25 Cdo 2402/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. I., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 6, proti žalovaným 1) SPECTRUM, spol. s r. o., se sídlem ve
Vyškově, Brněnská 8, IČO: 42660157, zastoupenému JUDr. Daliborem Vaigertem,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 80, a 2) R. Š., zastoupenému JUDr. Vojtěchem
Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o náhradu škody na zdraví,
vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 90/2005, o dovolání žalobce
a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října
2009, č. j. 17 Co 36/2008-353, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce a první žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2009, č. j. 17 Co
36/2008-353, se ve výroku o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobci
společně a nerozdílně s prvním žalovaným 165.180,- Kč a v závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a vůči státu
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný 2) byl v trestním řízení uznán vinným, že dne 16. 6. 2003 kolem 6.45
hod. s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,87 g/kg řídil osobní automobil, jehož
majitelem je žalovaný 1), nezvládl řízení, přejel do protisměrného jízdního
pruhu, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem, jehož řidiči na
místě způsobil smrt a spolujezdci – žalobci způsobil těžké zranění. Vzhledem k
tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný 2), který byl zaměstnancem žalovaného 1),
parkoval pravidelně svěřené vozidlo v místě svého bydliště, a to se souhlasem
žalovaného 1) jako svého zaměstnavatele a uvedeného dne jel do zaměstnání, soud
jeho jízdu z místa bydliště do sídla žalovaného 1) posoudil s ohledem na § 135
odst. 4 písm. e) zákoníku práce (ve znění tehdy účinném) jako plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žalobce utrpěl při dopravní nehodě
zranění, která se vzhledem k jeho předchozím úrazům a degenerativním
onemocněním podílí jen částečně na snížení jeho pracovní způsobilosti a na
snížení kvality jeho života, nikoliv mírou rozhodující. Soud dospěl k závěru,
že za škodu způsobenou žalobci odpovídá žalovaný 1) jako zaměstnavatel řidiče,
jehož jednáním byla škoda způsobena, odpovědnost žalovaného 2) je vyloučena
ustanovením § 420 odst. 2 obč. zák. a výši náhrady stanovil podle bodového
ohodnocení na základě znaleckého posudku (§ 444 obč. zák. a vyhl. č. 440/2001
Sb.) a protože žalobce si částečně zavinil vznik škody, neboť v době nehody
nebyl připoután bezpečnostními pásy, soud podle § 441 obč. zák. stanovil míru
jeho spoluzavinění ve výši 50 %.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10.
2009, č. j. 17 Co 36/2008-353, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku
165.180,- Kč, žalobu vůči nim co do částky 1.208.700,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného
2) za škodu vzniklou žalobci. Žalovaný 2) jako řidič vozidla zavinil dopravní
nehodu, za což byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a
ohrožení pod vlivem návykové látky, všechna zranění, která žalobce utrpěl,
vznikla při střetu obou vozidel, pokud by byl žalobce připoután bezpečnostními
pásy, byl by rozsah poranění o 80 – 85 % menší. Současný nepříznivý stav
žalobce je způsoben zejména souběhem mnoha onemocnění a předchozích úrazů;
následky nehody se na celkovém zdravotním stavu žalobce podílejí jen částečně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši náhrady a o
50 % spoluzavinění na straně žalobce. Nárok posoudil podle § 420, 427 a 430
odst. 1 obč. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke
škodě nedošlo při plnění pracovních úkolů druhým žalovaným nebo v přímé
souvislosti s ním, neboť cesta do zaměstnání a zpět není úkonem potřebným k
výkonu práce. Žalovaný 1) jako provozovatel vozidla odpovídá podle § 427 obč.
zák. za škodu vzniklou žalobci a protože s jeho vědomím žalovaný 2) parkoval
služební vozidlo v místě svého bydliště po dobu nejméně 2 let, s čímž žalovaný
1) konkludentně souhlasil, svojí nedbalostí umožnil užití tohoto vozidla
žalovaným 2). Odvolací soud proto rozhodl o odpovědnosti druhého žalovaného za
škodu vzniklou žalobci solidárně se žalovaným 1) podle § 430 odst. 2 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku co do částky 1.208.700,- Kč napadl
žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá,
že náhrada za ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně nízká a dostatečně
nevystihuje jeho omezení po úraze. Poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího
soudu, v nichž byla náhrada podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšena
na několikanásobek bodového ohodnocení, popisuje svá zdravotní omezení po
úrazu a zdůrazňuje, že škoda vznikla jako následek trestného činu, při němž
zemřela další osoba. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. namítá, že soud nevyhověl jeho návrhům na provedení důkazu výslechem
znalců, doplnění znaleckého posudku z oboru dopravních nehod a jeho výslechem
jako účastníka řízení k průběhu dopravní nehody, Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zavázán společně a nerozdílně
s prvním žalovaným k náhradě škody, podal dovolání žalovaný 2). Přípustnost
dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že jeho jízda, při níž došlo k dopravní nehodě, nesouvisela s plněním
pracovních úkolů pro jeho zaměstnavatele, a poukazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 1755/2005, v němž je jednoznačně uvedeno, že je-li
dohodnuto, že zaměstnanec bude po skončení pracovní doby služební vozidlo
parkovat ve svém bydlišti, pak i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance se
posuzuje jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a že v
takovém případě se svěřené služební vozidlo stává pracovištěm zaměstnance.
Uvádí, že v jeho případě služební vozidlo použil v rámci své služební cesty, na
níž vyjížděl z místa svého bydliště, kde vozidlo po dohodě se svým
zaměstnavatelem parkoval. Vzhledem k tomu, že se jednalo o plnění pracovních
úkolů, je jeho odpovědnost za škodu vzniklou žalobci vyloučena ust. § 420 odst.
2 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného 2) uvedl, že žalovaný 2) v
podaném dovolání neuvádí žádné nové argumenty či právní závěry, ale pouze
opakuje své názory prezentované před soudem prvního a druhého stupně. Navrhl,
aby bylo dovolání žalovaného 2) zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, účastníky řízení řádně zastoupenými, dospěl k závěru, že dovolání
žalobce není přípustné a dovolání žalovaného 2), které je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil nebo co ohledně přípustnosti dovolání uvedl v poučení,
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z formálního označení výroku nebo z
poučení, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (obdobně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000).
V dané věci sice odvolací soud celý výrok svého rozsudku, kterým uložil oběma
žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 165.180,- Kč
s úrokem z prodlení a žalobu co do částky 1.208.700,- Kč ve vztahu k oběma
žalovaným zamítl, označil formálně jako "změnu" rozsudku soudu prvního stupně,
avšak ve skutečnosti ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze ohledně
odpovědnosti žalovaného 2), zatímco ohledně výše náhrady soudy obou stupňů
dospěly ke shodnému rozhodnutí a v zamítavém výroku odvolacího soudu šlo v
podstatě o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání
žalobce proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (tj. proti výroku, jímž
byla žaloba co do částky 1.208.700,- Kč ve vztahu k oběma žalovaným zamítnuta)
se řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze
proti rozhodnutím, která mají po právní stránce zásadní význam. Žalobce v
dovolání žádnou právní otázku zásadního významu nevymezuje, namítá nesprávné
posouzení výše jeho nároku na náhradu bolestného a za ztížení společenského
uplatnění, tedy v otázce aplikace ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. O
pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky
řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou
právní normu.
Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující
jednak lékařské ohodnocení a jednak porovnání aktivit a způsobu života
poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku
poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody
na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k dalšímu uplatnění
v životě a ve společnosti. Okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění
trvale omezen ve svých možnostech, zohledňuje již samotná náhrada za ztížení
společenského uplatnění stanovená podle základního bodového ohodnocení, její
zvýšení předpokládá existenci dalších skutečností vedoucích k závěru, že
omezení poškozeného následkem úrazu nelze vyjádřit jen základním odškodněním;
vždy se vychází ze srovnání schopností a možností poškozeného vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu před a po zranění. Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny
ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době
před vznikem škody.
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při posouzení zjištěného
skutkového stavu věci a při úvaze o výši odškodnění, je v souladu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou, odvolací soud přihlížel k okolnostem významným
pro stanovení výše náhrady, jež souvisejí s následky úrazu utrpěného při
nehodě, a při stanovení rozsahu zvýšení uvážil, jak následky zranění žalobce
konkrétně zasáhly do jeho života vzhledem k jeho věku a předchozímu zdravotnímu
stavu. Nejedná se o nesprávný právní názor odvolacího soudu a tím méně o otázku
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Ani namítané vady řízení (že soud neprovedl důkazy navrhované žalobcem)
nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím
řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o. s. ř.; při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je přezkum těchto okolností zákonem výslovně vyloučen (srov. § 237
odst. 3 o. s. ř. in fine).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného 2) je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo
fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena.
Odpovědnost řidiče za škodu způsobenou zaviněním dopravní nehody se řídí podle
§ 420 odst. 1 obč. zák. Jeho odpovědnost nepřichází v úvahu, jestliže v
okamžiku škodné události řídil (byť v opilosti) v souvislosti s plněním
pracovních povinností vozidlo provozované jeho zaměstnavatelem, neboť podle §
420 odst. 2 obč. zák. v takovém případě za škodu odpovídá zaměstnavatel a řidič
vozidla není pasivně legitimován (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007, citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Zda škoda byla způsobena při činnosti právnické, popřípadě fyzické osoby,
závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Zásadně do rámce činnosti
právnické (fyzické) osoby jakožto zaměstnavatele spadá činnost jeho
zaměstnance, která je výkonem jeho zaměstnání, plněním pracovních povinností a
úkolů vyplývajících z pracovního poměru, včetně úkonů s tím přímo
souvisejících, tedy i úkonů nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení,
ale i taková další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a
věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (popř. fyzické) osoby.
Rozhodující je věcný vztah činnosti, při níž zaměstnanec škodu způsobil, k
úkolům jeho zaměstnavatele, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena,
sledoval zaměstnanec z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých
pracovních úkolů, nebo zda škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval jen
uspokojování svých zájmů, popř. zájmů jiných osob, byť k ní došlo při plnění
jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. (srov. § 25 nařízení
vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony,
ve znění tehdy účinném, obdobně nyní § 273 a § 274 zákoníku práce č. 262/2006
Sb., např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2269/2006, uveřejněný pod číslem 51/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jak dovodila judikatura, dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, že
zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat
(parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů; svěřené služební vozidlo se stává z
pohledu ustanovení § 135 odst. 3 písm. e) zák. práce pracovištěm zaměstnance
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1755/2002, uveřejněný pod číslem 92/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalovaný 1) jako
zaměstnavatel a provozovatel vozidla účastného na dopravní nehodě věděl o tom,
že žalovaný 2) vozidlo pravidelně parkuje v místě svého bydliště, a vědomě to
toleroval. Za této situace nelze dovodit, že by žalovaný 2) užil dopravního
prostředku bez vědomí nebo proti vůli žalovaného 1) ve smyslu ustanovení § 430
odst. 1 obč. zák., podle nějž místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije
dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Jestliže podle
závěrů soudů obou stupňů došlo konkludentně k uzavření dohody (§ 244 odst. 1
zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném v době nehody), že žalovaný 2) smí
parkovat služební vozidlo v místě svého bydliště, ve světle uvedené judikatury
Nejvyššího soudu je zřejmé, že i jeho cesta z místa bydliště do místa výkonu
práce, při níž došlo k dopravní nehodě, byla v souvislosti s plněním pracovních
úkolů žalovaného 2) a jeho odpovědnost za škodu vůči žalobci je vyloučena ust.
§ 420 odst. 2 věty druhé před středníkem obč. zák. Odvolací soud tedy nesprávně
vyložil toto ustanovení a dovodil solidární odpovědnost druhého žalovaného s
prvním žalovaným.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném
dovoláním žalovaného 2) není správný, proto jej dovolací soud v tomto rozsahu i
v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2) zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3
věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení jakož i řízení předcházejících rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně senátu