25 Cdo 1950/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně MUDr. H. V., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o 106.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 14 C 285/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. 39 Co 200/2006-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, č. j. 14 C 285/2004-33,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala náhrady nákladů obhajoby, které jí
vznikly v trestním řízení, jež skončilo zproštěním obžaloby. Soud vyšel ze
zjištění, že proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR v S. ze dne 14. 10. 2002
zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání pro trestný čin ublížení
na zdraví, kterého se měla dopustit tím, že v průběhu lékařské péče o pacienta
V. G. ve dnech 1. 7. až 3. 7. 2001 nediagnostikovala prasklý dvanácterníkový
vřed. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T
26/2003, byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Soud posoudil uplatněný nárok podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen
„zákon“), a dospěl k závěru, že není splněna podmínka vyčerpání řádného
opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 2 zákona.
Žalobkyně totiž proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodala stížnost
ani žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu či státního zástupce,
ačkoli byla o možnosti podat stížnost poučena a v té době byla i právně
zastoupena. Návrh jejího obhájce na zastavení trestního stíhání nelze za řádný
opravný prostředek považovat. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné
zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly prominutí podmínky vyčerpání řádného
opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíháno zahájeno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j.
39 Co 200/2006-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dodal, že je věcí účastníka každého
řízení, aby využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil
vydání nepříznivého rozhodnutí. Jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoli mu
v tom nebránily žádné vážné důvody. Pouze tehdy, postupoval-li uvedeným
způsobem a přesto rozhodnutí, v jehož důsledku mu posléze byla způsobena škoda,
se stalo pravomocným, je na místě, aby stát odpovídal za škodu, vyšlo-li
následně najevo, že šlo o rozhodnutí nezákonné. Žalobkyně však ani přes poučení
opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodala. Důvody
hodné zvláštního zřetele netvrdila, natož pak prokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní otázku, zda je
nezbytné, aby byl nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vázán
na zcela formální a předem zcela zjevně bezvýsledné podání opravného prostředku
proti zahájení trestního stíhání. Namítá nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že soudy nepřiměřeně rigidně
aplikovaly ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Na počátku přípravného
řízení bylo totiž zjevné, že policejní komisařka nezmění své rozhodnutí o
zahájení trestního stíhání bez doplnění dokazování a bez následné změny závěrů
znalce. K tomu však nemohlo dojít během třídenní lhůty určené k podání
stížnosti proti zahájení trestního stíhání, tím spíše, že policejní komisařka
od samého počátku odmítala provést odpovídající doplnění dokazování a doplnit
otázky znalce. K tomu pak došlo až v řízení před soudem. Je přesvědčena, že v
takovém případě není v souladu se smyslem zákona č. 82/1998 Sb., aby byl nárok
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmíněn podáním opravného
prostředku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že na využití možnosti
opravného prostředku není třeba trvat pouze v případech zvláštního zřetele
hodných, za něž lze považovat např. zdravotní důvody, těžkou osobní situaci
poškozeného, nesprávné poučení apod. Dovolatelka však existenci závažných
důvodů bránících jí podat opravný prostředek netvrdila a její subjektivní
názor, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, je zcela bez
právního významu. O možnosti podání opravného prostředku byla poučena, přesto
možnost této procesní obrany nevyužila. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro otázku zásadního
právního významu, a to aplikace § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.), která byla v minulosti
dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud
vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb., tj. v době
trestního stíhání žalobce, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo
opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního
zřetele hodné.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za
škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok
výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z
úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je
považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního
stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního
stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však
neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky
vzniku odpovědnosti.
Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu
škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v
případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné
osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní
úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma,
způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické
osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl
proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného
usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém
výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba
čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č.
35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně
sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí,
nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k
odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura
dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn
obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění,
není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody
jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění
sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní
judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn.
I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na
náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a §
8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze
závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky
jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného
zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 3) pak
nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl opravný
prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela trestního řádu
provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání opět zahajováno
usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3489/2007, za tohoto procesního stavu dospěl k závěru, že soud přizná
obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo
trestní stíhání zastaveno, náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy,
podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, nejde-li o
případ zvláštního zřetele hodný. Toto rozhodnutí odstraňuje nejednotnost v
posouzení uvedené otázky podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1548/2006, s opačným závěrem); dovolací soud nemá důvodu se od rozhodnutí
velkého senátu v nyní projednávané věci odchýlit.
Podle § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném v době trestního stíhání
žalobkyně, se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou
rozhodnutí jako před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li
prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl
spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá
osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této
osoby jako obviněného. Podle § 160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o zahájení
trestního stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující státní
zástupce.
Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu
určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být
konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby
trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby.
Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí
být ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání,
Praha, C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se
totiž rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze
přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za
možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení
vzniká právo účinně se hájit.
Právo na obhajobu je ústavně garantovaným právem, které je v trestním procesu
realizováno celým souborem institutů trestního práva (např. právo zvolit si
obhájce, právo nevypovídat, apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení.
Jeho využití slouží k vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně
působícím a vybaveným orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu
právě v řízení trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých
okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v
oblasti nároků na náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti
usnesení o zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností)
obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného
negativní důsledky, zákon č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení § 8
odst. 2 právní důsledky výslovně formuluje tak, že nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje využitím řádného opravného
prostředku. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby
se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy
stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Takovýto
výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť
neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení;
týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody.
Ostatně není důvodu zákonnou podmínku procesní obrany v takovémto jednotlivém
případě omezovat oproti ostatním případům odpovědnosti za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím. Použijí-li se podmínky § 8 odst. 2 zákona u nároků na
náhradu škody způsobené jakýmkoliv nezákonným rozhodnutím, musí být aplikovány
i u nároků dovozovaných analogickým výkladem; v opačném případě by totiž
postavení poškozeného s nárokem dovozovaným z analogického výkladu bylo
významně výhodnější než postavení osoby s nárokem plynoucím přímo ze zákona.
Navíc zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl zákon č. 82/1998 Sb. novelizován, jde
směrem k prohloubení odpovědnosti účastníka za uplatnitelnost nároku, neboť v
nově formulovaném ustanovení § 8 odst. 3 požadavky na něj kladené zvyšuje tím,
že obecně mu vedle povinnosti podat řádné opravné prostředky ukládá i povinnost
k obraně procesními prostředky mimořádnými. Nelze tedy dovozovat, že
zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou
přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností jen proto, že od této
podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava
obsažená v návětí § 8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o
žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou
pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která
ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil,
zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány
objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání
opravného prostředku nevyžaduje.
Přesvědčení dovolatelky (dojem či obava), že by podání opravného prostředku
bylo bezvýsledné, nečiní samo o sobě její případ zvláštního zřetele hodným ve
smyslu § 8 odst. 2 zákona. Na tom nic nemění ani dvě rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS
3026/07, která nevyžadují splnění uvedené podmínky tam, kde nebylo vyhověno
stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, s
poukazem na uplatnění zásady beneficium cohaesionis; o takový případ se v dané
věci nejedná. Zároveň nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není
podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se
posléze stalo nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon
podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez
ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobce
proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž
náhrady se domáhá, by mu ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak
se stalo. O takový případ zde však nejde.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou-li dány důvody
zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn
obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody
jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Odtud
je zřejmé, že na stejném závěru stojící rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn;
Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla ve
věci úspěch, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v.
r. předseda senátu