25 Cdo 213/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem
Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, proti žalované Autobusy Karlovy Vary, a.s., IČO
25332473, se sídlem Karlovy Vary, Sportovní 4, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem,
advokátem se sídlem Plzeň, V Malé Doubrávce 27, za účasti České pojišťovny,
a.s. IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 76/16, jako vedlejší účastnice na
straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 9 C 100/2011, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, č.j. 10 Co 198/2013-217, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6.
6. 2013, č.j. 10 Co 198/2013-217, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, č.j. 10 Co
198/2013-217, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím
jako doplatku jednorázového odškodnění za úmrtí své manželky, která byla dne
25. 2. 2009 v obci Z. minibusem žalované přejeta a utrpěla vážná zranění, jimž
na místě podlehla.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. 1. 2013, č.j. 9 C
100/2011-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 120.000,- Kč s
příslušenstvím a rozhodl o povinnosti zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce
náklady řízení ve výši 111.264,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6.
6. 2013, č.j. 10 Co 198/2013-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé a současně změnil jeho výrok o náhradě nákladů v řízení tak,
že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49.320,32 Kč s příslušenstvím, dále
rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka zaplatit žalobci náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 18.645,62 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost
spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky spoluzavinění poškozené, která
porušila všeobecnou prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč.
zák. a povinnost účastníka silničního provozu podle § 4 písm. a) zákona o
silničním provozu a toto porušení bylo jednou z příčin jejího usmrcení. Závěr
odvolacího soudu o své výlučné odpovědnosti považuje za zjednodušený,
odpovídající nedostatečnému hodnocení důkazů a nepřihlédnutí ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo a co bylo uvedeno ze strany žalované a vedlejšího
účastníka. Neztotožňuje se též s právním hodnocením otázky promlčení nároku,
když žalobce si musel být od první chvíle úmrtí manželky vědom, kdo je
provozovatelem autobusu, který poškozenou srazil. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce označuje dovolání žalované za nepřípustné,
ztotožňuje se s rozsudkem odvolacího soudu a zpochybňuje námitky žalované
směřující proti právnímu posouzení otázky spoluzavinění poškozené, odpovědnosti
žalované a promlčení uplatňovaného nároku. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce,
který namítá nesprávné právní posouzení věci spočívající v aplikaci ustanovení
§ 12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť nesprávným výkladem tohoto ustanovení
došlo k chybnému výpočtu náhrady nákladů řízení. Odvolací soud snížil s odkazem
na uvedené ustanovení odměnu zástupci žalobce o 20 %, tj. z celkové hodnoty
vyčíslené odměny 55.650,32 Kč o 11.130,- Kč. Nesouhlasí se spojením tří
naprosto samostatných nároků pozůstalých po poškozené, které se projednávají ve
třech samostatných řízeních, podaných a projednávaných v různých časových
obdobích. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný také z toho
důvodu, že soud nikde nezdůvodnil, proč přiznal pouze sedm úkonů právní pomoci,
ačkoliv žalobce jich účtoval deset a provedl prokazatelně minimálně jedenáct
úkonů právní pomoci. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích
II. a III. zrušil a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř. a důvodné; dovolání žalované
přípustné není.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. nejsou v dané
věci splněny, neboť právní názor odvolacího soudu v jeho rozhodnutí na otázku
spoluzavinění poškozené a promlčení nároku vyplývajícího z ustanovení § 444
odst. 3 písm. a) obč. zák. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 431/2008, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne
28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003) a není důvod, aby v této věci byly
rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Pokud dovolatelka z provedených důkazů
dovozuje určitá skutková zjištění se současným zpochybněním skutkových závěrů,
k nimž dospěl odvolací soud, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení
věci, nýbrž se týkají skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o
oprávněnosti uplatňovaného nároku, a nejsou tedy podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolání žalované, směřující do výroku o věci samé, nesplňuje předpoklady
přípustnosti podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „advokátní tarif“)
jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob,
náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu
mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Odvolací soud snížil odměnu advokáta s odůvodněním, že došlo ze strany zástupce
žalobce k rozdělení nároku po poškozené Z. P. na tři soudní spory, v nichž
uplatňovali svůj nárok vedle manžela také dva synové, podle odvolacího soudu
šlo při zastupování jednotlivých žalobců v samostatných řízeních o společné
úkony, a proto náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou
osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
Okolnost, že hmotněprávní nárok všech tří zastoupených se odvíjí z jedné škodní
události, usmrcení poškozené, z níž náleží pozůstalým jednorázové odškodnění,
není pro určení odměny advokáta rozhodná. Byť argumentace právního zástupce a
obsahové náležitosti jednotlivých podání jsou založeny na stejných skutkových
zjištěních vedoucích ke stejnému právnímu posouzení, došlo k nim v různých
řízeních, nespadajících do jednoho časového okamžiku, proto nelze v předmětném
řízení jednotlivé úkony právní služby považovat za společné úkony při
zastupování více osob. Advokátovi tedy nelze mimosmluvní odměnu snížit podle
ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu.
Jelikož dovolací soud shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích o nákladech řízení chybným, nezabýval se již dalšími námitkami
žalobce, které byly pro zhodnocení důvodnosti jeho dovolání již nepodstatné.
Nicméně pro účely dalšího řízení lze přisvědčit žalobci i v tom, že pro
nedostatek důvodů je výrok o nákladech řízení nepřezkoumatelný potud, že
odvolací soud přiznal žalobci náhradu odměny advokáta a hotových výdajů za sedm
úkonů právní služby, ač žalobce požadoval náhradu za deset úkonů a uvádí, že
advokát jich provedl jedenáct.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení výše náhrady advokátního zastoupení
odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud proto dovoláním žalobce napadené
výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne
též o nákladech dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu