25 Cdo 2334/2024-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) M. B., b) J. B., a f) Z. M., všichni zastoupeni JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065, 591 01?Žďár nad Sázavou, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00?Praha 8, o pojistné plnění náhrady nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 222/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 69 Co 50/2024-210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 69 Co 50/2024-210, k odvolání žalobců a), b) a f) potvrdil zamítavé výroky II, IV a VIII a závislé výroky IX, X, XIV a XV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 26 C 222/2021-158, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 170 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně a) ve zbývající části, tedy co do zaplacení 1 876 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7.
12. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) 68 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu žalobce b) ve zbývající části, tedy co do zaplacení částky 1 979 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 12. 2020 do zaplacení (výrok IV), zamítl žalobu žalobkyně f) na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 511 875 Kč za období od 7. 12. 2020 do 11. 2. 2022 (výrok VIII) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V řízení o pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 7. 8. 2020 při dopravní nehodě, při níž zemřel i viník nehody, jehož auto bylo pojištěno u žalované, zahynula E. B., (dále též „poškozená“). Žalobkyně a) je matkou poškozené, žalobce b) jejím otcem, žalobkyně f) je její sestrou. V tomto řízení se náhrad domáhali původně ještě žalobci c), d), a e), prarodiče a bratranec poškozené, řízení o jejich nárocích bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu prvního stupně a není předmětem dovolacího řízení.
Žalobci a) a b) požadovali před podáním žaloby od žalované náhradu ve výši čtyřnásobku základní náhrady (která pro újmu vzniklou v roce 2020 činila podle zásad vymezených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, částku 682 500 Kč), tedy každý 2 730 000 Kč. Žalovaná každému z žalobců a) a b) před podáním žaloby v této věci zaplatila na odškodnění imateriální újmy 682 000 Kč, žalobkyni f) pak po podání žaloby, dne 11. 2. 2022, částku 511 875 Kč. V tomto řízení se každý z žalobců a) a b) domáhal zaplacení 2 047 500 Kč a žalobkyně f), která se spokojila s náhradou 511 875 Kč vyplacenou v průběhu řízení, se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala již jen 8,25% úroku z prodlení z částky 511 875 Kč od 7.
12. 2020 do 11. 2. 2022. Odvolací soud shodně s obvodním soudem s odkazem na § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dospěl k závěru, že úmrtím poškozené při dopravní nehodě byly žalobcům způsobeny duševní útrapy, žalobci mají právo na náhradu této nemajetkové újmy vůči škůdci, tedy i přímý nárok na pojistné plnění k odčinění této nemajetkové újmy proti žalované jako pojistitelce motorového vozidla škůdce.
Odvolací soud se ztotožnil s obvodním soudem i v úvaze o způsobu stanovení odpovídající výše finanční náhrady pro žalobce a) a b).
S odvoláním na konstantní judikaturu dovodil, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za rok 2019 (který předcházel úmrtí poškozené) tato základní částka náhrady dosahuje výše 682 500 Kč. Oba soudy při určení základní částky této náhrady odkázaly na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18) i soudu Ústavního (nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Vzaly v úvahu, že mezi žalobkyní a), žalobcem b) a poškozenou panovaly pevné a pozitivní rodinné vztahy (rodiče – dcera). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, soudy konstatovaly, že rozvoj duševního onemocnění u pozůstalých žalobců v důsledku úmrtí jejich dcery je důvodem pro přiměřené zvýšení peněžité náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Nepřehlédly, že žalobkyně a) sice byla psychiatricky léčena již v době před tragickou událostí z důvodů pracovních problémů, avšak po smrti poškozené se onemocnění žalobkyně a) zhoršilo a vyústilo v přiznání invalidního důchodu žalobkyni a) a posléze ve zvýšení stupně její invalidity.
Žalobce b) nebyl v době před tragickou nehodou psychiatricky léčen, avšak po ztrátě dcery u něj byla psychiatrická léčba indikována a byla prokázána příčinná souvislost mezi smrtí poškozené a nutností této léčby. Proto odvolací soud shledal odpovídajícím a důvodným zvýšení základní částky odškodnění u žalobkyně a) o 25 % (na celkem 852 625 Kč) a u žalobce b) o 10 % (na celkem 750 250 Kč), a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož v odůvodněných případech je namístě přistoupit ke zvýšení základní částky náhrady obvykle o desítky procent a nikoli o násobky základu.
Důvody pro modifikaci základní částky náhrady (§ 2957 o. z.), které by spočívaly na straně škůdce, soudy neshledaly. Příčinou havárie byla nezkušenost mladého řidiče, který nezvládl řízení, nebyl pod vlivem žádných návykových látek a sám při nehodě zemřel. Odvolání žalobkyně f) směřující jen proti výroku, jímž byla její žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení, shledal odvolací soud nedůvodným, neboť uhradila-li žalovaná náhradu žalobkyni f) dne 11. 2. 2022, plnila bez zbytečného odkladu poté, kdy příbuzenský vztah poškozené a žalobkyně f) byl prokázán jejím rodným listem, předloženým na výzvu soudu doručenou zástupkyni žalobkyně f) dne 24.
1. 2022. Nebylo prokázáno, že by předtím byl doručen i žalované. Teprve z tohoto rodného listu lze seznat, že matka poškozené je zároveň matkou žalobkyně f), jednalo se tedy o polorodé sestry.
Vzhledem k tomu, že v nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně f) dodala žalované doklad prokazující její příbuzenský vztah k poškozené již spolu s uplatněním nároku a žalovaná plnila ihned poté, kdy příbuzenský vztah byl prokázán, nedostala se žalovaná do prodlení, i když plnila až po podání žaloby.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a), b) a f) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili všichni tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když (v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14) neprovedl test proporcionality, neporovnal náhrady žalobcům a) a b) s výší přiznávaného odškodnění v jiných srovnatelných věcech a nepoučil je podle § 118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a důkazní k jimi požadované výši náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu tak pro ně bylo nepředvídatelné. Odvolací soud pochybil, převzal-li bez dalšího skutkové závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil. Navýšení základní náhrady o 25 % resp. o 10 % pokládají žalobkyně a) a žalobce b) za příliš nízké a nedostatečně zohledňující, že trauma z úmrtí dcery u obou vyvolalo zdravotní obtíže, v jejichž důsledku žalobkyně a) dokonce ztratila způsobilost vykonávat své zaměstnání. Žalobci také poukázali na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 141/24 (mínili zřejmě Pl. ÚS 14/24), z jehož odůvodnění citovali závěr, že smrt osoby blízké při dopravní nehodě představuje pro sekundární oběti vždy velkou psychickou zátěž. Odkázali i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018, podle něhož skutečnost, že u sekundární oběti došlo v důsledku úmrtí blízkých osob k takovému prohloubení citového utrpení, že přerostlo ve vznik duševního onemocnění, by měla nalézt vyjádření ve výši náhrady podle § 2959 o. z. Žalobci a) a b) uvedli, že se proto domáhají přiznání takové náhrady podle § 2959 o. z., která by vyvážila plně jejich utrpení. Žalobkyně f) nesouhlasila se závěrem nalézacích soudů, že se jí nepodařilo prokázat, že před podáním žaloby žalované osvědčila svůj příbuzenský vztah k poškozené a tím i důvodnost svého nároku. Všichni žalobci navrhli, aby byly rozsudky odvolacího i obvodního soudu zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání zamítnout. Podle jejího názoru žalobci neuvedli v dovolání žádné relevantní dovolací důvody, pouze brojí proti nedostatečné výši odškodnění.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Již z tohoto důvodu nemohl dovolací soud přihlížet ke kopiím lékařských zpráv zaslaných Nejvyššímu soudu jako přílohy podání dovolatelů ze dne 19. 12. 2024 a 24. 3. 2025.
6. Ustanovení § 2959 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, jaká výše finanční náhrady v konkrétním případě ztráty osoby blízké plně vyváží utrpení pozůstalého (sekundární oběti), přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
7. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.
Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost pozůstalých na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), jejíž poskytnutí může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou.
Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.
Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. Nalézací soudy těmto kritériím vyhověly a srozumitelně odůvodnily, že vyšly ze zjištění, že vztahy mezi žalobci a poškozenou byly velmi dobré (nebyly tvrzeny ani prokázány mimořádné vztahy mezi rodiči a poškozenou dcerou), nebyl mezi nimi vztah existenční závislosti, na straně škůdce nebyly ani tvrzeny jakékoli okolnosti, které by mohly na výši náhrady mít vliv.
Přidržel-li se odvolací soud za těchto skutkových okolností závěrů judikatury a shledal přiměřeným zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy o 25 % pro žalobkyni a) a o 10 % pro žalobce b), nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud tedy respektoval zásadu, že by náhrada za duševní útrapy sekundárních obětí podle § 2959 o. z. měla být v odůvodněných případech zvyšována zpravidla nejvýše o desítky procent, nikoli o násobky základní částky.
8. Námitky žalobců, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a nepoučil žalobce a) a b) podle § 118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a důkazní k prokázání nároku v jimi požadované výši, jsou námitkami vad řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem a nemohou založit přípustnost dovolání, i kdyby jimi napadené rozhodnutí skutečně trpělo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, nebo ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022). Navíc lze dodat, že k označení a prokázání existence mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly vyšší náhradu, vyzval žalobkyni a) již soud prvního stupně.
9. Žalobci a) a b) v dovolání uvedli, že se domáhají toho, aby peněžitá náhrada vyvážila plně jejich utrpení. Žádná finanční částka nemůže nahradit blízkého člověka plně, zejména ne rodiči dítě. Zákonodárce zřejmě použil tento slovní obrat ve snaze vyjádřit nutnost usilování o co nejspravedlivější, společensky nejpřijatelnější náhradu, jež by zajistila sekundárním obětem, pokud možno, uspokojivý pocit zadostiučinění. Výši náhrady je tudíž nutno v každém jednotlivém případě velmi pečlivě vážit, odůvodnit ji konkrétními okolnostmi věci a jen těžko lze náhrady v jednotlivých případech porovnávat. Sama absence porovnání stanovených náhrad s jinými obdobnými případy neznamená nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nenamítají-li žalobci, že se výše jejich náhrad výrazně a neodůvodněně odlišuje od náhrad jiných, přiznaných ve skutečně s nimi srovnatelných věcech. Lze však dodat, že náhrady stanovené v této věci ve výši 852 625 Kč pro žalobkyni a) a 750 250 Kč pro žalobce b) se nevymykají úrovni náhrad přiznaných ve srovnatelných případech, například ve věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3084/2022 byla matce, která při dopravní nehodě v roce 2016 ztratila dospělou dceru, s níž ji pojil velmi intenzivní vztah, a současně dvě nezletilá vnoučata, přiznána náhrada nemajetkové újmy v částce 1 000 000 Kč za ztrátu dcery a 395 000 Kč za ztrátu každého z vnoučat (výše náhrady byla však v citované věci ovlivněna i tím, že šlo o ztrátu tří blízkých osob současně).
10. Ke stručnému odkazu dovolatelů na poslední vývoj judikatury Ústavního soudu, k němuž došlo v mezidobí mezi vydáním napadeného rozsudku a podáním dovolání, z něhož pro sebe dovolatelé zřejmě dovozují právo na podstatné zvýšení náhrad, lze dodat následující. Nejvyšší soud ve své judikatuře vycházel z toho, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi újmou na zdraví sekundární oběti a škodní událostí, škůdce proto druhotné oběti neodpovídá podle § 2958 o. z. za škodu na zdraví, ale odpovídá za její duševní útrapy podle § 2959 o. z., jež mohou být onemocněním umocněny, a proto i náhrada za ně odpovídajícím způsobem zvýšena. Tento názor Nejvyšší soud vyjádřil mimo jiné i v usnesení ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2702/2021, jež bylo zrušeno plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24. V něm Ústavní soud konstatoval, že je-li u sekundární oběti diagnostikováno psychické onemocnění, tzv. újma ze šoku, prokazatelně vyvolané smrtí blízké osoby, pak za tuto újmu na zdraví sekundární oběti odpovídá škůdce podle § 2958 o. z., a to mimo náhrady, která pozůstalým náleží podle § 2959 o. z. za zásah do soukromého a rodinného života. Nadále tedy sekundárním obětem může vůči škůdci (resp. pojistiteli škůdce) vzniknout jak právo na náhradu za ztrátu osoby blízké podle § 2959 o. z., tak za shora popsaných podmínek právo na náhradu za případnou újmu na jejich vlastním zdraví ve smyslu § 2958 o. z. či § 2960 a násl. o. z. Nároky na náhradu újmy na zdraví žalobců a) a b) však v tomto případě nejsou předmětem řízení, žalobci se nedomáhají náhrady za bolest, ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku, ani jiných nároků podle § 2958, § 2960, § 2962 či § 2963 o. z.
11. Žalobkyně f) pak dovolacímu soudu při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení nepředkládá k řešení žádnou právní otázku. Opakuje jen své tvrzení, že o náhradu újmy před podáním žaloby požádala společně s ostatními žalobci a že dne 1. 2. 2021 zaslala žalovaná snímek svého průkazu totožnosti. Doručení tohoto dokumentu v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně f) tak zakládá svou polemiku o prodlení žalované na odlišných skutkových závěrech než nalézací soudy. Dovolacímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, však nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu.
12. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání žalobců a), b) a f) jako nepřípustné.
13. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř., bylo žalované výjimečně odepřeno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na tíživost osobní situace žalobců a hospodářskou kondici žalované, která tímto rozhodnutím nemůže být ohrožena.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu