USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce:
Společenství vlastníků Libušina 2120, Karlovy Vary, IČO 03145387, se sídlem
Libušina 2120/21, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou,
advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti žalovanému: M. J.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem
Polská 61/4, Karlovy Vary, o 1 637 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 11/2020, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 21/2021-185,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 18 344 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 21/2021-185,
potvrdil rozsudek ze dne 7. 10. 2020, č. j. 9 C 11/2020-151, kterým Okresní
soud v Karlových Varech zamítl žalobu na zaplacení 1 637 300 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. V řízení o nároku na náhradu škody způsobené vadami díla
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 12. 12. 2008 uzavřela
společnost TRANSFER EUROPE INFORMATION a. s. (dále jen „TEI a. s.“) jako
developer výstavby domu v Karlových Varech, Libušině ulici (dále jen „dům“), se
žalovaným smlouvu o dílo, podle které měl žalovaný provést montáž hydroizolace
teras a dlažeb v domě. Po vybudování domu společnost TEI a. s. prodala bytové
jednotky v domě třetím osobám, čímž ze zákona dne 31. 8. 2009 vznikl žalobce a
do veřejného rejstříku byl zapsán 19. 7. 2014. Protože dílo vykazovalo vady
spočívající mimo jiné v nedostatečné funkci hydroizolace, v jejímž důsledku
zatékala do fasády domu voda, obrátila se společnost TEI a. s. dne 19. 3. 2014
na Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky, který
rozhodčím nálezem ze dne 28. 1. 2016 uložil žalovanému odstranit vady nebo
zaplatit náhradu 1 350 000 Kč. Žalovaný společnosti TEI a. s. zaplatil náhradu
a žalobce (který je právním nástupcem společnosti TEI a. s.) nechal v letech
2016 až 2017 vady odstranit. Podle znaleckého posudku Ing. Martina Polepila ze
dne 9. 10. 2013 vyhotoveného pro účely rozhodčího řízení se vlivem zatékání z
teras na fasádě domu pravidelně objevovaly skvrny a poškození omítky na stěnách
a ostění oken pod terasami. Degradace fasády způsobená vadami díla byla v
rozhodčím řízení prokázána rovněž fotografiemi pořízenými před 17. 1. 2014 a
znaleckým posudkem Ing. Antonína Parysiho z prosince 2014, jehož zpracování
zadal rozhodčí soud. Podle dalšího znaleckého posudku Ing. Martina Polepila ze
dne 17. 12. 2018 degradace fasády a zateplovacího systému byla zapříčiněna
zatékáním z teras a balkónů v důsledku vad díla žalovaného, než byly žalobcem
mezi roky 2016 a 2017 odstraněny. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl
oprávněn se domáhat případné náhrady pouze vůči společnosti TEI a. s., která
jednotlivým vlastníkům jednotky prodala, nikoli vůči žalovanému. Žalovaný
porušil povinnost provést dílo bez vad vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené
mezi ním a společností TEI a. s. Smlouva přitom nebyla uzavírána k ochraně
žalobce, neboť ten v té době ještě neexistoval. Navíc soud shledal nárok na
náhradu škody promlčeným, neboť promlčecí doba počala běžet nejpozději v
prosinci 2014, kdy se žalobce seznámil se závěry znaleckých posudků
vyhotovených pro účely rozhodčího řízení. Z nich vyplynulo, že postupným
zatékáním vody do zateplovacího systému domu dochází k poškozování fasády. Skutečný rozsah škody se sice žalobce dozvěděl zřejmě až v roce 2016 po
provedení sondy do souvrství teras i fasády, avšak skutečnosti svědčící o
vzniku škody a jejím přibližném rozsahu, jakož i osobě za ni odpovědné, měl již
v roce 2014. Podal-li tak žalobu 9. 1. 2020, byl již nárok podle § 106 zákona
č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) promlčen. Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
dovoláním. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené
rozhodnutí závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl
pochybit při posouzení pasivní legitimace žalovaného. Nevzal v potaz, že
majetková újma, která nespočívá ve vadnosti díla, ale v jeho znehodnocení v
důsledku vadného provedení, je sama o sobě škodou nahraditelnou v rámci
odpovědnosti za škodu. Žalobce se tak mohl domáhat náhrady nejen vůči
společnosti TEI a. s., od které vlastníci koupili bytové jednotky, ale i vůči
žalovanému jakožto původci škody. Nesprávně měl odvolací soud posoudit i
promlčení nároku, neboť škoda v podobě destrukce zateplovacího systému vznikla,
až když k ní v důsledku zatékání postupně skutečně došlo, nikoli v okamžiku,
kdy do domu začalo zatékat. Vědomost o škodě mohl mít dovolatel až okamžikem
jejího vzniku a znalostí jejího rozsahu, tedy seznámením se se znaleckým
posudkem Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018. Konečně odvolací soud
pochybil, posuzoval-li promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb., namísto zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“),
když škoda vznikla až po 1. 1. 2014. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu. Zdůraznil, že
škoda (postupná destrukce zateplovacího systému) vznikla v průběhu let 2013 až
2015, a nikoli v době provedení sondy a odstraňování vad mezi roky 2016 až
2017. Již v roce 2014 si mohl žalobce učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká
škoda mu vznikla a jaká osoba je škůdcem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není
přípustné (§ 237 o. s. ř.). V souladu s § 3036 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014, je třeba uplatněný nárok na náhradu škody posoudit
podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť ke škodní události (vadnému provedení
díla) došlo před 1. 1. 2014 a podle týchž předpisů se posuzují i promlčecí doby
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo
3464/2029, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo
3377/2018, publikovaný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle § 106 odst. 1 obč. zák., podle
nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený
dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se poškozený dozví o škodě
tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a
přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit orientačně výši škody v penězích,
není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se
pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Podle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o
škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik
škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo případně možné
současně určit alespoň přibližně výši škody v penězích; není potřebné, aby znal
rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud
z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník
občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých
není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody. Při zkoumání, kdy se
poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z
prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu
v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými
poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné
odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Informace o osobě škůdce a existenci škody podle nalézacími soudy zjištěného
skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) měl žalobce
nejpozději již na konci roku 2014, kdy se ze znaleckých posudků vypracovaných
pro účely rozhodčího řízení dozvěděl, že v důsledku vadného plnění žalovaného
dochází k zatékání do fasády domu a k jejímu poškozování. Úplné informace o
škodě měl již v tentýž okamžik, popřípadě ve vztahu k poškození zateplení
nejpozději v roce 2016, kdy provedl sondy do souvrství teras a fasád, a kdy
započal s odstraňováním vad. Žalobcovo pozdější seznámení se se znaleckým
posudkem Ing. Martina Polepila ze dne 17. 12. 2018 nic nemění na tom, že
nejpozději ke konci roku 2016 znal všechny rozhodné skutečnosti pro počátek
běhu promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu, že nárok byl před podáním žaloby
9. 1. 2020 promlčen, je tak v souladu se shora uvedenou judikaturou. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o
promlčení nároku, pak žalobcem další vymezená právní otázka pasivní věcné
legitimace žalovaného nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem
konvenujícím pohledu žalobce by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu