toupená JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3, proti žalované: S. Š., zastoupená Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 8/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 29 Co 284/2023-807, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Andreje Štaňka, Ph.D.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 16 C 8/2017-756, uložil žalované povinnost omluvit se žalobkyni v diskuzním fóru nočního klubu na internetové adrese XY, na webových stránkách XY a na sociální síti Facebook u profilu společnosti XY zveřejnit a na vyjmenované e-mailové adresy zaslat omluvu následujícího znění: „Omluva L. Z. Já, S. Š., se tímto omlouvám L. Z. a přiznávám, že není pravda, že se L. Z. snažila vyštvat nájemce domu v XY ulici a za tímto účelem využívala arménské vymahače, že není pravda, že se pokoušela vyvést peníze z XY prostřednictvím společnosti XY do dalších firem, že není pravda, že okradla společnost XY, že jednala s cílem snížit cenu domu v XY ulici a devastovat ho a že díky jejímu vedení by společnost XY o dům v XY ulici měla přijít a také že není pravda, že mně nebo společnosti XY ukradla jakýkoli majetek.“ (výrok II); zamítl žalobu v některých částech požadovaného znění omluvy (výrok I) a v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 400
000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobkyni vzniknout v souvislosti s nepravdivými výroky žalované, které publikovala na internetu, jednak v diskuzním fóru nočního klubu, dále v diskuzi na webových stránkách XY a v diskuzi na facebookovém profilu společnosti XY, dále je obsahovaly i e-mailové zprávy, které žalovaná odeslala z adresy XY na e-mailové adresy okresních mysliveckých spolků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že uvedené výroky na internetu šířila žalovaná, jíž se nepodařilo prokázat, že by předmětná skutková tvrzení byla pravdivá.
Soud některé výroky do formulace uložené omluvy nezahrnul, neboť se jednalo zčásti o hodnotící úvahy, které do omluvy nepatří, a navíc žalované podsouvaly hodnocení jejího jednání, aniž by takové hodnocení bylo situaci přiléhavé. Podle soudu byl postup žalované do jisté míry pochopitelný, protože její obchodní společnost byla silně poškozena společností, v jejímž vedení působila žalobkyně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 29 Co 284/2023-807, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV a pouze jej ve výroku II změnil co do označení internetové adresy diskuzního fóra nočního klubu, na které je žalovaná povinna uveřejnit omluvu žalobkyni, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (v podrobnostech na něj odkázal) i s jeho právním závěrem, že pro povahu výroků k ohrožení dobré pověsti žalobkyně skutečně došlo, což dokládá i výpověď svědka B. Uvedl, že respektuje též posouzení přiměřenosti žalovanou pronesených urážlivých výroků na adresu žalobkyně a souhlasí také s redukcí požadované omluvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nesprávně vyložil rozhodné právní skutečnosti pro posouzení zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Podle dovolatelky se odvolací soud nezabýval skutečnostmi, které je nutné zhodnotit z hlediska posouzení zásahu výroku do práva na ochranu osobnosti, zejména nerozlišil, zda se jedná o hodnotící či nepravdivá tvrzení.
V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1914/2018 a odvolacímu soudu vytýká, že do popředí stanovil hypotetickou možnost porušení dobré pověsti nad požadavek, aby došlo ke skutečnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Podle dovolatelky také vůbec nebyla řešena otázka příčinné souvislosti výroku a poškození dobré pověsti. Má za to, že nosným důkazem odvolacího soudu byla výpověď B., který o údajných výrocích žalované ani nevěděl a vyjadřoval se pouze k článkům zveřejněným na internetových médiích, kdy ovšem nebylo nikdy tvrzeno, že by za jejich zveřejněním měla stát žalovaná.
Dovolatelka s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 dovozuje, že tento extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním zakládá přípustnost dovolání, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud navíc nerespektoval zásadu zákazu reformace in peius, jestliže k odvolání žalované bez jakéhokoli návrhu ze strany žalobkyně výrok změnil ohledně webové adresy za účelem vykonatelnosti podle § 212 a § 212a o. s. ř., čímž zcela jednoznačně došlo ke změně k horšímu v neprospěch žalované jako jediného odvolatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021).
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku II tak, že žaloba se zamítá v plném rozsahu a žalované se přiznává plná náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytýkat, neboť se ztotožnil s pečlivým, až kazuistickým rozlišením hodnotících soudů a skutkových tvrzení, učiněným soudem prvního stupně. Narušení osobnostní sféry žalobkyně bylo v řízení nepochybně prokázáno.
Pokud jde o údajné nerespektování zásady zákazu reformace in peius, nelze dosud hovořit o ustálené soudní praxi, v aplikační praxi i právní teorii nepanuje jednotný názor na způsob aplikace této zásady. Dovolatelkou citované rozhodnutí není použitelné na projednávanou věc, a to vzhledem k diametrálním rozdílům ve skutkových okolnostech. Navíc postupem odvolacího soudu nedošlo ke zhoršení postavení žalované, neboť jí nestanovil žádné další či širší povinnosti nad rámec povinností stanovených nalézacím soudem.
Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě.
Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016). K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě.
Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vzít v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl. Ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý.
Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby, či v závislosti na osobě autora výroku. Větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru, tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na „běžné občany“, od nichž to požadovat nelze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2051/14).
Je při tom třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (podobně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). V projednávané věci odvolací soud vyšel z výše předestřených judikatorních tezí a své posouzení založil na závěru, že výroky žalované neoprávněně zasáhly do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do její cti a pověsti tím, že obsahovaly nepravdivá tvrzení o snaze žalobkyně vyštvat nájemce domu v XY ulici prostřednictvím arménských vymahačů, o pokusu žalobkyně vyvést peníze z XY prostřednictvím společnosti XY do dalších firem, o tom, že okradla společnost XY, jednala s cílem snížit cenu domu v XY ulici a že žalované nebo společnosti XY ukradla majetek.
Odvolací soud náležitě zdůvodnil, jakým způsobem tyto výroky poškodily čest a pověst žalobkyně a z odůvodnění rozsudku vyplývá i vysvětlení, proč takové tvrzení není přípustné. Dovolatelka sice uvádí, že napadá právní závěry odvolacího soudu, ve skutečnosti však zpochybňuje především skutková zjištění. Obsahem dovolání je převážně polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů, z nichž dovolatelka vyvozuje vlastní závěry o tom, že do osobnostních práv žalobkyně nebylo zasaženo, aniž by akceptovala závěry odvolacího soudu opřené o podrobně odůvodněná zjištění soudu prvního stupně.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů a domáhá se jiného hodnocení, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům o dopadu jejích výroků do osobnostní sféry žalobkyně. S právním posouzením nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Podle dovolacího soudu nejde ani o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54 a 55), neboť odvolací soud vyšel z podrobného rozboru jednotlivých výroků žalované, rozlišil mezi nimi jak po stránce skutkové, tak právní (ostatně žaloba byla částečně zamítnuta) a výpověď svědka B. použil jako jeden z důkazů, který vyhodnotil i ve vzájemné souvislosti s důkazy ostatními.
Námitka porušení procesních práv žalované (nerespektování zásady reformace in peius) představuje tvrzenou vadu řízení, jež není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). K tomu lze upozornit na rozdíl mezi situací, kdy by odvolací soud k odvolání žalovaného například rozšířil znění omluvy, která by měla být zveřejněna, a situací, kdy pouze změnil webovou adresu, na níž má být omluva uveřejněna; nelze tedy hovořit o zhoršení právního postavení dovolatelky ve smyslu uložení širší či těžší povinnosti.
Jí navrhované řešení, že měl odvolací soud jen z tohoto důvodu zrušit odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně, by za situace, kdy měl nárok za opodstatněný, znamenalo pouhé prodloužení řízení, a vedlo by tak k rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, který při jednání věc řešil připuštěním změny žaloby (ve skutečnosti šlo o pouhé upřesnění požadované povinnosti, uplatněné žalobkyní již v řízení před soudem prvního stupně), není v rozporu s dovolatelkou označeným rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, které se týkalo odlišné hmotněprávní i procesní situace (tzv. disparita podílů při vypořádání společného jmění manželů). Jestliže tedy dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod,
tj. nesprávné právní posouzení věci, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu