K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22
Co 421/2002-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se s jeho právními závěry. Neshledal důvodným nárok na „dorovnání“
náhrady ušlého výdělku za osm měsíců výkonu trestu odnětí svobody, neboť tento
požadavek žalobce jde nad rámec zákona (§ 442 obč. zák.), a pokud se žalobce
domáhal odškodnění za dobu šesti měsíců uloženého trestu odnětí svobody, který
vykonal poté, co mu byl podmíněně odložený trest změněn na nepodmíněný, není
jeho nárok důvodný, protože žalobce nebyl zproštěn obžaloby, ani proti němu
nebylo trestní stíhání zastaveno, ani rozhodnutí o přeměně trestu nebylo
zrušeno pro nezákonnost. Při rozhodování podle § 60 odst. 1 tr. ř. o tom, zda
se odsouzený osvědčil, soud zkoumá, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný
život, a pokud se dopustil chování, jež nelze za řádné označit, není
rozhodující, zda za ně byl či nebyl odsouzen. Rozhodnutí vydané v řízení
vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 8/92 bylo zrušeno s
odůvodněním, že žalobce - byť se i nadále dopouštěl stejného skutku, pro který
byl odsouzen - nemohl být již za něj znovu stíhán a odsouzen. Ostatně i Ústavní
soud ve svém rozhodnutí z 20. 3. 1997 (sp. zn. I. ÚS 184/96) konstatoval, že i
po pravomocném odsouzení se žalobce ve zkušební době dopouštěl nadále stejné
trestné činnosti (vyhýbání se výkonu civilní služby). Usnesení Okresního soudu
v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, o nařízení výkonu podmíněně
odloženého trestu může obstát samostatně i po zrušení rozhodnutí, vydaných v
řízení pod sp. zn. 1 T 8/92, a přes změnu, k níž došlo zrušením, nepozbylo
podkladu a není tak rozhodnutím obsahově navazujícím, které má na mysli
zrušující rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1999, sp. zn.
4 Tz 102/98. Plně se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,
pokud jde o požadavek na odškodnění morální a citové újmy žalobce, a dodal, že
dovolává-li se žalobce ochrany osobnosti podle ust. § 13 obč. zák., jsou k
řízení v prvém stupni příslušné krajské soudy, a nelze se tímto požadavkem v
řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. zabývat ani analogicky.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vymezuje tři otázky zásadního právního
významu: zda má nevinně odsouzený před více lety právo dostat náhradu za ztrátu
na výdělku valorizovanou nebo nevalorizovanou; jak je třeba rozumět pojmu
„navazující rozhodnutí“ v případě zrušení odsuzujícího rozsudku a všech dalších
obsahově navazujících rozhodnutí; a zda má občan v odškodňovacím řízení právo
na odškodnění za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění. Poukazuje na
to, že žalobci nebyla na ušlém výdělku přiznána jím požadovaná částka 5.000,-
Kč měsíčně z důvodu, že již přiznaná částka 3.973,- Kč měsíčně odpovídá jeho
tehdejšímu výdělku a přesahuje tehdejší minimální mzdu 2.200,-Kč. Namítá, že
cenová hladina v r. 1992 je naprosto odlišná od současné a tehdejší částka v
dnešní době již nemá tehdejší kupní sílu. Podle jeho názoru by náhrada za
ztrátu na výdělku neměla být nižší než platná minimální mzda v den, kdy je
náhrada vyplácena. Nesouhlasí s názorem obou soudů, že usnesení Okresního soudu
v Kolíně z 5. 10.1992, sp. zn. 1 T 68/91 „o přeměně trestu podmíněného na
nepodmíněný“ není rozhodnutím obsahově navazujícím na rozhodnutí zrušená
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98. Namítá, že
6 měsíců nestrávil ve vězení na základě rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 10.
7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 8.
1991, sp. zn. 5 To 295/91, které jsou dosud pravomocné a on byl jimi odsouzen k
podmíněnému trestu, nýbrž 6 měsíců strávil ve vězení na základě usnesení
Okresního soudu v Kolíně z 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, a jediným důvodem k
přeměně trestu byl dnes již zrušený odsuzující rozsudek. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, věc projednal podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
ohledně částky 36.140,- Kč je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
ve zbývající části není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
několika nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost
dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům zvlášť.
Pokud je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
8.216,- Kč jakožto nároku žalobce na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za
dobu osmiměsíčního výkonu trestu odnětí svobody, nepřevyšuje peněžité plnění, o
němž bylo tímto výrokem rozhodnuto, částku 20.000,- Kč, a proto dovolání proti
němu není podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na odškodnění
za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění je plně v souladu s hmotným
právem i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení NS ze
dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, publikované v časopise Soudní
judikatura pod č. 150/2003, rozsudek NS ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo
14/2003), není tato právní otázka zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy není v tomto rozsahu podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné.
Otázkou zásadního právního významu, jež nebyla dosud v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena a pro níž je dovolání v dané věci přípustné, je posouzení, zda
rozhodnutí o tom, že podmíněně odložený trest odnětí svobody se vykoná, je
rozhodnutím obsahově navazujícím na zrušené odsuzující rozhodnutí v jiné
trestní věci.
Termín „rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí“ vychází z ust. §
269 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (ve znění účinném k 25. 8.
1999 - dále jen „tr. ř.“), které stanoví : byl-li však porušen zákon v
neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268
odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu
předcházející. Je-li nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí a lze-li
jej oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud jen tento výrok. Zruší-li však,
byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož
i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobce v únoru 1991 opustil civilní službu
vykonávanou na základě povolávacího příkazu, proto byl rozsudkem Okresního
soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, uznán vinným
trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby a byl mu uložen trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a
usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91 bylo
rozhodnuto o nařízení výkonu tohoto podmíněně odloženého trestu. Rozsudek téhož
soudu ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, jímž byl žalobce uznán vinným
trestným činem za to, že v době od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992 se vyhýbal výkonu
civilní služby a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců
nepodmíněně, byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1999,
sp. zn. 4 Tz 102/98, zrušen (včetně usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 6.
1992, sp. zn. 5 To 188/92) a dále byla zrušena „všechna další rozhodnutí na
tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu“. Toto trestní stíhání žalobce bylo podle § 11 odst.
1 písm. f) tr. řádu zastaveno.
Je jednoznačné, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp.
zn. 1 T 68/91 bylo rozhodnuto o výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, který byl žalobci uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10.
7. 1991 sp. zn. 1 T 68/91. Jak rozsudek, jímž byl trest odnětí svobody žalobci
uložen s podmíněným odkladem, tak usnesení o nařízení výkonu tohoto podmíněně
odloženého trestu, byly vydány v jiné trestní věci než v té, ve které mu za
skutek spáchaný v jiné době (od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992), byť kvalifikovaný
také jako trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272c odst. 1
tr. zák., byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Nelze
totiž pominout, že v trestním řízení soud rozhoduje vždy jen o skutku, který je
uveden v žalobním návrhu (srov. § 220 odst. 1 tr. ř.). V tom se promítá zásada
obžalovací, podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě
obžaloby (srov. § 2 odst. 8 tr. ř.), a která také přesně vymezuje předmět
řízení a rozhodování před soudem.
Jestliže Nejvyšším soudem ČR ke stížnosti pro porušení zákona byl zrušen
rozsudek ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, odsuzující žalobce k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neznamená to, že by v souvislosti s jeho
zrušením pozbylo podkladu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že trest
uložený jiným pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným v jiné trestní věci
žalobce, se vykoná. Rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991 sp.
zn. 1 T 68/91, jímž byl žalobce uznán vinným spácháním trestného činu a za nějž
mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, nebylo totiž Nejvyšším
soudem ČR ani ve výroku o trestu ani ve výroku o vině zrušeno.
Usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání
6 měsíců je rozhodnutím obsahově navazujícím nikoliv na zrušený rozsudek, nýbrž
na ten rozsudek, kterým byl trest odnětí svobody podmíněně uložen. Při zrušení
dalších obsahově navazujících rozhodnutí podle § 269 odst. 2 tr. řádu totiž
platí, že se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově /vnitřně/ navazující na
zrušené základní pravomocné odsuzující rozhodnutí. I když v uvedeném ustanovení
zákon výslovně neuvádí, že se zrušují rozhodnutí “v téže trestní věci\", není
pochyb o tom, že výrok o zrušení dalších rozhodnutí je odvislý od výroku podle
§ 268 odst. 2 tr. řádu, tedy od výroku, jímž bylo vysloveno, že přezkoumávaným
rozhodnutím byl porušen zákon. Z těchto ustanovení je nepochybné, že se zrušují
jen rozhodnutí vydaná v té trestní věci, v níž bylo vysloveno, že byl porušen
zákon (§ 268 odst. 2 tr. řádu), a z nich jen ta, která pozbyla podkladu
zrušením základního odsuzujícího rozhodnutí, takže nemohou samostatně obstát
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1865/96). Jestliže rozsudek (sp. zn. 1 T 68/91) odsuzující žalobce k trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců nebyl zrušen, nemůže být zrušeno ani následné
(a na tento rozsudek obsahově navazující) usnesení soudu (sp. zn. 1 T 68/91) o
tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, uložený mu
tímto rozsudkem. Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp. zn.
1 T 68/91, není proto rozhodnutím, které by vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením jiného odsuzujícího rozsudku, pozbylo podkladu a mohlo by tak být
zrušeno výrokem Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, byť vedené proti témuž
pachateli.
Předpoklad pro odškodnění žalobce za vykonaný trest odnětí svobody, jenž mu byl
v trvání 6 měsíců podmíněně uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne
10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, a jehož výkon byl nařízen usnesením
Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91, nebyl tedy
splněn, neboť nebylo zrušeno základní odsuzující trestní rozhodnutí, kterým byl
žalobce uznán vinným a odsouzen.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu je správný, proto
bylo dovolání v tomto rozsahu (ohledně částky 36.140,- Kč) zamítnuto (§ 243b
odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
V ostatním rozsahu bylo dovolání odmítnuto (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), neboť
částečně není přípustné podle ust. § 237 odst. 2 o. s. ř. a ve zbylém rozsahu
nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první,
o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu
jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu