USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) K. S.,
nar. XY, bytem XY, b) B. S., nar. XY, bytem XY, c) J. G., nar. XY, bytem XY, a
d) M. O., nar. XY, bytem XY, společně zastoupených JUDr. Viktorem Pakem,
advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici
Tábor, a. s., se sídlem Tábor, Kpt. Jaroše 2000, IČO 26095203, zastoupené Mgr.
Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Tábor, Údolní 2997, o 1.300.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 154/2014, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2016, č. j. 15 Co 421/2016-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované k rukám jejího zástupce advokáta
Mgr. Pavla Šedivého na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 3.091,50 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci jsou blízkými osobami K. S., narozeného XY, zemřelého 20. 2. 2014 ve
zdravotnickém zařízení žalované, kde byl hospitalizován od 3. 2. 2014 za účelem
extrakce totální endoprotézy pravého kolenního kloubu. Žalobci žádali
poskytnutí zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jeho
úmrtím, a to žalobce a) ve výši 400.000 Kč a žalobkyně b) až d) každá ve výši
300.000 Kč. Žalobci měli za to, že žalovaná v průběhu pooperační péče
nepostupovala s péčí řádného odborníka a porušila své povinnosti vyplývající
pro ni ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Žalovaná tedy zasáhla do práva pacienta na život a zdraví a do práv žalobců na
soukromí a na rodinný život. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 5. 2016, č. j. 16 C 154/2014-349,
soud žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobcům povinnost společně a
nerozdílně nahradit žalované náklady řízení. Po skutkové stránce soud vyšel ze
závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a uzavřel, že žalovaná
postupovala při poskytování pooperační péče řádně (lege artis). Jedinou
výjimkou, již znalec vytkl postupu žalované, byla nedostatečná reakce na nález
RTG snímku, který měl indikovat vyšetření krevních plynů. Avšak toto vyšetření
by nezabránilo úmrtí pacienta, neboť jeho hlavní příčinou byl srdeční infarkt. Další významnou příčinou byl samotný operační výkon, který byl však nezbytný. Soud posuzoval nárok žalobců dle obecných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) o náhradě újmy, konkrétně dle § 2894
odst. 2 o. z., jenž stanoví, že nemajetková újma se odčiní jen v případech, kdy
je to ujednáno nebo kdy to stanoví zákon. Pokud to zákon stanoví (dle § 2956 o. z. se odškodní újma v případě zásahu do přirozených práv člověka), jsou
předpokladem pro vznik povinnosti nahradit nemajetkovou újmu a) porušení právní
povinnosti, b) vznik škodlivého následku a c) příčinná souvislost mezi prvními
dvěma uvedenými předpoklady, případně zavinění, podle toho, zda se jedná o
porušení smluvní či zákonné povinnosti. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy
může vzniknout jen naplněním všech předpokladů pro vznik povinnosti nahradit
škodu či nemajetkovou újmu. Okresní soud však na základě skutkového závěru, že
ani správná indikace k vyšetření krevních plynů by úmrtí poškozeného
neodvrátila, uzavřel, že neexistuje příčinná souvislost mezi non lege artis
postupem žalované a úmrtím pacienta. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 15 Co 421/2016-390, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady odvolacího
řízení. Odvolací soud nepovažoval za důvodné námitky proti skutkovému stavu
zjištěnému okresním soudem, neboť žalobci nezpochybňovali, že bezprostřední
příčinnou úmrtí pacienta byl srdeční infarkt, a byť lze označit skutková
zjištění okresního soudu za stručná, nejsou nepřezkoumatelná. Po právní stránce
přisvědčil okresnímu soudu ohledně posouzení věci dle zákona č. 89/2012 Sb. i
ve výkladu předpokladů povinnosti hradit újmu.
Není-li dána příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy, není dána povinnost žalované k
náhradě této újmy. Odvolací soud též odmítl žalobci předkládanou interpretaci
zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, neboť úmrtí
pacienta nelze chápat jako prospěch žalované, a tuto zásadu hmotného práva
nelze překlopit do práva procesního tak, že žalovaná bude prokazovat negativní
skutečnost (neexistenci příčinné souvislosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
práva, jež dosud dovolacím soudem nebyly vyřešeny, a to zda podle nového
občanského zákoníku představuje nemajetkovou újmu ohrožení osobnostního práva
fyzické osoby na zdraví a život, popřípadě na soukromí a rodinný život, když
ošetřující lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných
znalostí zvolit mohl a měl. Dovolatelé dále předestřeli k vyřešení otázky
procesního práva, jež jsou dle jejich názoru dovolacím soudem rozhodovány
rozdílně, případně od jejichž řešení se odvolací soud odchýlil. Jde o otázky,
zda má zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo
protiprávního činu, procesní reflexi v rozložení důkazního břemene, zda má vliv
v takovém případě skutečnost, že žalovanou je zdravotnické zařízení, jež
vyšetření neprovedlo či jinak manipulovalo se zdravotnickou dokumentací, a
konečně otázka, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu
odpovídat obecným zásadám logiky. Podle dovolateli citované judikatury
Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti za zásah do osobnostních práv dle § 13
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013,
postačovalo pro vznik nemajetkové újmy již ohrožení osobnostního práva fyzické
osoby a tento výklad má být zastáván i za nové právní úpravy. Ze všech
uvedených důvodů navrhují dovolatelé, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu
prvního stupně, jež převzal i odvolací soud. Na rozdíl od původní úpravy
zákonem č. 40/1964 Sb. obsahuje nový občanský zákoník ucelenou úpravu
nemajetkové újmy včetně konkrétního vymezení předpokladů pro vznik
odpovědnostního závazku. Je-li jedním z těchto nezbytných předpokladů i příčinná souvislost, je
bezpředmětné zabývat se otázkou, jak předchozí judikatura vyložila podmínky
vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s ohrožením osobnostního práva. Žalovaná
nesouhlasí se závěry, které žalobci dovozují z dosavadní judikatury Nejvyššího
a Ústavního soudu, a má za to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není
ani v rozporu s požadavkem logiky. Navrhuje proto, aby dovolací soud podané
dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru o nedostatku příčinné souvislosti
mezi postupem žalované při poskytování zdravotní péče a škodním následkem
(úmrtím pacienta), a tedy nezávisí na vyřešení dovolateli formulované právní
otázky, zda pro vznik povinnosti poskytovatele zdravotní péče nahradit
nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění za zásah do absolutních
osobnostních práv pacienta, popřípadě jemu blízkých osob, postačuje ohrožení
osobnostního práva. K tomu lze dodat, že soudní praxe netrvá na prokázání příčinné souvislosti s
„absolutní“ či „stoprocentní“ jistotou, nýbrž postačuje její prokázání v míře
blížící se praktické jistotě, čímž je ponechán prostor soudu k volnému
hodnocení důkazů a racionální úvaze, aniž by byly na poškozené kladeny
nesplnitelné požadavky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 14503). Tento závěr lze uplatnit i pro posouzení nároků odvozených,
tedy nároků žalobců, kteří uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené
úmrtím osoby blízké, tedy zásahem do práva na soukromí a na rodinný život. Druhou otázkou, kterou dovolatelé předložili k rozhodnutí dovolacímu soudu jako
dosud neřešenou, je otázka, zda jedna ze základních zásad občanského práva, že
nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (§ 6 odst. 1
o. z.), se projevuje v procesním právu a má vliv na rozložení důkazního
břemene. Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani
nevyslovil závěr, že tato zásada nemá reflexi v procesním právu. Odvolací soud
pouze uvedl, že žalovaná neměla žádný prospěch ze svého pochybení při léčení K. S., a dále odmítl akceptovat názor dovolatelů, že bylo-li prokázáno pochybení v
léčebném postupu žalované, musí žalovaná prokazovat nedostatek příčinné
souvislosti. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku
nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že
účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení
důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.),
neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o
tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002).
Nebylo-li však rozhodnuto v důsledku neunesení důkazního břemene tím
z účastníků, který má procesní povinnost navrhnout důkazy k prokázání právně
významných skutečností, ohledně nichž má břemeno tvrzení, nýbrž na základě
skutečností, které vyšly najevo z provedených důkazů, pak rozhodnutí není
založeno na nesprávném posouzení rozložení důkazního břemene (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 61/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). A právě v
projednávané věci není rozhodnutí soudu obou stupňů založeno na závěru o
neunesení důkazního břemene žalobci, nýbrž na závěru, že z provedených důkazů
bylo zjištěno, že mezi postupem žalovaného a smrtí pacienta není příčinná
souvislost – skutkový stav byl tedy zjištěn jinak, než žalobci tvrdili. Rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) tedy nespočívá na
nesprávném posouzení otázky rozložení či unesení důkazního břemene, a tato
dovolateli vymezená právní otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolateli citovaná judikatura zabývající se přenesením důkazního břemene na
zdravotnické zařízení v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace je
tudíž v projednávané věci nepoužitelná. V projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně po skutkové
stránce uzavřel, že ani provedení indikovaných vyšetření by úmrtí pacienta
nezabránilo. Oba soudy neshledaly nedostatky ve vedení zdravotní dokumentace,
ani že by bylo se zdravotnickou dokumentací nepřípustně manipulováno. Tyto
skutkové závěry nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Otázka předestřená dovolateli, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí
odvolacího soudu odpovídat obecným zásadám logiky, přípustnost dovolání
nezakládá, neboť v obecné rovině je odpověď na tuto otázku samozřejmě kladná,
avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na odlišném řešení této otázky a
její zodpovězení vždy závisí na konkrétních okolnostech případu, a není tudíž
zobecnitelné a způsobilé založit přípustnost dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá názor, že infarkt myokardu
je onemocněním se 100% úmrtností či léčbou neodvratitelné. Námitka dovolatelů
vůči myšlenkovému postupu odvolacího soudu, jenž má být v rozporu s obecnými
zásadami logiky, proto není případná. Lze tedy uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny,
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání
má žalovaná vůči žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení,
které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Advokát učinil ve věci jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání, za který mu náleží odměna podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla
vypočtena podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky a činí
9.920 Kč (4 x 3.100 Kč - 20 %). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrada za DPH (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) ve výši 2.146 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů dovolacího řízení činí
12.366 Kč (na každého žalobce tedy připadá 3.091,50 Kč) a je splatná v zákonné
třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§ 149 odst.
1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu