25 Cdo 2358/2022-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobce: L. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Za Kralupkou 615, Libiš, proti žalované: H. V., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 45/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 9/2022-199, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Michaely Kasper Beňové.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 9/2022-199, potvrdil rozsudek ze dne 23. 7. 2021, č. j. 6 C 45/2020-140, jímž Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu na zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím a na zaslání omluvy ve znění: „Omlouvám se tímto panu L. V. a beru zpět své výroky týkající se nebezpečného chování pana V., sledování a najíždění na mne a syna
motocyklem.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se peněžité náhrady a omluvy domáhal s tvrzením, že žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv podáním smyšleného obvinění na Policii ČR a zahájením řízení před přestupkovou komisí města Brandýs nad Labem; měla označit chování žalobce za podivné až nebezpečné s tím, že ostentativní sledování její rodiny žalobcem vyúsťuje v poslední době v pronásledování na motocyklu, při němž na ni a na společného syna účastníků žalobce najížděl na autobusových zastávkách a na chodníku, troubil a pokřikoval.
Žalobce měl za neoprávněné též jednání žalované, která zakázala, aby žalobci v mateřské škole poskytovali informace o synovi, a sdělila městskému úřadu, že se syn otce bojí. V důsledku nepravdivých tvrzení žalované byl žalobce vystaven nepříjemnému vyšetřování, byla snížena jeho důstojnost a vážnost, neboť byl neustále nucen se na veřejnosti ospravedlňovat. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalované se podařilo prokázat, že výroky, které učinila v trestním oznámení na žalobce, a obdobné výroky v oznámení orgánu sociálněprávní ochrany dětí nebyly zneužitím petičního práva, neboť vycházely z reálného základu.
Bylo prokázáno přinejmenším to, že chování žalobce není z hlediska fungování vztahu mezi účastníky a jejich nezletilým synem zcela standardní, bylo tak na příslušných orgánech, aby toto chování prošetřily a posoudily. Počínání žalobce přitom žalovaná mohla vyhodnotit jako sledování a bylo jejím právem své podezření sdělit úřadům. Pro řízení v projednávané věci není relevantní, jak s podáním žalované tyto orgány naložily a zda dospěly k závěru o protiprávním jednání žalobce. Odvolací soud pak zdůraznil, že jedním z důvodů vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv je okolnost, že k němu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať již vlastních či cizích, nejde-li ovšem o exces.
Žalovaná nezneužila svého petičního práva, neboť oznámení podala v situaci, kdy se mohla důvodně obávat jednání žalobce, takže nešlo o úmyslné a bezdůvodné osočování; oznámení nebyla opakovaná ani neobsahovala hrubé či dehonestující výrazy. Protože jsou pracovníci Policie ČR a orgánu sociálněprávní ochrany dětí vázáni povinnosti mlčenlivosti, nemohlo dojít ke zveřejnění informací, a tudíž ani k zásahu do cti a důstojnosti žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například usnesením ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018, a rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1326/2016. Dovolatel zdůraznil, že v odvolacím řízení vyšlo najevo, že žalovaná zasáhla do práv žalobce nejen tvrzeními v trestním oznámení, ale i poskytnutím informace o tom, že žalobce ohrožuje ji a jejího syna na veřejných prostranstvích, osobám, jež byly v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuty jako svědci a potvrdily, že informace o nebezpečném chování žalobce mají přímo od žalované, a nikoliv z vlastní zkušenosti.
S ohledem na bezúhonnost, věk i zdravotní stav žalobce se nepochybně jedná o neoprávněný zásah do jeho práv, jimž by měla být v řízení poskytnuta ochrana, a nemělo by být bezdůvodně upřednostněno právo žalované na svobodu projevu před právem žalobce na ochranu cti a důstojnosti. Odvolací soud pochybil také tím, že nedoplnil dokazování navrhovaným způsobem a rozsudek soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila závěry soudů obou stupňů za správné a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, případně odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však přípustné. Přípustnosti dovolání proti výroku o peněžité náhradě ve výši 20.000 Kč brání výslovná dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která objektivně vylučuje použití tohoto mimořádného opravného prostředku proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takový případ se zde nejedná); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti výroku o omluvě. Byť dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu obecně vymezující zásahy do osobnostních práv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nikterak neidentifikuje otázku, v níž by tato judikatura nebyla odvolacím soudem respektována. Z prostého převzetí textu odkazovaných rozhodnutí do dovolání způsobem, z nějž nevyplývá jakákoliv kolize s právními závěry odvolacího soudu, není možné dovodit existenci konkrétní otázky řešené odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně otázky zakládající jiný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 613/2020, a judikaturu v nich odkazovanou, kladoucí důraz na skutečné postihnutí otázky, nikoliv jen formální odkaz na rozhodnutí).
Závěry, na nichž spočívají dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, nejsou s právním posouzením projednávané věci v rozporu, neboť se nevyslovují proti stěžejnímu závěru o existenci okolností vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv, jež mohou spočívat ve výkonu jiného subjektivního práva či povinností stanovených zákonem, děje-li se tak v určitých akceptovatelných mezích. Úvahy odvolacího soudu naopak odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. usneseními ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020, v níž se dovolací soud zabýval protiprávností zásahu do osobnostních práv tvrzeními adresovanými orgánům veřejné moci v rámci výkonu zákonem daného subjektivního práva. Přichází-li pak dovolatel s tvrzením, že žalovaná zasáhla do jeho práv též poskytnutím nepravdivých informací osobám, které byly v řízení vyslechnuty jako svědci, označuje jiný zásah do osobnostních práv, než jaký byl uplatněn žalobou a následně posuzován soudy obou stupňů, tedy tak směřuje k odlišnému předmětu řízení, nikoliv ke zpochybnění správnosti závěrů vyslovených ve vztahu k projednávanému zásahu.
Změna žaloby je však v dovolacím řízení nepřípustná (srov. § 243b o. s. ř. ve spojení s § 95 o. s. ř.). Zdůraznění bezúhonnosti, věku a zdravotního stavu žalobce, bez jakéhokoliv objasnění, jak by tyto okolnosti měly poukazovat na existenci právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., pak rovněž nezakládá přípustnost podaného dovolání. Kritika nedoplnění dokazování se míjí s vymezením otázky podle tohoto ustanovení (k vadám řízení je ostatně Nejvyššímu soudu v zásadě umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání - viz § 242 odst. 3 o.
s. ř.) a navíc postrádá i specifikaci konkrétního procesního pochybení v tomto směru. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nepřihlížel k doplnění dovolání sepsanému přímo žalobcem bez advokátního zastoupení, jelikož za řádné dovolání, podané v souladu se zákonnými požadavky § 241 o. s. ř. lze pokládat jen podání sepsané advokátem (nejde-li o zákonem danou výjimku pro osoby s právním vzděláním ve smyslu § 241 odst. 4 o. s. ř.). Mimoto žalobce ve svém podání přichází toliko se skutkovou argumentací, jíž by stejně nebylo možné se zabývat v dovolacím řízení, otevřeném pouze k přezkumu otázek právních.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu