USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. R.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8.
března 21/13, Liberec, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, zastoupená
JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 637/16, Brno, o obnovu
řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 203/2012, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021,
č. j. 58 Co 242/2021-626, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 15.935,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Jiřího Machourka.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 58 Co 242/2021-626,
potvrdil usnesení ze dne 16. 4. 2021, č. j. 25 C 203/2012-583, jímž Obvodní
soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 203/2012, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro
obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť žalobkyní
předložený důkaz (stanovisko vydané stavebním úřadem Magistrátu města Liberec
ze dne 15. 8. 2002, č. j. SÚ/0/7012/3710-stan/02/As, k „ověření právního stavu
– existence stavby“ – dále též jen „Stanovisko“) by nemohl přivodit pro
žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. V původním řízení se žalobkyně
domáhala náhrady škody proti pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla,
které se vznítilo v objektu ve vlastnictví žalobkyně. Poté, co Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3485/2016, zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 58 Co 454/2015-414, a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co 454/2015-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.422.558,50 Kč s
příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Za použití § 441 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil
tzv. spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody z 50 %, neboť nezodpovědným
způsobem užívala nedokončený a nezkolaudovaný objekt a umožnila jej třetí osobě
užívat k účelu, ke kterému nebyl určen. Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí
odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018,
č. j. 25 Cdo 2320/2018-521. V řízení o obnovu pak odvolací soud uzavřel, že
žalobkyní předložené Stanovisko nikterak nemění závěr, že se jednalo o
nedokončený a nezkolaudovaný objekt, lze z něj pouze dovodit, že v době jeho
vydání stavba jako celek nebyla dokončena, přízemí a první podlaží odpovídala
účelu užívání skladová hala, přičemž užívání této části stavby nebránilo
dokončení stavby jako celku. Vlastník vzníceného vozu jej však v rozporu s
tímto účelem užíval mimo jiné ke garážování vozidel a skladování hořlavých
látek. Spoluodpovědnost žalobkyně byla shledána v tom, že nechala stavbu v
nedokončeném stavu a umožnila její užívání způsobem, který stavu budovy
neodpovídal. Na tomto závěru ani předložené Stanovisko nemohlo nic změnit. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil „otázku výkladu Stanoviska,
otázku předvídatelnosti soudního rozhodování, otázku vázanosti soudu vlastním
dříve vydaným rozhodnutím, otázku opomenutých důkazů, otázku povinnosti soudu
vypořádat se s argumentací žalobkyně“.
Dovolacímu soudu předkládá k zodpovězení
otázku, zda Stanovisko znamená, že je jím nahrazen souhlas s předčasným
užíváním části stavby a kolaudační souhlas a obdobná rozhodnutí, a stavba
užívaná na základě Stanoviska je stavba užívaná legálně. Má za to, že stavba
užívaná na základě Stanoviska je stavba užívána legálně, proto závěr o
spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody nemůže obstát, a Stanovisko je důkazem ve
smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., který odůvodňuje povolení obnovy
řízení. Žalobkyně namítá překvapivost napadeného usnesení odvolacího soudu a v
této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/18 a
sp. zn. II. ÚS 387/18 (soud prvního stupně zcela překvapivě při posuzování
způsobilosti Stanoviska jako nového důkazu přivodit žalobkyni příznivější
rozhodnutí ve věci změnil skutkové a právní závěry učiněné v původním řízení
odvolacím soudem). Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
stavba nebyla užívána ke skladování, nýbrž k parkování a garážování. Dále
namítá, že soud prvního stupně neprovedl klíčové důkazy navrhované žalobkyní a
jejich neprovedení v rozporu s § 169 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, a odvolací soud pak tento nesprávný postup potvrdil. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Doplnění dovolání sepsané právním zástupcem žalobkyně
a doručené dovolacímu soudu dne 12. 9. 2022 bylo podáno po lhůtě (§ 240 o. s. ř.), dovolací soud k němu proto nepřihlížel (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soud věc posoudil správně a
napadené rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu. Žalobkyně dovoláním napadá posouzení právních otázek, na kterých
rozhodnutí nespočívá. Rozhodnutí soudu v původním řízení, jehož obnovy se
žalobkyně domáhá, nebylo založeno primárně na tom, zda se jedná o stavbu
kolaudovanou či nikoli. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný
opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán
pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska
správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze
dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn
úplně nebo správně. Pro rozhodnutí o navrhované obnově řízení stačí, že se jeví
pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou přivodit pro
navrhovatele příznivější rozhodnutí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1919/2014). Žalobou na obnovu řízení se nelze
domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních
vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné
opravné prostředky - odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2554/2011, nebo ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). Způsobilým dovolacím důvodem proto nemůže
být zpochybňování závěrů, na kterých stojí rozhodnutí ve věci samé v původním
řízení, nýbrž pouze správnost právního posouzení naplnění či nenaplnění důvodu
obnovy, tedy zda jsou nově předložené důkazy způsobilé přivodit příznivější
rozhodnutí ve věci (kde stále platí původní právní posouzení). Žalobkyně se pomocí nyní předloženého důkazu – stanoviska vydaného stavebním
úřadem Magistrátu města Liberec ze dne 15. 8. 2002, č. j. SÚ/
0/7012/3710-stan/02/As, k „ověření právního stavu – existence stavby“ – snaží
dosáhnout změny právního posouzení původní věci (že nese 50% spoluzavinění na
vzniku škody na jejím majetku), kde již tuto námitku uplatňovala, byť neměla k
dispozici nyní navrhovaný důkaz. Otázka existence tzv. spoluzavinění
poškozeného na vzniku škody, příp. jejího rozsahu ve smyslu § 441 obč. zák., a
dopadu na posouzení odpovědnosti za škodu v původní věci, je otázkou právní,
jejíž řešení musí být založeno na relevantních skutkových základech. Závěru
odvolacího soudu, že dovolatelkou navrhovaný důkaz by jí nemohl přinést
příznivější rozhodnutí, nelze ničeho vytknout, neboť posouzení podílu poškozené
na vzniku škody a jejím rozsahu stojí na závěru odvolacího soudu v původním
řízení, že škoda vznikla v příčinné souvislosti jak s technickou závadou na
vozidle, tak s jeho umístěním v nedokončené a nezkolaudované budově bez
náležitých technických prostředků protipožární prevence, kterou vlastník
vzníceného vozidla využíval po řadu let mimo jiné k umístění vozidel (tedy
zcela nevhodným způsobem, což významně přispělo ke vzniku škody), a to právě s
vědomím a souhlasem dovolatelky. Všechny tyto okolnosti vedly odvolací soud v
původním řízení k závěru o polovičním rozsahu spoluzavinění žalobkyně na vzniku
škody. Za této situace žalobkyní přeložené Stanovisko, z něhož vyplývá toliko
to, že část objektu slouží jako skladová hala a že budova jako celek nebyla
dokončena, na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Nebyl tak splněn jeden z
předpokladů úspěšného uplatnění žaloby na obnovu řízení. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (ohledně účelu, ke kterému byl
poškozený objekt fakticky užíván), nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., nýbrž spadá do rámce skutkových zjištění, které dovolacímu
přezkumu nepodléhají. Rovněž výtky opomenutí navržených důkazů,
(ne)předvídatelnosti soudního rozhodování a porušení povinnosti soudů vypořádat
se s argumentací žalobkyně představují námitku vad řízení, k níž lze v
dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není
tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.