USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: I. R., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Douskem,
advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalované: Kooperativa
pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8,
IČO 47116617, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská
637/16, Brno, o 8.703.556 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 203/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co 454/2015-491,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 36.009,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Machourka, advokáta se sídlem Cihlářská 637/16, Brno.
zamítl žalobu na zaplacení 8.703.556 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v technickoadministrativní budově v XY
vznikl dne 13. 1. 2009 požár, jehož příčinou byla závada elektroinstalace zde
zaparkovaného nákladního vozidla XY ve vlastnictví J. B., jehož odpovědnost za
škodu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované
pojišťovny. Soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně
legitimována, neboť škoda na budově a věcech v ní uskladněných, za niž
žalobkyně požaduje náhradu, nevznikla v důsledku zvláštní povahy provozu podle
§ 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“). Žalobkyně proto nemá nárok na náhradu škody a
nepřísluší jí ani pojistné plnění podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“).
Kromě toho soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně neprokázala své
vlastnické právo k poškozenému objektu a že škoda vznikla výlučně jejím
zaviněním ve smyslu § 441 obč. zák., neboť objekt nebyl kolaudován, byl užíván
v rozporu se stavebními předpisy, a pokud byl na základě smlouvy přenechán
žalobkyní svědku J. B. k užívání, jednalo se z její strany o postup v rozporu s
právním řádem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j.
58 Co 454/2015-414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil
jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že škoda nebyla způsobena provozem vozidla
ve smyslu § 427 obč. zák., a žalovaná tedy není ve sporu pasivně legitimována,
což je samo o sobě postačující pro potvrzení napadeného rozhodnutí, aniž by
bylo třeba přezkoumávat další důvody zamítnutí žaloby.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25
Cdo 3485/2016, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť na rozdíl od něj dospěl k závěru, že závada na elektroinstalaci
zaparkovaného automobilu, která vedla ke vznícení vozu a následnému požáru
objektu, zakládá objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za škodu
způsobenou zvláštní povahou provozu motorového vozidla ve smyslu § 427 obč.
zák.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co
454/2015-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.422.558,50 Kč s příslušenstvím,
jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu dovodil, že ve věci je
založen přímý nárok žalobkyně proti pojistiteli provozovatele samovzníceného
vozidla ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., neboť vzniklá škoda byla
způsobena provozem tohoto vozidla (§ 427 obč. zák.). Po doplnění dokazování
vzal oproti soudu prvního stupně za prokázané vlastnické právo žalobkyně k
poškozenému objektu, jíž tak náleží náhrada škody. Ve shodě se soudem prvního
stupně však uzavřel, že žalobě není možno vyhovět v plném rozsahu, neboť je
namístě aplikovat ustanovení § 441 obč. zák., a to vzhledem ke spoluzavinění
žalobkyně na vzniku škody spočívajícím v jejím nezodpovědném přístupu k užívání
objektu. Předmětný objekt vybudovaný v 80. letech 20. století nebyl nikdy
dokončen (nebyl ani zkolaudován), a tudíž nebyl způsobilý k užívání. Umožnila-
li žalobkyně za tohoto stavu svědku B. jej dlouhodobě užívat k parkování
nákladního automobilu, dopustila se porušení prevenční povinnosti ve smyslu §
415 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud u
žalobkyně zavinění výlučné, neboť ke vzniku škody nevedlo toliko samotné
užívání nezpůsobilého objektu, nýbrž i technická závada na vozidle. Jako
přiměřený shledal vzhledem ke všem okolnostem případu podíl žalobkyně na vzniku
škody v rozsahu 50 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá porušení
svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že odvolací soud
nepředvídatelně rozhodl o jejím 50% spoluzavinění na vzniku škody, přestože se
touto otázkou v průběhu odvolacího řízení vůbec nezabýval, dovolatelku
neupozornil na směřování svých úvah a ani nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a
odst. 3 o. s. ř. Za nesprávné považuje rovněž samotné právní posouzení otázky
spoluzavinění. Je přesvědčena, že zavinění poškozeného může vést ke zbavení se
odpovědnosti provozovatelem dopravního prostředku pouze tehdy, pokud byla škoda
vyvolána zvláštní povahou provozu, avšak nebyla způsobena okolnostmi majícími v
něm svůj původ, což technická porucha vozidla má. Namítá nedostatek příčinné
souvislosti mezi vznikem škody a zaparkováním vozidla v předmětné budově. Vznik
požáru nebyl nijak ovlivněn tím, kde se automobil nacházel, a rozsah škody by
byl identický bez ohledu na to, zda budova byla či nebyla zkolaudována. Závěr o
spoluzavinění dovolatelky na vzniku škody pak považuje za chybný i z toho
důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl svědek B. oprávněn předmětnou
budovu užívat, v souvislosti s čímž poukazuje zejména na dikci smlouvy uzavřené
mezi svědkem a společností AgriT a. s. dne 21. 5. 2001, potažmo na
nepodloženost závěru odvolacího soudu o existenci vlastnického práva jmenované
společnosti k objektu v roce 2001. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil, případně i s rozsudkem soudu prvního stupně, a věc
vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Upozornila, že již
soud prvního stupně k její námitce řešil spoluzavinění žalobkyně na vzniku
škody, takže bylo zřejmé, že i soud odvolací se touto otázku bude muset
zabývat. Poukazuje též, že užíváním nezkolaudované budovy se žalobkyně
dopustila přestupku podle § 178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona a v
souvislosti se způsobem užívání, který dovolila nájemci, se tato protiprávnost
sice neprojevila na samotném zahoření vozidla, nýbrž na prostorách, které tím
byly dotčeny, tedy významným způsobem na rozsahu škody (při řádném parkování
mimo budovu by se jí požár prakticky nedotkl).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl
podle § 243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
jen „o. s. ř.“), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.
Ustanovení § 441 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená
poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím
vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody,
o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Předpokladem použití § 441 obč. zák. je, aby jednání či opomenutí poškozeného
bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku
jeho vlastní škody, může (ale nemusí) mít povahu porušení právní povinnosti,
včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o
určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré
příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl,
nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na
straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce
nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek
téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Jde
o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti, včetně
odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu
dopravního prostředku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 431/2008, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C
8671 a C 10425). Dovolatelka oproti tomu nepřípadně cituje úpravu liberačního
důvodu podle § 428 obč. zák., podle nějž se skutečně provozovatel může
odpovědnosti zprostit, nikoliv však tehdy, byla-li škoda způsobena okolnostmi
majícími původ v provozu vozidla (sem patří i technická porucha vozidla). Jde
ovšem o odlišný právní institut, který není založen na tom, že vznik škody či
zvětšení jejího rozsahu přivodí zcela nebo zčásti sám poškozený, jako tomu bylo
právě v posuzovaném případě.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a
tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního
případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na
straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu
odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání
žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1618/2007, či ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v rámci svého posouzení uzavřel, že vznik škody byl v příčinné
souvislosti jak s technickou závadou na vozidle, tak s jeho umístěním v
nedokončené a nezkolaudované budově. Zohlednil, že J. B. využíval objekt po
řadu let (z nichž minimálně pět let vlastnila objekt žalobkyně) mimo jiné k
umístění vozidel, přičemž dovolatelka o tomto způsobu užívání věděla a bylo
realizováno s jejím souhlasem. Jestliže za tohoto skutkového stavu odvolací
soud určil podíl žalobkyně na způsobení výsledného škodlivého následku v
rozsahu 50 %, neshledává dovolací soud v jeho úvaze prvek zjevné
nepřiměřenosti. Byť bezprostřední příčinou vzniku požáru a následného poškození
budovy byla závada na vozidle XY, nelze současně přehlížet, že respektovala-li
by dovolatelka příslušné stavební předpisy a nedovolila-li by užívání
nezkolaudovaného objektu k účelu, s nímž se pojí určitý stupeň rizika vzniku
škod, zejména nejsou-li objekty vybaveny náležitými technickými prostředky
protipožární prevence (např. hlásiče požáru, členění objektu na „samostatné
požární úseky“, jak sama v dovolání uvádí, apod.), vozidlo stižené technickou
závadou by nemohlo škodu na budově způsobit, případně by nedošlo k újmě tak
velkého rozsahu. Odvolací soud vzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti, které
vyšly v řízení najevo, přesvědčivě vyložil své úvahy a dovolací soud neshledal
v jeho postupu žádný logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl o tzv. spoluzavinění
nepředvídatelně či že jí neposkytl poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.,
nezpochybňuje tím právní posouzení věci soudem, nýbrž uplatňuje námitku, že
řízení je postiženo vadou, která (byla-li by důvodná) mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen
je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně na uvedeném
závěru odvolacího soudu není nic překvapivého, natož porušujícího pravidla
spravedlivého procesu, neboť soud prvního stupně za jeden z důvodů pro plné
zamítnutí žaloby označil 100% podíl žalobkyně na vzniku škody. Odvolací soud
tedy tento jednoznačně formulovaný závěr přezkoumával právě k odvolání
žalobkyně, a rozhodnutí o toliko poloviční účasti pak dokonce představuje změnu
napadeného rozsudku v její prospěch.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odpovědnost dovolatelky za
umístění vozidla v poškozené budově je vyloučena tím, že J. B. nebyl oprávněn
ji užívat. Odvolací soud ovšem vyšel ze zjištění, že J. B. užíval objekt
dlouhodobě se souhlasem žalobkyně, která o způsobu jeho využití věděla a
umožnila mu je. Tento závěr má skutkovou povahu, a dovolacímu přezkumu tak
nepodléhá, neboť dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je zaměřeno jen
na řešení otázek právních (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Za dané situace je pak zcela bezpředmětné zabývat se
dovolatelkou předkládanými otázkami právní povahy užívání objektu ze strany J.
B. (na jakém konkrétním smluvním podkladě k němu docházelo) či vlastnických
vztahů k objektu v době uzavření smlouvy mezi svědkem B. a společností AgriT a.
s., neboť jejich vyřešení nemá pro posouzení rozhodné otázky spoluzavinění
žalobkyně ve smyslu § 441 obč. zák. žádnou relevanci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 29.460 Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst.
1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 36.009,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu