25 Cdo 2295/2021-149
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. H., narozený
dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem
Kolínská 1686/13, Praha 3, proti žalované: D. K., advokátka se sídlem XY, IČO
XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká
pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, o
1.124.231,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 27 C 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 C
34/2019-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 1.124.231,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené činností žalované advokátky
vyšel ze zjištění, že žalobce (zastoupený žalovanou) se v předcházejícím řízení
vedeném u téhož soudu domáhal náhrady škody za omezení vlastnického práva v
důsledku regulace nájemného k bytům v jeho vlastnictví. V tomto řízení bylo
nejprve rozhodnuto mezitímním rozsudkem, že žaloba je důvodná; následně byl
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 25 Co
240/2015-387, potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky
711.473 Kč. Podstatou odvolacích námitek žalobce byla nesprávně použitá
metodika výpočtu výše náhrady, která měla být určena jako rozdíl mezi
regulovaným a tržním nájemným obvyklým v daném místě a čase. Uvedený rozsudek
byl doručen dne 4. 12. 2015 žalované, která namísto dovolání (žalobce jí nedal
pokyn nepodávat dovolání, žalovaná o takový pokyn nežádala) podala rovnou
ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 424/16, odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků
nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) se stížností ze dne 23. 3. 2017, ve které žalovaná argumentovala,
že dovolání v této věci by nebylo účinným opravným prostředkem s ohledem na
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který všechna dovolání v obdobných
věcech v průběhu roku 2015 odmítal jako nepřípustná. ESLP tuto stížnost rovněž
odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Po
právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neodpovídá za
škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť neporušila
žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle
tehdejší judikatury by dovolání podané žalobcem nebylo úspěšné, jak na to
poukázala i v rámci stížnosti k ESLP. Žalovaná sdělila žalobci svůj názor,
řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích s tím, že ponechala na jeho
úvaze, zda podá dovolání. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že při
normálním běhu věcí by byl u ESLP a následně u tuzemských soudů úspěšný. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou zaslala
žalobci advokátka po doručení rozsudku odvolacího soudu; v ní rozebrala celou
situaci a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku
přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a
proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem
obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. Uzavřela, že je na žalobci, aby se rozhodl, jak postupovat. Dále soud provedl
důkaz ústavní stížností, kterou žalovaná podala a z níž vyplývá, že její
přípustnost dovozovala z § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu (dále jen „zákon o ÚS“).
Po právní stránce se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že žalovaná se nedopustila takového jednání, které by
zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Žalovaná dovolání
nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by dovolání
vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Konečně
i sám žalobce uváděl, že od počátku bylo jeho snahou dovést řízení až před
ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi seznámila žalovaná žalobce s možností
podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem, proto podle odvolacího soudu
nemůže odpovídat za to, že teprve poté se změnila judikatura rozsudkem velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, pod
vlivem rozhodovací praxe ESLP mimo rozhodné období (ke stejnému závěru se
přiklonil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16). Teprve tehdy začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení
vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s
rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl
pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při
němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které
v jeho praxi doposud řešeny nebyly. Konkrétně jde o otázku 1) právního
posouzení v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jestliže odvolací soud došel
k závěru, že ve věci nešlo o opomenutí žalované a porušení zákona o advokacii,
2) absence kvalifikovaného souhlasu žalobce s nepodáním mimořádného opravného
prostředku, 3) míry možnosti a důvodnosti odlišného právního názoru žalované v
rámci výkonu advokacie, 4) posouzení vázanosti advokáta procesními normami ve
vztahu k možnosti učinit si odlišný právní názor. Dovolatel uvádí, že nepodání
dovolání bylo opomenutím žalované. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, že
žalované byla dne 3. 2. 2016, tedy den před uplynutím lhůty pro podání
dovolání, doručena ve věci jiného klienta zásilka datovaná dnem 28. 1. 2016
obsahující rozhodnutí ESLP o odmítnutí stížnosti pro nevyčerpání všech
dostupných prostředků nápravy ve skutkově obdobném případě. Žalovaná tedy v
tento okamžik nemohla spoléhat na svůj právní názor. Pokud by pak žalovaná
zvolila stejný postup jako ve věci jiného svého klienta skončené rozsudkem ESLP
ze dne 4. 10. 2018, stížnost č. 15493/12, nárok žalobce by byl prosazen. Se
svým nárokem by nadto byl úspěšný na vnitrostátní úrovni, kdyby žalovaná
postupovala správně. Důvodem je skutečnost, že ústavní stížnosti stěžovatelů,
kteří ji podali dříve, než by ji podal případně žalobce, bylo vyhověno. Konkrétně se jednalo o ústavní stížnost ze dne 6. 3. 2015 a nález Ústavního
soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 685/15. I kdyby nedosáhl nápravy u
Ústavního soudu, dosáhl by ji dovolatel nejpozději u ESLP.
Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud, a ačkoliv o úspěchu v rámci dovolacího
řízení lze uvažovat, takovou úvahu není advokát oprávněn učinit, resp. není
oprávněn zvolit netradičně alternativní postup spočívající v nepodání dovolání. Sám Ústavní soud přitom uvedl, že může-li být podle poučení dovolání podáno,
byť s nepatrnou šancí na úspěch, musí být podáno. Žalovaná navíc nepožádala
žalobce o souhlas k tomuto postupu. Závěrem dovolatel konstatuje, že je nutné
rozlišovat odlišný právní názor v rovině hmotného a procesního práva. U
procesních norem musí být totiž měřítko alternativního přístupu mnohem
přísnější, neboť v oblasti hmotného práva existuje větší prostor pro odlišnost
právních názorů. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že odvolací soud se nijak neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaná lhůtu
zmeškala, domáhá se tím fakticky přezkumu skutkových okolností. Navrhla, aby
dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na hmotněprávní otázce odpovědnosti
advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
První dvě v dovolání vymezené otázky tento jediný způsobilý dovolací důvod
neobsahují; dovolatel zde polemizuje se skutkovými zjištěními, tudíž pro řešení
těchto otázek nemůže být přípustnost dovolání založena.
Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii, advokát je povinen chránit a prosazovat
práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však
není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je
advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12.
2013, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s
výkonem advokacie.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) a je založena na současném splnění několika předpokladů, jimiž
jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie
a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je
třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný pod
C 1743 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“).
Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném
způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat
vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je
rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní
názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta
opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011,
Soubor C 12274). Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby
v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná,
předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C
10101).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná dostatečným
způsobem vyargumentovala svůj postup v řízení. Žalobci jasně vysvětlila, proč
by dovolání vzhledem k tehdejší judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být
úspěšné. Sám žalobce přitom uvedl, že jeho snahou bylo dovést věc až před ESLP.
Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že pokud se žalobce na základě
dostatečného poučení žalované rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky
přípustnou variantu, nemůže to jít k tíži žalované. Lichá je v tomto ohledu
námitka dovolatele, že žalovaná nepřípustně posuzovala možnou přípustnost
dovolání, neboť takové posouzení náleží pouze dovolacímu soudu. Je sice pravda,
že v samotném řízení má pravomoc zkoumat přípustnost dovolání skutečně pouze
Nejvyšší soud, nicméně pokud advokát v rámci poskytování právních služeb
zvažuje spolu s klientem další postup v řízení, je na něm, aby si vytvořil
předběžný názor na tuto otázku, a ten poté srozumitelným způsobem svému
klientovi prezentoval. Pokud tedy zvolila alternativní (a rizikovější) cestu
prostřednictvím přímého podání ústavní stížnosti s odkazem na § 75 odst. 2
písm. a) zákona o ÚS, je takový postup přípustný, pokud se tak stalo po
předchozím poučení klienta o všech rizicích a s jeho souhlasem. Ostatně odlišný
přístup, že by účastník musel vždy vyčerpat všechny opravné prostředky, které
má v řízení k dispozici, by způsoboval naprostou obsoletnost § 75 odst. 2 písm.
a) zákona o ÚS.
Důvod k postupu s vynecháním dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě
zastoupení dovolatele nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP,
že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné
prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP. V
takovém případě by se již mohlo jednat o pochybení advokáta (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018, Soubor C 18464).
Dovolatel přitom již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že žalované
přišlo den před koncem lhůty pro podání dovolání v jeho tehdejší věci
vyrozumění od ESLP, že stížnost v jiné skutkově obdobné věci je nepřijatelná,
neboť nebyly splněny podmínky obsažené v čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. V tento okamžik tedy mělo žalované být zřejmé, že jí
zvolený postup (nepodání dovolání) nemůže obstát, resp. že je překážkou pro
podání stížnosti k ESLP, o niž žalobce usiloval. Soudy obou stupňů se touto
námitkou nijak nezabývaly, ačkoliv obvodní soud listinou obsahující uvedené
sdělení provedl důkaz. Již z toho důvodu je právní posouzení věci neúplné a
tudíž nesprávné. Na tom nic nemění ani poměrně podrobná argumentace odvolacího
soudu, že žalobce by v rozhodném období nebyl na vnitrostátní úrovni úspěšný, a
že postup žalované tak byl dostatečně podložený.
Byla-li předchozí ustálená česká právní praxe změněna judikaturou ESLP, pak
není vyloučeno, že se dovolatel mohl svého nároku domoci buď cestou řízení před
ESLP (splnil-li by podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, což se
nestalo), anebo v řízení před českými soudy, pokud by podal dovolání a nová
judikatura ESLP mohla být v dovolacím řízení či řízení před Ústavním soudem
zohledněna. V případě, že žalovaná v době, kdy ještě neuplynula lhůta pro
podání dovolání, mohla a měla vědět, že dovolání je nutné podat, aby následně
mohlo být vedeno řízení před ESLP, o které klient usiloval, jednalo by se o
její pochybení, pokud by s tím klienta neseznámila a dovolání nepodala.
Z uvedeného vyplývá, že je naplněn dovolací důvod nesprávného právního
posouzení při řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu. Z těchto důvodů
shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení se soud bude
zabývat námitkou žalobce, že žalovaná byla den před skončením lhůty pro podání
dovolání seznámena s postupem ESLP, který v jiné skutkové obdobné věci shledal
nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a své právní
posouzení v tomto ohledu doplní i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti
advokáta za škodu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu