to znamená, že žalobce může být úspěšný, jen pokud by bylo možno dovodit, že předložil-li by jeho advokát v prvním řízení v reakci na poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důkazy, jejichž „neobstarání“ mu žalobce vytýká, resp. vytýká, že nebyl advokátem informován o tom, že předložené důkazy nemusí být pro soud dostačující a advokát nerozporoval tvrzení protistrany, tak by žalobce i v odvolací fázi prvního řízení uspěl. Z tohoto pohledu je však rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, protože stojí na závěru, že mezi žalobcem vymezenými pochybeními žalovaného a škodou, která mu vznikla tím, že musel coby neúspěšný účastník řízení hradit náklady protistrany, nelze shledat příčinnou souvislost, neboť ani vady žaloby ani nesporná tvrzení příčinou žalobcova procesního neúspěchu nebyly. Žaloba totiž byla věcně projednána a důvody jejího zamítnutí nespočívaly v tom, že by nesporná tvrzení účastníků podle právního posouzení soudu uplatněný nárok nezakládala. Ke změně rozsudku v odvolacím řízení došlo proto, že odvolací soud měl odlišný názor na splnění povinnosti tvrzení a důkazní ohledně skutečností pro věc rozhodných. Žalovaný však jako advokát žalobce v průběhu řízení nemohl tuto změnu předvídat, navíc když prvostupňový soud vyhodnotil uplatněný nárok jako oprávněný (tedy že žalobci dohodnutá odměna náleží, byť v nižší výši). K dovolacím námitkám pak lze doplnit, že advokát neodpovídá bez dalšího za samotný výsledek sporu, nýbrž za to, že nepostupoval řádně a nehájil oprávněné zájmy klienta všemi zákonnými prostředky. Nesprávný výkon advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy uplatní nárok s formálními (technickými) nedostatky, případně opožděně (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, Soubor C 12274). I v tomto směru je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou.
9. Podstatná část dovolací argumentace stojí na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením důkazů. Směřují-li však dovolací námitky proti skutkovému stavu, resp. dovolatel vychází z odlišného skutkového základu, než jak byl zjištěn soudem, nejde o uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybněním právního posouzení věci totiž není, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
10. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu