25 Cdo 1677/2019-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: G. C.,
IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Kateřinou Trnkovou, advokátkou se sídlem
Muchova 223/9, Praha 6, proti žalovanému: P. B., narozený XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní
973/41, Praha 1, o 239 901 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 194/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 62 Co 276/2018-163, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž bylo výrokem III rozsudku odvolacího
soudu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9 244 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokátky Mgr. Lucie Tycové Rambouskové.
příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o
vrácení složené zálohy na svědečné (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě na náhradu
škody, dle které žalobkyně žalovanému dne 1. 11. 2015 půjčila osobní vozidlo,
se kterým žalovaný téhož dne způsobil dopravní nehodu, přičemž mělo být
dohodnuto, že žalovaný zaplatí žalobkyni přímo vzniklou škodu, zejména pak
spoluúčast na pojistné události (155 751 Kč) a poměrnou část pojištění vozidla
(84 150 Kč). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 1. 11. 2015
způsobil dopravní nehodu s vozidlem registrační značky XY, které bylo ve
vlastnictví žalobkyně. Žalovaný se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm.
k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu) tím, že porušil § 18 odst. 1
zmíněného zákona. Pojišťovna poukázala žalobkyni na likvidaci pojistné události
1 320 185 Kč po odpočtu spoluúčasti ve výši 155 751,30 Kč a nelikvidních
položek ve výši 1 003 064 Kč a pojistnou událost likvidovala jako tzv. totální
škodu. Za období od 4. 9. 2015 do 4. 3. 2016 pojišťovna požadovala po žalobkyni
zaplacení pojistného ve výši 50 473 Kč. Dále bylo zjištěno, že mezi účastníky
došlo k ústní dohodě, dle které žalovaný měl náhradu škody vzniklou dopravní
nehodou tzv. odpracovat stavebními (bouracími a výkopovými) pracemi na stavbě
L. B. (jednatel žalobkyně) s tím, že práce měli vykonávat lidé, které měl
odměňovat žalovaný. Část prací v rozsahu 511 hodin byla realizována, zprvu byly
práce financovány žalovaným, k vyúčtování rozsahu provedených prací však
nakonec nedošlo. Žalovaný tvrdil, že náhradu škody kompenzoval poskytnutím
prací na stavbě ve výši 50 000 Kč, žalobkyně pak tvrdila, že pracovníkům
žalovaného zaplatila 25 000 Kč až 26 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc
po právní stránce podle § 2910, § 2951, § 2952, § 2969 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že částku 155 751 Kč žalobkyně
požaduje po právu, neboť pojišťovna jí škodu na vozidle v tomto rozsahu
nezaplatila. Jestliže žalovaný tvrdil, že náhradu škody kompenzoval poskytnutím
prací na stavbě ve výši 50 000 Kč, tak pokud žalobkyně pracovníkům žalovaného
zaplatila 25 000 Kč až 26 000 Kč, žalovaný se povinnosti zaplatit žalobkyni 155
751 Kč s poukazem na provedení stavebních prací nezprostil. Ohledně částky 84
150 Kč požadované za poměrnou část pojistného (od 1. 11. 2015 do 4. 9. 2016)
žalobkyni nárok na zaplacení nevznikl, neboť povinnost platit pojistné ji
stíhala a v rozsahu zaplaceného pojistného jí nemohla vzniknout škoda.
2. K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 21. 11. 2018, č. j. 62 Co 276/2018-163, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku I tak, že se žaloba ohledně částky 155 751 Kč s příslušenstvím
zamítá (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů před soudy obou stupňů (výrok III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, přičemž skutečnost, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli ústní
dohodu, dle které jí žalovaný vzniklou škodu způsobenou zmíněnou dopravní
nehodou uhradí formou stavebních prací provedených na stavbě jednatele
žalobkyně, učinili nespornou účastníci řízení i v průběhu jednání před
odvolacím soudem konaným dne 21. 11. 2018. Odvolací soud ohledně poměrné části
pojistného plnění ve výši 84 150 Kč dospěl ke shodnému právnímu závěru jako
soud prvního stupně. Ohledně částky 155 751 Kč pak uzavřel, že výše zmíněnou
ústní dohodou účastníků došlo ke změně obsahu původního závazku spočívajícího v
náhradě škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.) jiným plněním. Došlo tak k
dohodě o tzv. kumulativní novaci s tím, že právní důvod k deliktnímu závazku
setrval a k němu kumulativně přistoupil další důvod opřený o smlouvu o novaci,
dle které došlo k dohodě o změně způsobu plnění žalovaným formou poskytnutých
prací. Došlo tak ke změně závazku dle § 1902 o. z. a dohodou stran o jiném
předmětu plnění se již žalobkyně nemůže domáhat po žalovaném jiného plnění, než
které bylo nově sjednáno v podobě provedení stavebních prací na její stavbě.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I a navazujícího
nákladového výroku III podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu v otázce posouzení tzv. kumulativní novace. Dovolatelka
namítá, že ústní dohodou nedošlo ke změně obsahu závazku ohledně předmětu
plnění, ale k ujednání, podle kterého dovolatelka přijme od žalovaného stavební
práce jako pouhý prostředek ke splnění jeho závazku. Poskytnutím stavebních
prací mělo dojít pouze k tomu, aby měl žalovaný peníze na umoření dluhu.
Původní závazek na peněžité plnění tedy měl být zachován. Poukazuje na svoji
výpověď před soudem, ve které v žádném případě neuvedla, že by měl být původní
závazek nahrazen novým v tom smyslu, že již dovolatelka nebude po žalovaném nic
požadovat. Takový skutkový závěr odvolacího soudu je podle ní nesprávný.
Souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaný se poskytnutím stavebních prací
své povinnosti k náhradě škody nezprostil, navíc za situace, kdy dovolatelce
nezbylo než práci dělníkům uhradit z velké části z vlastních prostředků. Z toho
vyplývá, že žalovaný, který svým jednáním zasáhl do absolutního majetkového
práva dovolatelky, které je kogentní povahy, způsobenou újmu vůči ní neodčinil
a měl by ji i s ohledem na dobré mravy nahradit. Dovolatelka má dále za to, že
ani žalovaný v rámci své obrany nenamítal, že by mělo mezi účastníky dojít ke
změně obsahu závazku. Odvolací soud vůbec nezkoumal skutečnost, že žalovaný
svůj závazek z titulu náhrady škody vůči žalobkyni nesplnil. Rozhodnutí
odvolacího soudu je dle ní překvapivé, neboť odvolací soud bez bližšího
zkoumání podmínek dohody účastníků uzavřel, v čem konkrétně spočívala dohoda o
poskytnutí prací. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné
s obecnou ideou spravedlnosti. Má za to, že bylo porušeno její právo na
spravedlivý proces tím, že odvolací soud porušil její oprávněné očekávání.
Ačkoliv odvolacího soudu předestřel účastníkům svůj odlišný právní náhled na
věc, nedal jim dostatečný procesní prostor pro reakci. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a III a vrátil mu
věc k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost dovolacích
argumentů a souhlasil s odvolacím soudem, že mezi účastníky došlo k dohodě o
jiném předmětu plnění jako prostředku ke splnění závazku, tedy k naplnění
podmínek kumulativní novace. Má rovněž za to, že ze strany odvolacího soudu
nedošlo k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a nebylo tak
zasaženo do práva účastníků na spravedlivý proces. Navrhl, aby bylo dovolání
jako nedůvodné zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), a je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka změny v obsahu
závazku dohodou stran podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání není důvodné.
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle § 1901 o. z. stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a
povinností.
8. Podle § 1902 o. z. dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní
závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek
vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.
9. Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. jsou obecnými ustanoveními o
závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální
ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.)
neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. též § 1723 věta
druhá o. z.). Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké
právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále
vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v
obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní
novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu
závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých
dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými,
případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní
závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní
právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho
obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění,
splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o
předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik
povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však
zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v
existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu
plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007). Došlo-li přitom
k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako
prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně
sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku,
jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu
plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu
plnění poté dochází k zániku závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 799/2003).
10. Vzhledem k uvedenému tak lze v projednávané věci souhlasit se závěry
odvolacího soudu, že v souladu se zásadou smluvní volnosti bylo účastníky
řízení ústně ujednáno, že deliktní závazek žalovaného spočívající v náhradě
vzniklé škody bude žalovaným uspokojen formou poskytnutých prací na stavbě
jednatele dovolatelky, čímž došlo ke změně obsahu původního závazku
spočívajícího v náhradě škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.) jiným plněním.
Na základě vůle účastníků řízení tak došlo k dohodě o tzv. kumulativní novaci s
tím, že právní důvod k deliktnímu závazku setrval a k němu kumulativně
přistoupil další důvod, vycházející ze smlouvy o novaci, dle které došlo k
dohodě o změně způsobu plnění žalovaným formou poskytnutých prací. Jelikož při
dohodě o změně jeho obsahu závazek trval, představovala novace změnu závazku.
Na základě dohody stran o jiném předmětu plnění se dovolatelka již nemůže
domáhat původně sjednaného předmětu plnění a žalovaný je povinen plnit podle
změněného závazku. Dovolatelka tak není oprávněna domáhat se vůči žalovanému
jiného plnění, než které bylo nově sjednáno v podobě provedení stavebních prací
na její stavbě.
11. Námitkám dovolatelky, že ústní dohodou účastníků nedošlo ke změně
obsahu závazku ohledně předmětu plnění, ale k ujednání, podle kterého
dovolatelka přijme od žalovaného stavební práce jako pouhý prostředek ke
splnění jeho závazku, neboť poskytnutím stavebních prací mělo dojít pouze k
tomu, aby měl žalovaný peníze na umoření dluhu, nelze vyhovět. Dovolatelka
totiž jimi zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a fakticky se domáhá
přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost
právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po
právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Lze však dodat, že pokud mělo dle
dovolatelky poskytnutím stavebních prací dojít pouze k tomu, aby měl žalovaný
peníze na umoření dluhu, je takové tvrzení v logickém rozporu s tím, že zároveň
měl hradit práci dělníků na stavbě dovolatelky, čímž by vlastní peněžní
prostředky naopak ztrácel.
12. K námitce překvapivosti rozhodnutí lze uvést, že v rámci zásady
předvídatelnosti soudního rozhodnutí odvolací soud účastníkům řízení v průběhu
odvolacího jednání dne 21. 11. 2018 svůj právní náhled na věc předestřel a
poučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. Odvolací
soud tím poskytl účastníkům procesní prostor, aby se mohli k dané otázce
vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, přičemž účastníci řízení, resp. jejich
právní zástupci, neměli takovýchto námitek a ani nepožádali o lhůtu k
vyjádření. Odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti
závěrům vysloveným soudem prvního stupně nepředstavuje překvapivé rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn.
32 Cdo 4274/2007).
13. Nepřiznání žalobního nároku dovolatelce pak není ani v rozporu s
dobrými mravy, neboť ke změně v obsahu jejich závazku dohodou stran došlo zcela
v souladu s občanskoprávní zásadou smluvní volnosti a dovolatelce nic
nebránilo, aby se po žalovaném domáhala splnění závazku v podobě provedení
stavebních prací na její stavbě.
14. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle
§ 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena
ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na
náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 340 Kč podle § 1
odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř., celkem tedy 9 244 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu