USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a.s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 206 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 123/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 23 Co 59/2024-654, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 8 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 23 Co 59/2024-654, k odvolání žalované změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 10. 2023, č. j. 19 C 123/2020-578, v odvoláním napadené části výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 176 640 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu ohledně 132 480 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku co
do částky 44 160 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve sporu o náhradu nákladů na péči o žalobkyni za období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, kterou žalobkyně potřebuje s ohledem na svůj zdravotní stav poté, co utrpěla v roce 2005 při zájezdu do Egypta úraz, dovodily soudy obou stupňů podle § 852j odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), že za utrpěnou újmu odpovídá cestovní kancelář zajišťující zájezd, jejíž právní nástupkyní je žalovaná.
Žalobkyně v důsledku úrazu trpí trvalým ochrnutím dolní poloviny těla, pozbyla soběstačnosti, a má proto podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. nárok na náhradu za osobní péči, kterou jí poskytuje její manžel, původně v řízení vystupující jako žalobce b). Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, vyšel ze závěru, že nárok na náhradu za poskytovanou péči osobou blízkou nezahrnuje ty úkony, které lze podřadit pod běžnou rodinnou spolupráci a solidaritu, nýbrž náleží až za péči, která tyto úkony přesahuje.
S odkazem na § 136 o. s. ř., na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), jiná rozhodnutí týkající se totožných účastníků a téhož nároku, avšak za jiná časová období, a na provedené dokazování ohledně jednotlivých úkonů péče poskytovaných manželem žalobkyně a jejich časové náročnosti, stanovil odvolací soud rozsah poskytované péče na 9,5 hodiny denně (na rozdíl od soudem prvního stupně stanoveného rozsahu 15,5 hodiny denně). Odvolací soud k tomu hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodinám denně po 120 Kč za každou hodinu, což byla částka, kterou sama žalobkyně za hodinu péče požadovala.
Po odečtení příspěvku na péči v částce 26 400 Kč, žalovanou již před podáním žaloby uhrazené částky 109 500 Kč a částky 29 700 Kč uhrazené žalovanou po rozhodnutí soudu prvního stupně tak měla žalobkyně nárok na úhradu 44 160 Kč s příslušenstvím a v této části odvolací soud shledal výrok rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, ve zbývající části shledal požadavek žalobkyně neoprávněným a žalobu zamítl.
2. Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zčásti zamítnuta, podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce řešené odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí se stanovením časového rozsahu denní péče, neboť není soběstačná a je odkázána na péči třetí osoby, takže jí manžel poskytuje péči fakticky po celý den ve všech oblastech života, což značně ovlivňuje i jeho způsob života. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2022, č. j. 23 Co 34/2020-434, kde vzal odvolací soud za prokázaný zdravotní stav žalobkyně, který se s jejím rostoucím věkem nezlepšuje, a stanovil rozsah péče na 15,5 hodiny za den.
V nyní
projednávané věci totožného nároku týchž účastníků za jiné období se ale odvolací soud odchýlil od tohoto rozhodnutí pouze s tím, že v minulosti neexistovaly znalecké posudky, které by určovaly přesný rozsah nezbytné péče.
Tím odvolací soud porušil § 13 o. z. Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí v jeho zamítavé části Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolatelkou namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nelze dovodit. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že osoba poškozená na zdraví má mimo jiné i právo na náhradu nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku je možné i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, a to v rozsahu, v jakém přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 830/2022).
7. V projednávané věci odvolací soud při své úvaze ve smyslu § 136 o. s. ř. postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou. Zabýval se povahou a rozsahem osobní péče poskytované manželem dovolatelce a rozlišil jednoznačně medicínské a podobné úkony od péče o společnou domácnost. S ohledem na provedené dokazování určil časovou dotaci potřebnou pro výkon péče na 9,5 hodiny. Odkázal přitom i na jiná rozhodnutí týkající se týž účastníků a téhož nároku pouze za jiná období a současně se vypořádal i s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2022, č. j. 23 Co 34/2020-434. Vysvětlil, že právě v tomto rozhodnutí odvolací soud řádně neodlišil úkony rodinné solidarity při poskytované péči, jak později požadoval ve své judikatuře Nejvyšší soud, a že v nyní projednávané věci provedly nalézací soudy mnohem podrobnější dokazování ohledně jednotlivých úkonů a jejich časových dotací. V tomto smyslu tak nelze úvaze odvolacího soudu ničeho vytknout. Svým postupem respektoval i § 13 zákona o. z., neboť podle citovaného ustanovení má každý právo na přesvědčivé vysvětlení důvodů odchylky, čemuž odvolací soud dostál. Řádně objasnil důvody pro odlišnost svých závěrů od předešlého sporu podrobnějším dokazováním ohledně rozsahu poskytované péče a vývojem judikatury Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru o poskytování náhrady pouze za ty úkony, které přesahují míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, a to i v dalších sporech týchž účastníků za jiná časová období.
8. Protože dovoláním vymezená právní otázka nezaložila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Byť si je vědom trvale nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a výdajů, jež jí v souvislosti s tímto stavem vznikají, nemohl přehlédnout, že otázka rozsahu doby nutné péče o její osobu, jejíhož posouzení se žalobkyně v tomto dovolacím řízení domáhala, byla již opakovaně ve více sporech týchž účastníků vyřešena jak Nejvyšším soudem, tak soudem Ústavním, čehož si je žalobkyně vědoma. Žalovaná proto má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Náklady dovolacího řízení žalované jsou představovány odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) ve výši 6 420 Kč z předmětu dovolacího řízení 132 480 Kč podle § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daní z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 1 412 Kč, tedy celkem 8 132 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu