25 Cdo 2121/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Nezhybou, advokátem se sídlem v
Hranicích, tř. 1. máje 1617, proti žalovanému Naděje pro koně, o. s., se sídlem
ve Velkých Albrechticích 95, IČO: 26633876, zastoupenému JUDr. Lubomírem
Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o 1.053.564,50 Kč,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 316/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2011, č.
j. 8 Co 493/2010-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že dne 26. 9. 2003 došlo k dopravní nehodě, když volně běžící klisna
Aima ve vlastnictví žalovaného vběhla do jízdní dráhy osobního automobilu
řízeného žalobcem, který tak utrpěl rozsáhlá poranění. Klisna byla ustájena v
zařízení E. M., který ji vpustil mezi stádo klisen příliš brzy po jejím
přemístění a navíc za tmy, došlo tak k narušení hierarchie stáda, k útěku
klisny Aimy z ohrady a ke střetu s vozidlem žalobce. Námitku promlčení
vznesenou žalovaným soud neshledal důvodnou, neboť jak vyplývá ze znaleckého
posudku, léčení žalobce bylo ukončeno dne 23. 9. 2004 a teprve při ústním
jednání dne 23. 10. 2006 získal žalobce informaci, že klisna byla ve
vlastnictví žalovaného a nikoli původně žalovaného E. M. Pokud byla žaloba na
náhradu za ztížení společenského uplatnění rozšířena 12. 2. 2010 o částku
216.000,- Kč, je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, žalobce
totiž žalobu rozšířil na základě znaleckého posudku, předtím vycházel z
bodového ohodnocení své praktické lékařky a o výši svého nároku nevěděl, marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a ztráta nároku by pro něj byla nepřiměřeně
tvrdým postihem. Soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou žalobci odpovídá
podle § 420 odst. 1, 2 obč. zák. žalovaný coby právnická osoba, jejímž hlavním
cílem je vybudovat záchytnou stáj pro umístění týraných, starých a nechtěných
koní, neboť E. M., jehož ke své činnosti použil, porušil prevenční povinnost
dle § 415 obč. zák. Soud žalobci přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku částku
97.937,- Kč na bolestném 43.800,- Kč a na náhradě za ztížení společenského
uplatnění 312.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2011,
č. j. 8 Co 493/2010-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební
povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
posouzením. Vzhledem k tomu, že žalobce měl původně informace, že majitelem
klisny je E. M., informaci o vlastnictví žalovaného získal v říjnu 2006 a
dověděl se tak, kdo za škodu odpovídá, nejsou nároky žalobce promlčeny. Shodně
se soudem prvního stupně dovodil, že námitka promlčení týkající se rozšíření
nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je v rozporu s dobrými
mravy. Žalovaný jako právnická osoba zabývající se chovem koní odpovídá podle §
420 odst. 2 obč. zák. za škodu, jež v rámci jeho činnosti byla způsobena E. M.,
u něhož byla klisna ustájena a kterého tak žalovaný ke své činnosti použil.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že žalobce o náhradě škody opakovaně
jednal s E. M. a k žalobě přistoupil poté, co k dohodě nedošlo. Namítá, že
nárok je promlčený, neboť právo na náhradu škody vůči němu žalobce poprvé
uplatnil 23. 10. 2006, tedy po více než třech letech od škodné události,
procesně se stal nástupcem E. M. až 14. 12. 2007 a žalobce měl možnost zjistit
vlastníka koně dotazem na centrální evidenci koní. Svého koně žalovaný
zabezpečil tak, že uzavřel smlouvu s E. M. o ustájení koně a o jeho ošetřování,
tedy učinil vše, co bylo zapotřebí v rámci preventivní činnosti, a když jako
vlastník koně ho smluvně umístil jinde, nemůže nést odpovědnost za provoz
sjednaného zařízení. Dovozuje, že za škodu odpovídá E. M., neboť příčinou škody
byl špatný stav jeho ohrady a nevhodné umístění koně, tedy jednání E. M. při
jeho podnikatelské činnosti, a proto je na místě aplikace § 420a obč. zák.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v oblasti podnikání v
oboru ustájení koní je ustálená praxe, že s převzetím koně do péče přebírá
provozovatel zařízení veškerou odpovědnost. Formální majitel koně svěřuje svého
koně do specializovaného zařízení s tím, že o něj bude řádně pečováno, jakož i
zajištěna odpovědnost za škodu. Napadené rozhodnutí by znamenalo průlom v
zavedené praxi, oslabilo by postavení majitele koně a bezdůvodně zbavilo
provozovatele zařízení odpovědnosti za škodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241a odst. 1 a 4 o. s.
ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v daném případě právní otázku zásadního významu neformuluje a z
hlediska jeho námitek v dovolání ji neshledal ani dovolací soud.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v posouzení
promlčení nároku. K právní otázce promlčení nároku na náhradu škody na zdraví
se dovolací soud opakovaně ve své judikatuře vyjádřil a závěry odvolacího soudu
jsou s touto judikaturou v souladu.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného
o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá,
přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného; nestačí pouhý předpoklad
či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá (srov.
např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz
19/74, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci,
na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu
odpovídá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25
Cdo 871/2002, a ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). Nemusí jít
přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený
disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o
nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o
tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či
předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých
skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o
odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007; uvedená
rozhodnutí jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
).
V daném případě vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění, že informaci o
vlastnictví koně, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o tom, kdo za škodu
odpovídá, žalobce obdržel u ústního jednání dne 23. 10. 2006, téhož dne navrhl
záměnu účastníků na straně žalované a uplatnil tak nárok vůči žalovanému, a to
ve dvouleté subjektivní promlčecí době, tedy včas. Námitka dovolatele, že se
tak stalo více než tři roky po škodné události, je bez významu, neboť nárok na
náhradu škody na zdraví se promlčuje pouze v subjektivní době; objektivní
promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. se u nároků na náhradu škody na
zdraví neuplatní, jak vyplývá přímo z textu tohoto ustanovení. Kromě toho
okamžik vzniku škody na zdraví v podobě jednotlivých dílčích nároků poškozeného
se obvykle neváže k datu škodné události. Případná není námitka, že žalobce
mohl zjistit vlastníka koně dotazem na evidenci koní, neboť rozhodující je
prokázaná vědomost, nikoliv pouhá možnost dozvědět se, nehledě k tomu, že
žalobce vycházel z údajů v protokolu Policie ČR, a navíc ze skutkových zjištění
vyplývá, že klisna jménem Aima ani Aime nebyla v Centrální evidenci koní
evidována.
K námitce dovolatele, že v daném případě by měl namísto žalovaného odpovídat za
škodu provozovatel zařízení, z něhož kůň utekl, tedy E. M., lze uvést, že za
škodu způsobenou volně se pohybujícím zvířetem odpovídá poškozenému zásadně
jeho vlastník, jehož povinností je řádně zvíře zajistit, jsou-li předpoklady
odpovědnosti splněny i na straně subjektu, jemuž vlastník zvíře smluvně svěřil
a jemuž uniklo, přichází v úvahu jak jejich společná odpovědnost za škodu vůči
poškozenému (§ 438 obč. zák.), tak i odpovědnost tohoto subjektu vůči
vlastníkovi zvířete, vůči němuž smluvně převzal určité povinnosti při péči o
svěřené zvíře. Případná odpovědnost provozovatele zařízení, z něhož ustájený
kůň unikl, však nevylučuje odpovědnost vlastníka zvířete vůči poškozenému,
jemuž zvíře způsobilo škodu; vlastník zvířete se nemůže odvolávat na své
smluvní vztahy s dalšími subjekty a ani z hlediska poškozeného není rozhodné,
zda vlastník zabezpečil svého koně sám či zda tak učinil prostřednictvím jiných
subjektů.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právních názorech, které jsou plně v
souladu se zákonem i s judikaturou dovolacího soudu a nečiní rozsudek
odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu