25 Cdo 1952/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. C., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovanému T. H., za účasti České kanceláře
pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724, IČO 70099618, jako vedlejší
účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 51 Co 344/2010-159, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2007, č. j. 51 Co 343/2007-80,
zrušil rozsudek ze dne 24. 4. 2007, č. j. 20 C 36/2006-61, jímž Obvodní soud
pro Prahu 1 žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku; podle odvolacího soudu
vedlejšímu účastníku nepřísluší právo uplatnit námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 20 C 36/2006-130,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 194.769,36 Kč a platit mu od 1. 6.
2009 měsíčně 3.427,20 Kč, zamítl žalobu ohledně 70.917,64 Kč a ohledně měsíční
renty ve výši 856,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při posouzení
nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku vyšel ze zjištění, že žalovaný
jako řidič osobního automobilu při dopravní nehodě dne 11. 3. 1997 způsobil
tehdy dvanáctiletému žalobci těžké poškození zdraví s trvalými následky.
Žalobce byl tehdy žákem 6. třídy základní školy, v roce 2000 nastoupil na
tříletý maturitní obor šití oděvů, avšak pro trvalé následky úrazu byl nucen
přejít na méně náročný dvouletý obor v téže oblasti. V roce 2002 byl žalobce
uznán plně invalidním v přímé souvislosti s následky dopravní nehody. Za
normálního běhu okolností by jeho studium v tříletém učebním oboru skončilo
nejdříve k 30. 6. 2003; v té době by žalobce stíhala branná povinnost, takže by
v témže roce nastoupil roční výkon základní vojenské služby. Podle soudu
prvního stupně se tak žalobce o vzniku ztráty na výdělku mohl dozvědět nejdříve
po skončení vojenské služby, tj. dne 1. 7. 2004, kdy by za normálního běhu
okolností nastoupil do zaměstnání; jelikož žaloba byla podána 25. 8. 2005, není
nárok promlčen. Soud snížil výši náhrady za ztrátu na výdělku o 10% pro
spoluzavinění žalobce a o dalších 20% za použití moderačního práva soudu podle
§ 450 obč. zák.
K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 5. 11. 2010, č. j. 51 Co 344/2010-159, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem, že žalobci
by vznikla ztráta na výdělku (a dozvěděl se o ní) až po absolvování základní
vojenské služby (tj. 1. 7. 2004), neboť jednak ještě nebyl ani odveden a je
čistě hypotetické, zda by vůbec byl povinen vojenskou službu absolvovat, jednak
ještě předtím by pravděpodobně nastoupil do zaměstnání. Pokud by tedy dopravní
nehodou nevznikla žalobci újma na zdraví, pokračoval by ve vzdělání a následně
by realizoval dosaženou odbornost v zaměstnání, a to okamžikem předpokládaného
ukončení vzdělání, tj. 1. 7. 2003 (§ 447 obč. zák. a § 35 odst. 2 nařízení
vlády č. 108/1994 Sb.); k námitce promlčení vznesené žalovaným proto dovodil,
že nárok je promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106
odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítá, že podle tehdy platné právní úpravy v zákoně č. 218/1999 Sb. by
ho po ukončení studia na středním odborném učilišti jednoznačně stíhala branná
povinnost. Žalobce by byl při obvyklém běhu věcí odvodní komisí předvolán k
prvnímu termínu po dosažení 18 let věku a hypotetickou se tak stává jen otázka,
zda by mu byl odklad nástupu povolen s ohledem na skutečnost, že k datu
plnoletosti by býval byl ještě žákem střední školy. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.),
postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. –
dále též jen „o.s.ř.“) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 5. 11. 2010, a dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není důvodné. Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení v souladu s ustálenou judikaturou,
zejména se stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikovaným pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále též jen „Sbírka“, podle nějž dovolává-li se účastník
občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok)
přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva
(nároku) na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána
odpovědnost za škodu nebo výše škody. Lze proto řešit promlčení nároku i bez
dostatečného podkladu o tom, zda vznikl, musí však být vyjasněny skutkové
okolnosti umožňující dovodit, v jaké promlčecí době se nárok promlčuje, kdy
počala promlčecí doba běžet a zda marně uplynula před podáním žaloby. V
posuzované věci jde o nárok na náhradu škody na zdraví, kde se uplatní pouze
subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák., počínající běžet
okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Z logiky věci se poškozený nemůže o škodě dozvědět dříve, než mu vůbec vznikla,
proto i v dané věci soudy důvodně zkoumaly, odkdy žalobci začala vznikat ztráta
na výdělku. Tento okamžik ovšem nestanovil odvolací soud správně. Dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně
vymezený komplex práv na její náhradu, resp. na její zmírnění. Tento komplex
práv, kterým se odškodňují jak vzniklá majetková újma, tak určité druhy
nemajetkové újmy, se spravuje zvláštním právním režimem § 444 až § 449 obč. zák. (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II,
3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449). Podle § 447 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni vzniku újmy na zdraví,
tj. před novelou č. 260/2006 Sb., účinnou od 1. 1.
2007, náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi
průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s
připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Podle této úpravy ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem
poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného
invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Tímto způsobem je vyjádřeno
snížení (omezení) nebo ztráta způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky poškození zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti vzniká poškozenému
újma tehdy, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní
způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci,
která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží
jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením
s nově dosahovaným příjmem, který je odvislý též od toho, zda a v jaké výši
poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se v rámci náhrady
za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, a to případně i takového,
jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého
zaměstnání nastoupit. Takovou ztrátu na výdělku lze odškodnit v případě, že
poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v
důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření
smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ČR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 Sbírky). Výjimečně tedy nárok vzniká, jestliže v době úrazu ještě nebyla uzavřena
pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, avšak poškozený
skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní
činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt
poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele
vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr
uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by
jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo,
nestačí ovšem pouhá možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný
příslib zaměstnavatele, nýbrž je třeba zjištění, že k realizaci výdělečné
činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že
– nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003,
publikovaný pod C 2737 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck - dále též
jen „Soubor“).
Oproti tomu omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v
návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší
výdělku se odškodňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, která
se poskytuje jednorázově a vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních
schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti, tedy k účasti na
těch formách společenského života, které slouží k rozvoji jeho osobnosti. V
oblasti pracovní aktivity se tak bere v úvahu omezení v dalším výběru povolání
nebo nemožnost určité povolání vykonávat, a to z hlediska ztráty předpokladů,
které poškozený měl pro uplatnění v určité profesi. Jinými slovy následky
spočívající v tom, že poškozený ztratil možnost dalšího vzdělávání a v důsledku
takto zvýšené kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního
postupu, nezakládají nárok za ztrátu na výdělku, nýbrž se odškodňují v rámci
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 obč. zák. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90,
č. 22/1992 Sbírky, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a nárok
na náhradu za ztížení společenského uplatnění jsou tedy samostatné nároky,
které mají odlišný charakter, podmínky vzniku i způsob vyčíslení. Jestliže v posuzovaném případě žalobce netvrdil, že mu škodná událost zabránila
nastoupit do sjednaného zaměstnání (ani nemohl, neboť úraz utrpěl ve věku žáka
základní školy), je zřejmé, že mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle
tehdy účinného zákona vůbec nevznikl a že k obecné ztrátě příležitostí uplatnit
se ve studiu a v profesní kariéře se přihlíží v rámci náhrady za ztížení
společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 4916/2007). Pak sice ovšem není možno odvíjet počátek běhu
subjektivní promlčecí doby od vzniku nároku argumentací vztahující se k
hypotetickému výkonu základní vojenské služby, jak učinil odvolací soud,
nicméně ani dovolací námitky nejsou v tomto směru opodstatněné, neboť směřují k
otázce promlčení neexistujícího nároku. I když tedy odvolací soud shledal důvod k zamítnutí žaloby v promlčení nároku,
je v konečném výsledku jeho rozsudek věcně správný, neboť žalobě bez ohledu na
námitku promlčení nelze vyhovět již proto, že nárok vůbec nevznikl. Dovolací
soud tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému
ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.