USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobce: M. L., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Davidem Veselým,
advokátem se sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti žalovanému: M. F., státní
zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ, s adresou pro
doručování Krajské státní zastupitelství v Praze, Husova 11, Praha 1,
zastoupený JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3,
Praha 1, o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 28 C 114/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 Co 11/2019-77, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 Co
11/2019-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 10. 2018,
č. j. 28 C 114/2018-43, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal
náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jeho osobnosti v rámci
trestního stíhání ve výši 1.000.000 Kč a ušlého zisku ve výši 500.000 Kč, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný
vykonával dozorovou činnost jako státní zástupce v trestním řízení vedeném
proti žalobci a provedl v něm několik procesních úkonů. Podle odvolacího soudu
tím žalovaný nijak nevybočil z mezí trestního řízení, tj. nedopustil se tzv. excesu z výkonu služebních povinností, a neodpovídá proto žalobci za tvrzené
újmy. V úvahu by tak přicházela pouze odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998
Sb., o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním
postupem, ovšem žalovaný není v takovém sporu osobou pasivně legitimovanou, i
kdyby soud došel případně k závěru, že jeho jednání v rámci trestního řízení
bylo nezákonné. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že závisí na vyřešení čtyř otázek
procesního práva: 1) za jakých podmínek může soud odmítnout provedení
jakýchkoli důkazů ve vztahu k prokazování možného excesu státního zaměstnance,
2) zda je odůvodnění neprovedení žádných důkazů v napadeném rozhodnutí
dostatečně přesvědčivé, 3) zda má soud ve vztahu k účastníkům poučovací
povinnost k doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo skutkově možné jednání
podřadit pod příslušnou právní normu, a 4) zda oba soudy splnily poučovací
povinnost. V dovolání dále vymezuje, co se rozumí pod excesem zaměstnance, a
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a též na judikaturu Ústavního soudu
týkající se tzv. opomenutých důkazů. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné. Může-
li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť
i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014,
sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne
15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Ačkoliv žalobce v dovolání uvádí celkem
čtyři otázky, na nichž podle jeho názoru stojí rozhodnutí odvolacího soudu a
které byly řešeny nesprávně, podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nevymezuje, což ohledně třetí a čtvrté otázky brání v pokračování dovolacího
řízení, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci uvedené zákonné
náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věty první
o. s. ř.).
Snad jen ve vztahu k prvním dvěma otázkám lze z obsahu podání dovodit, že
vytýká odvolacímu soudu rozpor s judikaturou Ústavního soudu v otázce
neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů a nedostatečnosti odůvodnění tohoto
postupu v rozsudku. I když právní otázka předložená k přezkumu dovolacímu soudu
může být i otázkou procesní, z dovolání je zřejmé, že směřuje k revizi
skutkového stavu, o nějž opřel odvolací soud svůj závěr, že žalovaný při výkonu
pravomocí státního zástupce v trestní věci žalobce sledoval v místní, časové a
především věcné souvislosti plnění úkolů státního zastupitelství, nikoliv zájmy
vlastní, které by představovaly tzv. exces a zakládaly jeho vlastní odpovědnost
za tvrzené újmy. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl navržené
důkazy, potažmo že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování,
a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z
provedených důkazů, případně měly být zjištěny z důkazů dalších, neuplatňuje
tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-
li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech
odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, č. 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Dovolací námitka, že soud nedostatečně odůvodnil, proč neprovedl další
žalobcem navržené důkazy, představuje námitku vad řízení. Těmito otázkami se
dovolací soud nemůže samostatně zabývat, nýbrž k nim může přihlédnout pouze v
případě přípustného dovolání. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Vzhledem k odkazu dovolatele na
judikaturu Ústavního soudu lze doplnit, že o tzv. opomenutých důkazech lze
hovořit pouze tehdy, odmítne-li soud akceptovat důkazy navržené účastníkem
řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, popřípadě se s jeho důkazními
návrhy žádným způsobem nevypořádá. Jedná se o takové důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného
hodnocení důkazů nezabýval. O vznesených důkazních návrzích má soud povinnost
nejen rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z
jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval,
a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy
neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že další důkazy navrhované žalobcem neprovedl vzhledem k
právnímu posouzení sporu. Z protokolu o jednání vyplývá, že zamítnutí těchto
důkazních návrhů bylo odůvodněno během jednání, ačkoliv obsah odůvodnění
zaznamenán nebyl.
Odvolací soud pak zrekapituloval skutková zjištění a na
jejich základě uvedl, že rozsáhlejší znalost skutkového stavu nebyla potřebná a
tím ani provedení dalších důkazů, neboť z již provedených důkazů je zřejmé, že
žalovaný svým postupem jasně sledoval účel trestního řízení, tudíž z jeho
strany nemohlo jít o exces. Pokud soud prvního stupně a posléze soud odvolací
vyhověly požadavku § 157 odst. 2 o. s. ř. a odůvodnily neprovedení žalobcem
navrhovaných důkazů takovým způsobem, ze kterého lze seznat, proč tak učinily,
nelze uvažovat, že by bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Dovolání je tedy ohledně řešení těchto otázek nepřípustné. Napadá-li žalobce výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je
dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.