25 Cdo 2182/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátem, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 309/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 39
Co 338/2005-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po státu zaplacení částky 4.000.000,- Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody způsobené tím, že byl v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001
neoprávněně držen ve vazbě a tím mu ušel zisk z publikace, jejímž je autorem a
která měla vyjít koncem ledna 2001 v nákladu 100 000 kusů v ceně po 40,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 17 C 309/2002-64,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci
bylo dne 17. 12. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní orgán
podle § 154 odst. 2 tr. zák., následně bylo vyšetřovatelem nařízeno zkoumání
jeho duševního stavu, posléze i ústavní formou. Žalobce se na adrese, kterou
uvedl za účelem doručování písemností, nezdržoval, zásilky nepřebíral, na
uvedené adrese nebyl policií zastižen a změnu adresy nenahlásil, proto byl na
něj vydán příkaz k zatčení, na jehož základě byl žalobce zadržen, a soudce po
výslechu, v němž žalobce výslovně uvedl, že se nehodlá dostavit k ustanoveným
znalcům a podrobit se zkoumání duševního stavu, dne 3. 1. 2001 rozhodl o
vzetí žalobce do vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Žádosti žalobce o
propuštění z vazby byly zamítnuty, stejně tak jako jeho stížnosti proti těmto
rozhodnutím. Vazba byla prodloužena až do 3. 10. 2001, kdy byl žalobce po
vyšetření duševního stavu z vazby propuštěn. Žalobce byl souzen pro dvojnásobný
trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a obžaloby byl
zcela zproštěn rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004,
č.j. 7 Tdo 805/2004-391. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil
podle § 9 odst. 1, § 12 odst. 1, 2, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k
závěru, že orgány činné v trestním řízení se nedopustily nesprávného úředního
postupu, neboť vyšetřovatel postupoval v intencích trestního řádu, žalobce
opakovaně obesílal na všechny známé adresy, avšak ten si zásilky nevyzvedával,
ve většině případů zůstaly neúčinné i pokusy o jeho předvedení, což logicky
vedlo k vydání příkazu k zatčení. Žalobce věděl, že je proti němu vedeno
trestní stíhání a že je povinen dostavovat se na výzvy k vyšetřovateli a
přebírat si poštu na uvedených adresách, což nečinil, při výslechu výslovně
uvedl, že se nehodlá dostavit ke znalcům, a nespolupracoval ani s ustanovenými
obhájci. V řízení bylo prokázáno, že žalobci byly na označených adresách
doručeny písemnosti jiných orgánů, zásilky orgánů činných v trestním řízení si
však nevyzvedával. Žalobce si uvalení vazby zavinil svým chováním sám, a proto
podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody za
vazbu nemá. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že trestní řízení
skončilo zproštěním obžaloby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 39
Co 338/2005-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se v zásadě i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že v
daném případě nemá žalobce nárok na náhradu škody podle § 9 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., navzdory tomu, že byl na základě soudního rozhodnutí držen ve
vazbě a byl poté zproštěn obžaloby, neboť to vylučuje ustanovení § 12 odst. 1
písm. a) téhož zákona s ohledem na to, že žalobce si vazbu svým jednáním
zavinil sám. Jako nesprávný úřední postup lze posoudit jen omezení osobní
svobody orgánem státu bez vazebního rozhodnutí, proto odvolací soud „věc
nehodnotil z hlediska nesprávného úředního postupu“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a
které podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Otázku
zásadního právního významu spatřuje v tom, zda vydání vědomě nepravdivého
rozsudku či usnesení v trestním řízení je či není nesprávným úředním postupem
ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Soudům obou stupňů vytýká „nepravdivá tvrzení“,
v nichž spatřuje vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Namítá, že závěr soudu prvního stupně, že si zavinil vazbu tím, že se na výzvy
nedostavoval, je v logickém rozporu s příkazem k zatčení a usnesením
vyšetřovatele o přerušení trestního stíhání vydanými v trestním řízení proti
jeho osobě, z nichž jednoznačně vyplývá, že byly vydány z důvodu jeho
nepřítomnosti. Rovněž v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 593/01 je
uvedeno, že o omezení osobní svobody soud nerozhodl z důvodu, že se žalobce
odmítá podrobit vyšetření znalcem, ale především z důvodu, že je nedosažitelný.
Uvádí, že v právním řádu České republiky nepatří mezi vazební důvody
„odmítnutí podrobit se vyšetření znalcem“ a „nespolupráce s obhájcem“,
což odvolací soud zcela popřel svým nesprávným právním názorem. Rozhodnutím
soudů obou stupňů vytýká rozpor mezi závěry v nich uvedenými a objektivní
skutečností, prokázanou důkazními listinami založenými ve spise od prvopočátku
řízení. Za nesprávný úřední postup označuje „účelově svévolné nařízení zkoumání
jeho duševního stavu“ a „syntetickou výrobu nepřítomnosti´“. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání pro
jeho nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy
obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených
důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po
právní stránce, a to zejména v otázce, zda svým chováním zapříčinil vydání
příkazu k zatčení i uvalení vazby. Dovolatel má za to, že takové chování v
řízení prokázáno nebylo, a sám předkládá vlastní verzi skutkového stavu
významného pro rozhodnutí ve věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.),
přitom přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nemůže, stejně jako případné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s.
ř.).
Žalobcem formulovaná právní otázka (zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku
či usnesení v trestním řízení je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb.) nemůže mít v této věci zásadní právní význam, neboť na
řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Ani další dovolací námitky (byť posuzovány dle obsahu) neobsahují otázku
zásadního právního významu. Vydání rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení
může za splnění dalších zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. [§ 5 písm.
a)], avšak takové rozhodnutí nemůže být zároveň nesprávným úředním postupem [§
5 písm. b)]. Je totiž třeba rozlišit obě formy odpovědnosti státu za škodu
podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li orgán státu podklady
(důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje
apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné
nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak
projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být
zvažovány jedině podle § 5 písm. a) zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise
Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sv. 14, pod C 1000). Vlastní verze skutkového stavu podávaná žalobcem
rovněž nemůže představovat otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř.
Pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil sám, jsou významné
skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, případně pro
její trvání či prodloužení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 15, sešit 2, ročník 2005, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1002/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 106, roč.
2003). Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 12 odst. 1
nevyžaduje určitou formu zavinění vazby, postačuje k naplnění tohoto
předpokladu i nevědomá nedbalost. Zavinění obviněného na vzetí do vazby ve
smyslu posledně citovaného ustanovení znamená, že jeho zaviněné jednání
(alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) bylo důvodem k podání a vyhovění návrhu
na jeho vzetí do vazby.
Podle § 67 písm. a) tr. ř. (ve znění účinném ke dni 3. 1. 2001, kdy byl žalobce
vzat do vazby) obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní
skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se
tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned
zjistit, nemá-li stálé bydliště a nebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle této úpravy je vazba prostředkem k zajištění obviněného [tj. osoby, jíž
bylo sděleno (vzneseno) obvinění] pro účely trestního řízení ze zákonem
stanovených důvodů (§ 67 tr. ř.). Vazba z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.
(tzv. útěková vazba), který byl v případě žalobce shledán, má zabránit tomu,
aby se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání, případně výkonu trestu zejména tím,
že uteče do zahraničí nebo se bude ukrývat v tuzemsku.
V posuzovaném případě, jak vyplývá z výsledků řízení, byl žalobce vzat do vazby
usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 5 Nt
3050/2000, poté, co mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní
orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. Soud shledal vazební důvod podle § 67 odst.
1 písm. a) tr. ř. v tom, že žalobce po sdělení obvinění uvedl místa, na kterých
se zdržuje, avšak policii se na těchto adresách přes opakovanou snahu
nepodařilo obviněného zastihnout, přičemž bylo přihlédnuto i k jeho výslovnému
prohlášení učiněnému těsně před rozhodnutím o vazbě, že se v žádném případě
nehodlá podrobit pozorování v ústavu.
Nejednalo se tedy o rozšíření zákonných důvodů vazby nad rámec §
67 tr. ř. o „odmítnutí vyšetření znalcem“, jak uvádí dovolatel, ale o konkrétní
skutečnosti, které byly dostatečným důvodem k obavě, že dovolatel uprchne nebo
se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [§ 67 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]. Jestliže si zavinil vzetí do vazby sám vlastním chováním,
vylučuje to ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. jím uplatněný
nárok na odškodnění.
Dovolatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II.
ÚS 593/01, jímž byla jako zjevně nedůvodná odmítnuta jeho ústavní stížnost
proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho stížnosti do usnesení soudu o
prodloužení vazby, výše uvedené závěry nikterak nevyvrací.
Dovolání žalobce tedy není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu