25 Cdo 2227/2024-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) K. L., b) G. L., oba zastoupeni JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti žalovanému: Společenství vlastníků jednotek, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem Přívozní 1054/2, Praha, o zaplacení 259 862,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 2/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 20/2024-305, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 20/2024-305, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 10. 8. 2023, č. j. 6 C 2/2018-262, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl, že základ nároku žalobců na náhradu nákladů vynaložených na zajištění náhradního ubytování, na obalový materiál a záslepek na zalepení šroubů u skříní, na vytapetování ložnice, na výměnu podlahové krytiny v dětském pokoji, na elektrickou energii v bytě žalobců, na měsíční poplatky za internetové připojení, na dojíždění žalobkyně a) z místa náhradního ubytování do místa výkonu jejího povolání a na náhradu ušlého výdělku žalobkyně a) za celkem 143,75 hodin je po právu.
Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný objednal opravu topného systému ve spoluvlastnictví všech členů žalovaného a uloženého v prostorách domu pod podlahou bytové jednotky žalobců. Oprava, původně plánovaná na několik dní, probíhala od 23. 2. 2017 do 29. 10. 2017, v jejím důsledku třetí osoba postupně odkryla podstatnou část podlahy v bytě žalobců, vyjma dětského pokoje, odstranila vnitřní dveře, provedla výkopy až na betonové části podlah, a poté, co našla a opravila zdroj úniku vody z topného systému, vysušila veškerou vlhkost a znovu položila podlahu.
Nárok žalobců na náhradu škody spočívající v nákladech na náhradní ubytování (po dobu podstatné části oprav bydleli žalobci v rodinném domě v obci XY, odkud žalobkyně dojížděla do místa svého podnikání v Praze, s výjimkou období od 10. 4. do 19. 4. 2017, kdy si žalobci zajistili náhradní ubytování v Praze, neboť v souladu s pokyny znalce museli v jejich bytě pravidelně větrat, a období od 1. 9. do 29. 10. 2017, neboť jejich nezletilá dcera nastupovala do mateřské školky v místě jejich bydliště), v nákladech na dojíždění (žalobkyně dojížděla z obce XY do místa podnikání v Praze), v ušlém výdělku (ušlý výdělek žalobkyně za dobu, po kterou poskytovala součinnost při provádění oprav), v nákladech na obalový materiál (použitý na ochranu skříní před možným poškozením při provádění oprav), v nákladech na tapetování (náklady na tapetu poškozenou v důsledku demontování vestavěné skříně), v nákladech na výměnu podlahy v dětském pokoji (žalobci vyměnili podlahu i v dětském pokoji, jinak nezasaženém opravami, neboť původní podlaha položená v bytě žalobců se již neprodávala a nová podlaha ve zbylých částech bytu tak po provedení oprav designově neodpovídala podlaze v dětském pokoji), v nákladech na elektrickou energii a internetové připojení (elektrická energie spotřebovaná v průběhu oprav, zejména na vysoušení vlhkosti, a marně vynaložené náklady na internetové připojení, které žalobci nemohli po dobu oprav užívat) a v nákladech na úklid (úklid bytu po opětovném nastěhování zpět) posoudil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně podle § 2926 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a shledal jej důvodným.
Osobou odpovědnou za vznik škody je žalovaný, neboť v rámci zajišťování správy domu vyzval žalobce k součinnosti za účelem provedení opravy společných částí domu.
Prováděním oprav, byť prostřednictvím třetí osoby, žalovaný znemožnil žalobcům užívání jejich bytové jednotky, a tedy ve smyslu § 2926 obč. zák. znemožnil, resp. podstatně ztížil jejich držbu. Veškerou žalobci uplatněnou škodu přitom odvolací soud shledal v příčinné souvislosti s prováděnou opravou. Vzhledem k množství uplatněných nároků a vzneseným námitkám žalovaného k vyčíslení jednotlivých škod rozhodl soud prvního stupně mezitímním rozsudkem. Odvolací soud jeho postup potvrdil s tím, že jeho vydání bylo hospodárné a soud prvního stupně přitom provedl úplné posouzení základu všech žalobou uplatněných nároků, a to včetně spoluúčasti žalobců na škodě.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny. Konkrétně na otázkách, 1) zda společenství vlastníků jednotek, které je svým členům odpovědné podle § 1183 odst. 2 obč. zák., může být odpovědné i za škodu na nemovité věci podle § 2926 obč. zák., 2) zda taková odpovědnost může zahrnovat rovněž škodu spočívající v nákladech osoby na dojíždění do místa výkonu práce, a pokud ano, zda mají být vyčísleny podle předpisů pro výpočet náhrad, nebo mají být nahrazeny skutečně vynaložené a prokázané výdaje, 3) zda může taková odpovědnost zahrnovat i náhradu ušlého zisku a 4) zda škoda zahrnuje náhradu nákladů, které vlastník jednotky vynaložil na služby či zboží, které si objednal či zakoupil v souvislosti s rekonstrukcí své jednotky, nebo které objednal před vznikem škodní události a z důvodu neobývání jednotky je nespotřeboval.
Dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, neboť nalézací soudy ve vztahu k jednotlivým nárokům uplatněným žalobci neposoudily splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu. Navíc by podle žalovaného neměl být vydáván mezitímní rozsudek v řízeních, v nichž jsou uplatňovány položky v řádu nižších set tisíc korun českých, neboť takový postup není hospodárný vzhledem ke zbytečnému navyšování nákladů účastníků řízení.
Rozsudek odvolacího soudu je
nesprávný, neboť v něm zcela absentuje právní posouzení. Odvolací soud neprovedl právní posouzení každého dílčího nároku, pouze stroze a zcela obecně odkázal na § 2926 obč. zák. Pouhá citace zákonného ustanovení však není právním posouzením. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že nedostatečně posoudil spoluúčast žalobců na vzniku škody. Konečně podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu zatížen vadami a je rovněž nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrné právní posouzení jednotlivých nároků žalobců, z jeho odůvodnění není zřejmé, jaké skutkové závěry odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, učinil z jakých důkazů a pochybil i při způsobu hodnocení důkazů, když nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. Proto dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
3. Žalobci se ve vyjádření ztotožnili s posouzením odvolacího soudu a navrhli dovolání odmítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné.
5. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
6. Dovolatel tomuto požadavku na vymezení důvodu dovolání při položení otázek 1), týkající se vztahu § 1183 odst. 2 obč. zák. a § 2926 obč. zák., 2), 3) a 4), týkajících se rozsahu náhrady škody, nedostál. Naopak na svou povinnost dostatečným způsobem vymezit dovolací důvody zcela rezignoval. Žalovaný sice předkládá údajně dosud neřešené otázky, ty však formuluje velmi obecně, v textu dovolání k nim nelze nalézt žádnou argumentaci, není z nich zřejmé, jakým způsobem je měl posoudit odvolací soud, proč by takové posouzení mělo být nesprávné a ani jaké jiné posouzení konvenující pohledu dovolatele by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci.
Není a ani nemůže být úkolem dovolacího soudu vymezovat přípustnost dovolání či domýšlet dovolací důvody, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a rovnosti účastníků řízení. Kromě toho je dovolací soud vymezením dovolacích důvodů vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a nemůže překročit jimi daný rámec; pokud ovšem tento rámec nastaven není, trpí v tomto rozsahu dovolání vadami (jejich odstraňování postupem podle § 43 o.
s. ř. je vyloučeno ustanovením § 243b o. s. ř.), které brání jeho projednání.
7. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
8. Judikatura je ustálena v závěru, že mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o základu uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku. Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky spoluúčasti na způsobení škody, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či případné prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje.
Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, nebo ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019).
9. Od této judikatury se nalézací soudy v projednávané věci neodchýlily. Z odůvodnění rozsudku obou soudů jednoznačně vyplývá posouzení všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároků. Pro přehlednost soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zřetelně oddělil jednotlivé nároky a vypořádal se se všemi podmínkami odpovědnosti, a to včetně možné spoluúčasti žalobců na vzniklé škodě (hodnotil důvody, pro které si žalobci v určité termíny zajistili náhradní bydlení v Praze, proč žalobkyně poskytovala součinnost a byla osobně přítomna v bytové jednotce v průběhu oprav, nebo jakým způsobem se na vzniku škody podílela absence přítomnosti žalobců v části průběhu oprav). Rozhodnout mezitímním rozsudkem může soud vždy, je-li to účelné. Tato možnost není limitována hodnotou předmětu sporu, ale vždy účelností takového postupu, což dovolatel relevantně nezpochybnil ani svým tvrzením o údajném navýšení nákladů řízení.
10. Dále dovolatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění. Namítal úplnou absenci právního posouzení jeho odpovědnosti jakož i posouzení spoluúčasti žalobců na vzniku škody. Obdobnou argumentaci dovolatel uplatnil již ve vztahu k absenci předpokladů pro vydání mezitímního rozsudku. Jak již však Nejvyšší soud vysvětlil, nalézací soudy se plně zabývaly splněním předpokladů odpovědnosti žalovaného, podrobně se zabývaly příčinnou souvislostí mezi prováděnou rekonstrukcí a jednotlivými škodami, stejně jako možným vlivem jednání žalobců na škodu. Otázkou možné spoluúčasti na škodě se zabýval jak soud prvního stupně, tak s ohledem na odvolací argumentaci žalovaného i soud odvolací (srov. bod 12, 13, 15 nebo 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
11. Konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že některé skutkové závěry nemají oporu v dokazování, resp. že není zřejmé, z jakých důkazů učinil jaké závěry a že pochybil při hodnocení důkazů, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
12. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.)
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci pokračuje, tudíž o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu