25 Cdo 1941/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) A. C. a b) V. C., proti žalované Česko - německé horské nemocnici
Krkonoše, s.r.o., IČ 648 27 232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20,
zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem, se sídlem Praha 4, Závišova
13, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalované a dovolání
vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna
2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č.j. 51 Co
397/2009-55, se v potvrzujícím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č.j. 21 C
242/2008-38, rozhodl o důvodnosti základu žaloby, jíž se žalobci domáhají
náhrady nákladů léčení – účelně vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí
o nezletilého syna D. C. za období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008. Soud vyšel ze
zjištění, že D. C. je těžce zdravotně postižen v důsledku nesprávně vedeného
porodu v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, jejíž právní nástupkyní je žalovaná.
Žalobci jako rodiče poškozeného jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na
náhradu nákladů léčení ve smyslu ustanovení § 449 obč. zák., neboť poškozenému
ve snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu poskytují veškerou péči; k tomu soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Dále se zabýval
námitkou promlčení vznesenou žalovanou a vedlejším účastníkem. Vycházeje z
ustanovení § 106 obč. zák. a související judikatury Nejvyššího soudu (výslovně
odkázal na jeho rozhodnutí publikované pod R 28/70 a rozhodnutí sp. zn. 2 Cz
19/74), uzavřel, že žalobcům soustavnou celodenní péčí o poškozeného vzniká
nárok na náhradu nákladů léčení, přičemž za počátek běhu promlčecí doby se
považuje den vynaložení těchto nákladů, nejpozději den skončení léčby, neboť
náklady spojené s léčením vznikají a je možné je vyčíslit teprve poskytnutím
péče. Nárok žalobců tedy nemůže být promlčen za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 7.
2008, když žaloba byla podána 7. 7. 2008 a žalobci úkony, jejichž úhradu
požadují, provedli v uvedené době.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006
zamítá a ve zbytku jej potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav a zcela přiléhavě věc posoudil po stránce právní.
Vzhledem k tomu, že náklady léčení nejsou opětujícími se dávkami, které se
promlčují jako celek, považuje se za počátek běhu promlčecí doby nároku na
jejich náhradu den vynaložení těchto nákladů, nejpozději pak den skončení
léčby. Nárok žalobců na náhradu nákladů spojených s celodenní péči o
poškozeného syna tak není promlčen za období od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008; v
žalobě uplatněný nárok na zaplacení nákladů léčení ve výši 7.055,- Kč za dobu
od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 však musel být z důvodu promlčení zamítnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaná i vedlejší účastník na
straně žalované. Přípustnost dovolání oba shodně dovozují z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do
dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Uplatňují rovněž obsahově shodné dovolací námitky spočívající v tom, že
soudy obou stupňů nesprávně posoudily obsah uplatněného nároku, neboť požadavek
žalobců nelze hodnotit jako nárok na náhradu nákladů spojených s léčením ve
smyslu ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák., tj. nákladů sloužících k udržení
nebo zlepšení zdravotního stavu, který zřejmě, a v tom se závěry obou soudů
souhlasí, nemá charakter opětujícího se plnění. Náklady, jejichž náhrady se
žalobci domáhají, jsou ve skutečnosti náklady na výpomoc v domácnosti,
nespadají pod ustanovení § 449 obč. zák., jsou prováděny opakovaně, a proto se
nárok na jejich náhradu promlčuje jako celek (k tomu odkazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005). Z obsahu spisu dle dovolatelů
vyplývá, že nároky na náhradu nákladů léčení žalobcům vznikají nejpozději od
právní moci (15. 11. 1997) rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 6 C
1192/93, z něhož je zřejmé, kdo za škodu vzniklou pochybením při porodu
odpovídá. Oba dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že vedlejší účastník
není osobou oprávněnou k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), proto jeho dovolání bez dalšího
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
posouzení uplatněného nároku jako nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu §
449 obč. zák. je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dovolání je proto
rovněž důvodné.
Nutno předeslat, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému
zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu,
respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních § 444 až § 449a
obč. zák. (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné,
svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484).
Otázkou nároku na náhradu škody na zdraví v případě, kdy poškozený bezúplatně
přijímá péči osob blízkých, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
zabýval. K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §
449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou,
náklady spojené s přibráním ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na
stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných
poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady
účelné a prokazatelně vynaložené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003). Poškozenému, jenž prostředky na zajištění
ošetřovatelské péče sám nevynakládá, nelze ve smyslu ustanovení § 449 odst. 3
obč. zák. přiznat náhradu nákladů, které nevynaložil. Jelikož v době léčení
poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu
mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto
osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené
náklady léčení tedy není možno nahradit jinému, než tomu, kdo je skutečně
vynaložil a kdo tedy má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97,
publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008).
V posuzovaném případě je však podstatný rovněž charakter plnění, jehož náhrada
je požadována. Jak vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 2365/2008, ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z
nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. -
nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň
zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně
vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či
zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům
poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává
jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady
spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů
spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava
neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému,
nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, ústavní
stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 2. 2012, sp. zn. II.ÚS 2523/11).
Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů není skutkový závěr, že by
žalobcům vznikly v souvislosti s léčením postiženého syna náklady. Za tohoto
stavu nemůže obstát právní závěr o opodstatněnosti uplatněného nároku na
náhradu nákladů spojených s léčením syna žalobců za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 8.
2008.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném potvrzujícím
výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu