U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce S. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v
Praze 10, Vršovická 1527/68b, IČO 45308314, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 62/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 58 Co 140/2015-166,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.471,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr.
Luďka Šrubaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1.
Žalobce podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12.
2015, č. j. 58 Co 140/2015-166, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 5 C 62/2011-110, tak, že byla zamítnuta
žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku 368.722,80 Kč a 5.726,70 Kč měsíčně
počínaje prosincem 2014. Odvolací soud po zopakování výslechu svědka S. a
provedení důkazu potvrzením z 29. 10. 2010 dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že poté, co utrpěl 20. 8. 2005 škodu na zdraví, by od 1. 9. 2005
nastoupil do zaměstnání a pracoval by ve společnosti MIRO 2000, spol. s r. o.,
s platem 17.000 Kč měsíčně. Náhradu škody, spočívající v rozdílu mezi výší
invalidního důchodu, který mu byl přiznán od 19. 10. 2009, a výší výdělku,
jehož měl dosahovat po nástupu do zaměstnání, mu proto nepřiznal. K úrazu
žalobce došlo při jeho pronásledování pracovníky ochranky pro podezření z
odcizení zboží v obchodním domě Tesco, avšak všechny okolnosti svědčí až o
následně vykonstruovaném nároku ve snaze navýšit odškodění, kterého se žalobci
již dříve dostalo. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2009,
č. j. 34 C 333/2008-25, byla žalobci přiznána náhrada bolestného a za ztížení
společenského uplatnění 122.400 Kč. Výpověď svědka M. S., který jako jednatel
uvedené společnosti měl doložit příslib pracovního poměru žalobce, hodnotil
odvolací soud jako velmi nevěrohodnou pro rozpory v jeho tvrzeních i s ohledem
na to, že společnost nikdy žádné zaměstnance neměla, žalobce před úrazem
dlouhodobě nepracoval, a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatnil po pěti
letech poté, co měl do zaměstnání nastoupit, a když uspěl s nárokem na náhradu
bolestného a ztížení společenského uplatnění.
Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně zhodnotil výpověď svědka
S., a poukazoval na ustálenou judikaturu, podle níž odškodnění za ztrátu na
výdělku přísluší i v případě, že v době úrazu měl poškozený výdělku teprve
dosáhnout. Lze sice přisvědčit názoru, že náhradu za ztrátu na výdělku je možné
poskytnout i tehdy, je-li výdělečná činnost v době úrazu teprve předpokládána,
to je ovšem podmíněno tím, že poškozený by do daného zaměstnání prokazatelně
nastoupil a výdělečnou činnost vykonával a jen v důsledku poškození jeho zdraví
se tak nestalo (např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8.
1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, nebo rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne
20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, oba publikovány pod č. 10/1991 a 115/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na závěru, že tento předpoklad nebyl prokázán. Námitky tudíž nesměřují
proti právní otázce, na jejímž vyřešení ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí
napadené rozhodnutí. Hodnocení důkazů není totiž právním posouzením, ale
předpokladem skutkového zjištění (§ 132 o. s. ř.).
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud jej ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.
nepoučil o potřebě navrhnout důkazy k prokázání všech sporných tvrzení, a že
dospěl k opačnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, aniž by podle §
213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, uplatňuje tím námitku, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně v dané věci žalobce navrhl důkazy k prokázání
svého tvrzení a odvolací soud při jednání dne 3. 12. 2015 zopakoval důkaz
výslechem svědka S. a jím vydaným potvrzením. Okolnost, že provedené důkazy
byly hodnoceny jako nevěrohodné, nezakládá poučovací povinnost soudu, jak se
domnívá dovolatel. Rovněž námitka, že odvolací soud by měl být povinen
zopakovat veškeré listinné důkazy, je námitkou vady řízení, jenž není způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Lze ovšem dodat, že postup
odvolacího soudu v daném případě je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 626/2000, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010,
publikovány pod C 997 a C 13277 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck) a není ani důvodu, aby právní otázka opakování
důkazu listinou před odvolacím soudem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. byla
posouzena jinak.
Námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle
úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nejsou způsobilé přípustnost dovolání
založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je i zde v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace se
dovolatel dovolává, je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady
civilního sporného procesu. Závěr o tom, že jsou dány důvody hodné zvláštního
zřetele, vychází z posouzení všech okolností konkrétní věci, nejen majetkových
a příjmových poměrů účastníků, na něž dovolatel poukazuje, ale významné jsou
rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v
průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků
tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případné nepřiznání náhrady
nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné
okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který by je měl hradit protistraně, a zároveň by
bylo možno spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení
jím vynaložené nesl ze svého (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, nebo ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo
5278/2015). Zjištěné okolnosti v dané věci (vykonstruovaný nárok, nevěrohodná
tvrzení žalobce), které vedly k soudnímu uplatnění nároku, pro aplikaci § 150
o. s. ř. zcela zjevně nesvědčí. Odvolací soud se při rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4284/2016).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů za podané vyjádření k dovolání. Její náklady sestávají z odměny
advokáta ve výši 11.660 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst.
2 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby
a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty
podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 14.471,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu