USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. D.,
zastoupený opatrovnicí H. D., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se
sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: Ústecký kraj, IČO
70892156, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr.
Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Krajská zdravotní, a. s., IČO
25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, o 21.824.971 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 234/2017,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023,
č. j. 70 Co 326/2023-525, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení
nepřiznává.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 29 C
234/2017-496, ve znění usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 29 C 234/2017-501,
zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 21.824.971 Kč s
příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení
žalovanému a vedlejší účastnici (výrok II) a rovněž státu (výrok III). Takto
soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady
nemajetkové újmy spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a
ztrátě na výdělku s ohledem na postup non lege artis během jeho porodu 15. 6. 1995 v nemocnici v XY, v jehož důsledku je zcela invalidní. Soud dovodil
pasivní věcnou legitimaci žalovaného coby ručitele podle § 477 odst. 3 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v důsledku smlouvy o prodeji podniku ze
dne 24. 8. 2007, jíž došlo k prodeji podniku XY, příspěvkové organizace zřízené
žalovaným, společnosti Krajská zdravotní, a. s., jejímž jediným akcionářem je
rovněž žalovaný. Soud prvního stupně následně na věc v souladu s § 3079 odst. 1
a § 3036 o. z. aplikoval § 106 zákona č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku,
dále jen „obč. zák.“, a dovodil, že nejpozději 27. 1. 2011, kdy si žalobce,
resp. jeho právní zástupce v nemocnici v XY pořídil snímky CTG záznamu, měl
objektivní vědomost o tom, že mu byla při jeho porodu poskytnuta péče non lege
artis, stejně jako o skutkových okolnostech, které umožňovaly učinit právní
závěr o subjektu odpovědném za škodu. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by
se kdy nemocnice XY, případně vedlejší účastnice dotazoval, na koho přešly
závazky Okresního ústavu národního zdraví v Mostě, který v minulosti nemocnici
provozoval, resp. provozovatele nemocnice, kde byl realizován porod žalobce. Na
jednání soudu prvního stupně konaném 1. 7. 2019 byl žalobce v souladu s § 118a
o. s. ř. mimo jiné vyzván, aby doplnil svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy,
jde-li o otázku, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován, přičemž žalobce
svým podáním ze dne 2. 9. 2019 soudu sdělil, že je jím žalovaný, případně
vedlejší účastnice, jinými slovy byl schopen označit žalovanou stranu v
relativně krátkém čase. Podle skutkových zjištění soudu žalobce již v červnu
2010 věděl, že jeho zdravotnickou dokumentací disponuje vedlejší účastnice,
její kopii si obstaral v lednu 2011, přesto však, ač zastoupen právním
profesionálem, neučinil žádné kroky k tomu, aby zjistil, kdo byl provozovatelem
nemocnice v XY v době, kdy se v ní žalobce narodil. Žalobu podal po více než
sedmi letech proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových s tvrzením, že je věcí státu, aby věděl, na koho přešly závazky
provozovatele nemocnice XY. Teprve podáním doručeným soudu 12. 9. 2019 žalobce
navrhl, aby na místo původní žalované do řízení vstoupil Ústecký kraj, vůči
kterému však z hlediska běhu promlčecích dob nastávají účinky zahájeného řízení
až dnem, kdy soudu došel příslušný návrh na připuštění záměny. Žalobce tak svým
přístupem způsobil, že jeho právo bylo promlčeno.
Žalovaný ani vedlejší
účastnice se nikterak nesnažili svou případnou odpovědnost zakrýt, vedlejší
účastnice naopak žalobci poskytla součinnost. Sám žalobce tvrdil, že k ustálení
jeho zdravotního stavu došlo 14. 1. 2015, invalidní důchod mu byl přiznán 15. 6. 2013, a je tedy zjevné, že své právo uplatnil v době, kdy již bylo podle §
106 odst. 1 obč. zák. promlčeno, přičemž soud vyjádřil pochybnosti o tom, že k
ustálení zdravotního stavu žalobce skutečně došlo teprve k specifikovanému
datu. Nad rámec právě uvedeného pak soud prvního stupně uvedl, že nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku v případě žalobce není dán. 2. K odvolání žalobce (nesprávně uvedeno „žalovaného“) Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o promlčení práv žalobce. Zdůraznil, že je
rozhodující, kdy poškozený prokazatelně získal vědomost o skutkových
okolnostech vzniku škody, jež mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný
úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Není rozhodné, zda a kdy
si poškozený na základě těchto okolností utvořil právní závěr o odpovědnosti
určité osoby, či si ověřil její identitu. Škodlivý následek nesprávně vedeného
porodu byl matce žalobce znám již v prvních měsících jeho života. K ustálení
zdravotního stavu v případě dětské mozkové obrny došlo v jednom roce života
žalobce, k dalším změnám pak v letech 2000 (epileptické záchvaty), 2002
(psychické problémy) a 2007 (oční vada). V rozhodné době byla matka žalobce
jeho zákonným zástupcem a svědčilo jí neomezené právo jednat jeho jménem, takže
mohla učinit patřičné kroky z hlediska případného odškodnění. Spojil-li soud
prvního stupně počátek běhu subjektivní promlčecí doby s 27. 1. 2011, je to
vůči žalobci maximálně benevolentní přístup s tím, že jde o nejzazší okamžik,
kdy žalobce nabyl povědomí o tom, že žalobci byla způsobena újma v důsledku
vedení porodu non lege artis (byť promlčecí doba počala podle názoru odvolacího
soudu běžet již dříve okamžikem každého ustálení zdravotního stavu žalobce).
Nejpozději k uvedenému datu však měl žalobce k dispozici všechny informace, na
jejichž základě si mohl učinit úsudek jak o vzniku a rozsahu újmy, tak o tom,
která konkrétní osoba je za újmu odpovědná. Zákonným zástupcem žalobce byla až
do 15. 6. 2013, kdy nabyl zletilosti, jeho matka, přičemž ještě před tímto
datem uplynula ve své plné délce dvouletá subjektivní promlčecí doba k
uplatnění práva na náhradu škody. Soud neuvěřil tvrzení právně zastoupeného
žalobce, že nemohl zjistit odpovědnou osobu, když byl schopen najít subjekt
provozující nemocnici, v níž proběhl jeho porod v roce 1995. Podle názoru
odvolacího soudu zjištění tohoto subjektu nic nebránilo. Vznesení námitky
promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný ani vedlejší
účastnice nijak žalobci neznemožňovali zjistit potřebné skutečnosti, vedlejší
účastnice mu v tomto směru naopak poskytla součinnost.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním z
důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se
vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich
řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Formuloval v této
souvislosti následující otázky:
[1] Je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na
kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire)? [2] Vztahuje se právo na kontradiktorní řízení i na stanoviska a důkazy,
které si soud opatří z vlastní iniciativy? [3] Musí soud účastníky řízení seznámit se stanovisky a důkazy, které
byly v řízení shromážděny, a musí jim umožnit se k nim vyjádřit? [4] Plyne z práva na spravedlivé projednání věci i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí? [5] Je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou
příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k
jakému dospěl soud prvního stupně? [6] Musí mít účastníci řízení možnost účinně argumentovat ve vztahu ke
všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na
to, zda jde o otázky právní nebo skutkové? [7] Je nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet
z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k
dosavadnímu průběhu řízení? [8] Je třeba v režimu ustanovení 106 odst. 1 obč. zák. vycházet při
stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z prokázané vědomosti
poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá? [9] Nestačí v režimu ustanovení 106 odst. 1 obč. zák. k počátku běhu
subjektivní promlčecí lhůty pouhá možnost poškozeného dozvědět se o škodě a
osobě, která za vzniklou škodu odpovídá? [10] Je akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jedním
ze základních prvků právního státu? [11] Spočívá zákaz retroaktivity v tom, že podle současné právní normy
zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnost či právní vztahy,
jež se uskutečnily dříve, než právní norma nebyla účinnosti? (Zjevně míněno
„nabyla“; poznámka dovolacího soudu.)
[12] Je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry
vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav
současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých
konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů? [13] Je bez relevantního skutkového podkladu možné učinit jakýkoliv
právně kvalifikační závěr? [14] Založí takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního
odůvodnění nezabýval, téměř vždy nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí,
ale současně též jeho protiústavnost? [15] Zakládá již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s
námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně
protiústavnost dotyčného rozhodnutí?
[16] Může poškozený, jemuž byl přiznám invalidní důchod, získat vědomost
o rozsahu ztráty na výdělku dříve, než vůbec bylo vydáno rozhodnutí o přiznání
invalidního důchodu?
4. V souvislosti s první až sedmou otázkou dovolatel brojil proti závěru
odvolacího soudu o postižení žalobce dětskou mozkovou obrnou a namítal, že v
řízení nebyl proveden důkaz odbornou publikací v oblasti dětské neurologie, na
niž se soud v tomto směru odvolával. Odkázal též na nález Ústavního soudu ze
dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. V kontextu osmé až jedenácté otázky
dovolatel uvedl, že právo nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat z ní
kopie bylo pacientovi poprvé přiznáno až s účinností od 15. 5. 2007 na základě
novely zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, provedené zákonem č.
111/2007 Sb. Argument odvolacího soudu, že již v době, kdy byla matka žalobce
jeho zákonným zástupcem, měla možnost vyžádat si jeho zdravotnickou
dokumentaci, je tedy lichý. V té době matka žalobce nemohla ani vědět, kdo za
škodu odpovídá a že je stav žalobce již stabilizován. Dovolatel dále odvolacímu
soudu vytknul, že na otázku promlčení nahlíží prismatem § 619 odst. 2 o. z.,
avšak je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o tom, kdo za škodu
odpovídá ve smyslu § 106 obč. zák., jinak by se jednalo o nepřípustnou
retroaktivitu. V kontextu dvanácté a třinácté otázky žalobce upozornil na
rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť zatímco soud prvního
stupně uzavřel, že právní zástupce žalobce si snímky CTG záznamu pořídil v
nemocnici v XY, odvolací soud uvedl, že se tak stalo u žalovaného. Odvolací
soud navíc nijak neodůvodnil, jak mohl mít žalobce ke dni 27. 1. 2011 k
dispozici všechny informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek, která
konkrétní osoba je za jeho újmu odpovědná, když došlo v období mezi lety 1995 a
2011 k opakovanému přechodu závazků na různé subjekty. Zcela tak podle názoru
dovolatele absentují relevantní skutková zjištění ohledně nabytí vědomosti
žalobce o jednotlivých následných převodech závazků. Uvedený závěr podle něj
představuje tzv. souhrnné zjištění, v jehož důsledku je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Ke čtrnácté a patnácté otázce dovolatel uvedl, že odvolací
soud se nezabýval jeho argumentací stran opomenutých důkazů, když během řízení
před soudem prvního stupně namítal, že titulní strana chorobopisu ženského
oddělení ze dne 14. 6. 1995 je klamavě označena razítkem „ÚONZ v XY“, tedy
subjektu v té době již tři roky neexistujícího. Prostřednictvím čtrnácté,
patnácté a šestnácté otázky žalobce zdůrazňoval, že z odůvodnění napadeného
rozsudku nevyplývá, jak se argument promlčením nároků žalobce může vztahovat na
uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, když invalidní důchod mu byl
přiznán teprve rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 9.
2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo
401/2005). Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za
nepřípustné. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že právo
žalobce je promlčeno. Námitky žalobce jsou podle jeho názoru účelové. Navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření označila dovolání za
nepřípustné. Žalobce podle jejího názoru nesouhlasí především se skutkovými
závěry odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele o neznalosti osoby škůdce označila
za účelové. Již v roce 2010, resp. 2011 byly žalobci známy všechny rozhodné
skutečnosti. Vedlejší účastnice odkázala na judikaturu týkající se vědomosti o
osobě odpovědné za vznik škody a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Pro přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je klíčové, zda
je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v
rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem
dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické)
otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného
rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020,
sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelem vymezené
otázky mají spíše širší, obecný záběr, a jejich řešení nedává odpověď na
otázku, zda jsou žalobcem uplatněná práva promlčena.
10. První až sedmou otázku dovolatel spojil se závěrem odvolacího soudu
o postižení žalobce dětskou mozkovou obrnou. Namítal, že v řízení nebyl
proveden důkaz odbornou publikací v oblasti dětské neurologie, na niž se soud v
dané souvislosti odvolával. V tomto směru žalobce dílem zpochybňuje skutkový
závěr odvolacího soudu, který však nepodléhá s ohledem na § 241a odst. 1 o. s.
ř. dovolacímu přezkumu, dílem namítá existenci vady řízení spojenou s
nedostatkem v dokazování. I kdyby však postup odvolacího soudu v tomto případě
bylo možné shledat nesprávným, neplynuly by z tohoto zjištění pro posuzovanou
věc žádné relevantní závěry. Odvolací soud totiž počátek běhu subjektivní
promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. spatřoval nikoliv v okamžiku, kdy
byl ustálen zdravotní stav žalobce, ale teprve v okamžiku, kdy měl žalobce k
dispozici zdravotní dokumentaci, k čemuž došlo v roce 2011, a to přesto, že
vyjádřil přesvědčení, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v
souvislosti s jednotlivými postiženími již dříve. V situaci, kdy se žalovaný
stal účastníkem řízení v důsledku záměny účastníků teprve v roce 2019, jsou
tyto úvahy bezpředmětné, neboť promlčecí doba ve smyslu naposled citovaného
ustanovení již nepochybně marně uplynula, a to i v případě, že by byl její
počátek spatřován teprve v roce 2015, kdy podle názoru žalobce došlo k ustálení
jeho zdravotního stavu.
11. Namítá-li dovolatel v souvislosti s osmou až jedenáctou otázkou, že
teprve od účinnosti zákona č. 111/2007 Sb., jímž byl novelizován zákon č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, bylo možné domoci se výpisu ze zdravotnické
dokumentace, je takový argument nepřiléhavý, když počátek běhu subjektivní
promlčecí doby shledal odvolací soud až v roce 2011, kdy již výpis ze zdravotní
dokumentace bylo možné získat, a žalobce se v tomto směru zjevně nesetkal s
žádnými obtížemi. Pouze na okraj dovolací soud poznamenává, že i před účinností
citované novely měl pacient právo na poskytnutí informací ze strany
zdravotnického zařízení, přičemž právo nahlížet do zdravotnické dokumentace měl
například znalec (viz § 67b zákona č. 20/1966 Sb. ve znění před uvedenou
novelou). V opačném případě by v dané době nebylo v podstatě možné domoci se
náhrady škody na zdraví způsobené při poskytnutí zdravotní péče non lege artis,
což však neodpovídá skutečnosti.
12. Dovolatel se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že odvolací soud na věc
v podstatě aplikoval § 619 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, vyložil, že o osobě, která odpovídá za vzniklou
škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může
učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o
skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti
určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové
okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení
odpovědného subjektu. Rozhodující tedy je, kdy poškozený o takových skutkových
okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich
základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověřil její
identitu. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a
kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější
procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v
soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). O škodlivém následku se matka žalobce podle
skutkových zjištění nižších soudů dozvěděla v prvních měsících jeho života. Následně docházelo ke zhoršení jeho zdravotního stavu v letech 2000, 2002 a
2007 (viz bod 15 napadeného rozsudku). Po celou tuto dobu matka žalobce věděla,
kde došlo k porodu, a při vynaložení přiměřeného úsilí mohla zjistit, kdo v
daném okamžiku nemocnici provozoval a na koho následně přešly jeho závazky. Žalobce netvrdí, že by jeho matce nebylo zřejmé, že jeho újma mohla být
způsobena nesprávným vedením porodu. Prostřednictvím své matky tak měl již v
době, kdy byl nezletilý, vědomost o skutkových okolnostech, které jsou
způsobilé k tomu, aby si na jejich základě učinil závěr o odpovědnosti určitého
subjektu. Jak zcela případně poznamenal již soud prvního stupně, pokud by byl
správný názor žalobce, že se o tom, kdo za jeho újmu odpovídá, nemohl již v
této době dozvědět, ve svém důsledku by to znamenalo, že jen proto, že se v
průběhu času měnily majetkové vztahy ohledně dané nemocnice, by nikdy k
promlčení příslušných práv nemohlo dojít. Dovolatel nikterak nerozvádí, co se
změnilo v okamžiku, kdy v roce 2019 k výzvě soudu byl schopen specifikovat, kdo
je ve sporu pasivně věcně legitimován, a proč tak nemohl učinit dříve. To však
svědčí pro správnost závěru, že veškeré potřebné informace pro zjištění
povinného subjektu měl k dispozici již dříve, pouze nevyvinul v tomto směru
potřebnou aktivitu k identifikaci konkrétního subjektu. Ze závěrů odvolacího
soudu tak žádným způsobem nevyplývá, že by dovodil zpětnou účinnost § 619 odst. 2 o. z., ale pouze důsledně aplikoval závěry judikatury dovolacího soudu.
Namítá-li dále dovolatel, že jeho matka v daném období nemoha vědět o tom, že
jeho stav je stabilizován, je třeba připomenout, že počátek běhu promlčecí doby
byl odvolacím soudem shledán teprve v roce 2011, neboť veden zásadou
hospodárnosti řízení nepovažoval za nutné provádět komplikované dokazování
ohledně ustálení zdravotního stavu v případě jeho jednotlivých zhoršení, neboť
vzhledem k době, která uplynula do podání žaloby, resp. do okamžiku, kdy došlo
k záměně účastníků a do řízení vstoupil žalovaný, subjektivní promlčecí doba
zjevně uplynula.
13. Pokud dovolatel v kontextu dvanácté a třinácté otázky vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně uvedl, že snímky CTG záznamu byly pořízeny u
žalovaného, avšak ve skutečnosti se tak i podle soudu prvního stupně stalo v
nemocnici v XY, jedná se zcela zjevně o písařskou chybu, z níž nelze dovozovat
nesprávné skutkové zjištění. Ohledně vědomosti matky žalobce o odpovědné osobě
platí, co bylo uvedeno výše. Nejde o to, že by se matka žalobce v roce 2011
dozvěděla nové informace, ale nejpozději k tomuto datu již věděla vše, co pro
uplatnění práva žalobce na náhradu škody na zdraví potřebovala. Argumentace
dovolatele ohledně souhrnných zjištění tak není v posuzovaném případě
přiléhavá. Ohledně čtrnácté a patnácté otázky dovolací soud podotýká, že soud
prvního stupně se poukazem žalobce na nesprávné označení chorobopisu matky
žalobce razítkem již neexistujícího subjektu neopomněl zabývat, ale
konstatoval, že na jeho náhledu na věc nic nemění, neboť nezakládá rozpornost
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť již informace, že porod byl
realizován v nemocnici, jež byla v minulosti provozována Okresním ústavem
národního zdraví Most, sama osobě postačovala k tomu, aby bylo možné zjistit,
kdo za újmu způsobenou žalobci odpovídá (viz bod 42 rozsudku soudu prvního
stupně). Takový závěr dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřeným. Žalobce
ostatně ani netvrdí, že by se například v důsledku nesprávného razítka na
chorobopise domáhal náhrady škody na zdraví u nesprávného či již neexistujícího
subjektu.
14. Opětovně formulovanou čtrnáctou a patnáctou a dále šestnáctou
otázkou se dovolatel snaží podložit svůj názor ohledně existence svého práva na
náhradu za ztrátu na výdělku, avšak činí tak neopodstatněně. Předně v situaci,
kdy mu byl přiznán invalidní důchod již v roce 2013 nepochybně své případné
právo uplatnil vůči žalovanému v roce 2019 již po uplynutí subjektivní
promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně navíc
dospěl k závěru, že žalobci uvedené právo nesvědčí.
15. Dovolací soud si je vědom těžkostí, jež musí žalobce spolu se svou
matkou každodenně překonávat. Bohužel však za daných okolností, tedy především
s ohledem na dobu, jež uplynula od narození žalobce, resp. od jednotlivých
ustálení jeho zdravotního stavu nebylo možné žalobě vyhovět, a to ani za
situace, kdy nižší soudy počátek subjektivní promlčecí doby odsunuly na
nejzazší možný okamžik.
16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. mají žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud
jim však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v
řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení
povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobci nepřiměřenou tvrdostí. Je
třeba zohlednit jeho nepříznivý zdravotní stav i majetkové poměry a povahu
uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení
bylo pro žalobce (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem
citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou utrpí žalovaný a
vedlejší účastnice v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu