USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. K.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem
Zahradnická 223/6, 603 00 Brno, proti žalované: A. K., narozená XY, bytem XY,
zastoupená JUDr. Zuzanou Malaníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2, 602 00
Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C
26/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5.
2020, č. j. 70 Co 298/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 70 Co 298/2019-135,
potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 2. 10. 2019, č. j. 112 C
26/2019-113, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu ohledně nároku na uložení
povinnosti žalované zdržet se tvrzení o žalobci, že využíval její finanční
závislosti a držel ji ve finanční tísni a jakýkoliv finanční příspěvek z jeho
strany se nikdy neobešel bez slovního napadání a řady výčitek, že měl žalovanou
několikrát fyzicky bezdůvodně napadnout, že žalobce o společného nezletilého
syna AAAAA (pseudonym) nejeví zájem, neboť si našel jinou partnerku, kterou si
vodí do bytu v době, kdy má mít syna ve své péči, že žalobce neprojevuje zájem
o nemocného nezletilého syna AAAAA, a rovněž ohledně nároku na uložení
povinnosti žalované zaslat mu písemnou omluvu ve znění: „XY“, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobce domáhal, aby se
žalovaná zdržela uvedených tvrzení a omluvila se za výroky, které se dotýkají
jeho cti a důstojnosti, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, že žalovaná v žalobě o výživné manželky ze dne 18. 8. 2015
uvedla, že žalobce musela o finanční plnění dlouze prosit, že zneužíval její
finanční závislosti, ač jeho příjem byl součástí společného jmění manželů, a že
ji držel ve finanční tísni. Součástí návrhu bylo i sdělení, že ji několikrát
fyzicky napadl a že po napadení dne 16. 8. 2015 musela vyhledat lékařské
ošetření. Dne 26. 1. 2017 žalovaná kontaktovala orgán sociálně právní ochrany
dětí se sdělením, že pátky se žalobci již pro styk s nezletilým synem nehodí, a
to kvůli nové partnerce, kterou si vodí domů. Dne 2. 7. 2018 témuž orgánu
sdělila, že žalobce nejeví zájem o zdravotní stav syna a dne 19. 11. 2018, že
žalobce má ve vztahu k synovi nezodpovědný přístup, když jej v době užívání
antibiotik vzal do kina. Po právní stránce soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že posuzované výroky byly žalovanou
učiněny v rámci podání adresovaných soudu, orgánu sociálně právní ochrany dětí,
případně před orgánem projednávajícím přestupky, a jde proto o specifický typ
zásahů do práva na ochranu osobnosti (§ 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku - dále též jen „o. z.“), u nichž je jejich neoprávněnost
bez přítomnosti excesu, k němuž ze strany žalované nedošlo ani jejich obsahem
ani formou sdělení, zásadně vyloučena. Při posouzení, zda nejde o exces,
zohlednil odvolací soud i to, že předmětné výroky byly žalovanou učiněny v
souvislosti s atmosférou napjatých vztahů mezi účastníky, jejichž důsledkem je
nejen tato žaloba na ochranu osobnosti, ale i stížnosti žalobce podávané Orgánu
sociálně právní ochrany dětí, které byly všechny shledány nedůvodnými. Tvrzení
žalované měla prokázaný skutkový základ. Ohledně neúspěchu uplatněného
zdržovacího nároku pak ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na podmínku
trvání, pokračování či reálnou hrozbu opakování zásahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení z důvodu vnitřního rozporu významných
dílčích skutkových zjištění (které zcela nebo z podstatné části chybí) ve
vztahu k závěru o skutkovém stavu, a s tím, že odvolací soud posoudil otázky
hmotného a procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Namítá, že
v řízení bylo jednoznačně prokázáno a doloženo, že nepravdivými tvrzeními
žalované, majícími objektivní potenciál poškodit žalobce v očích veřejnosti,
docházelo opakovaně k neoprávněným zásahům do osobnosti žalobce, zejména do
jeho cti. Tvrzení žalované mohla způsobit žalobci trestní stíhání, přičemž není
podstatné, zda k němu skutečně došlo či nikoliv. Je zcela nepřípustné, aby
odvolací soud dovozoval z jediné nehody, že mezi účastníky docházelo k domácímu
násilí, když účelovost jednání žalované je zřejmá rovněž ze skutečnosti, že si
z dané situace pořídila nahrávku. Soudy obou stupňů bagatelizují jednání
žalované, která si lživými tvrzeními chtěla zajistit procesní výhodu, a
nereflektovaly, že z její strany došlo k jednání naplňujícímu skutkovou
podstatu trestného činu křivého obvinění. Soudem aplikovanou judikaturu označil
za zcela nepřiléhavou a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
13/2007 namítl, že výroky žalované nebyly učiněny v souvislosti s veřejným nebo
jiným společenským zájmem. Šlo o zájem zcela individuální, spočívající v
získání procesní převahy nad žalobcem a s tím spojeným majetkovým prospěchem,
jakož i v získání lepšího procesního postavení v budoucím opatrovnickém řízení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu §
241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu,
není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností
vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti
fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem,
popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad
individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je
zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný
zájem.
Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává
povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v
rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s
ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004,
uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu
došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či
povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem
54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované
výroky o osobě žalobce byly žalovanou učiněny v rámci řízení před soudem a
styku s pracovníky Orgánu sociálně právní ochrany dětí, tedy při výkonu
subjektivního práva žalované stanoveného zákonem. Na základě skutkových
zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se
žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jeho
předchozího jednání, případně na základě jejich předchozích vzájemných
konfliktů. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o hodnotící soudy, jež
měly dostatečný faktický podklad. Ze strany žalované šlo o její tvrzení, o něž
opírala oznámení a návrhy vůči státním orgánům, přičemž tato podání uplatnila
přiměřeným způsobem (jejich forma i obsah byly srovnatelné s obdobnými podáními
v rodinných věcech). Nejen právo, ale i povinnost tvrzení ukládají účastníkům
procesní předpisy, proto je nepřípadná námitka žalobce, že se žalovaná
uvedenými výroky snažila získat (neoprávněnou) výhodu v soudním řízení. Její
výroky o žalobci nebyly zveřejněny, a nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaná
opakovala při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedla v širší
známost. Závěru odvolacího soudu, že obsahem ani formou sdělení nedošlo ze
strany žalované k excesu, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud,
že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu
žalované do osobnostních práv žalobce, je tento závěr plně v souladu s
ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sbírky nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30
Cdo 1050/2018). Dovolací soud neshledává žádný důvod k odchýlení se od uvedené
judikatury v případě řízení týkajících se rodinného práva (ostatně dovolatel
žádné důvody, pro které by v případě rodinných sporů měl být exces posouzen
jinak, dovolacímu soudu nepředestřel). Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se
přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost
právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po
právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
však není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Námitka týkající se vnitřních rozporů odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento
případ. Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku
o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.