25 Cdo 2871/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Č. P., a.s., člena holdingu Č., proti žalovanému R. K., zastoupenému
advokátem, o 56.496,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 4 C 234/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2007, č.j. 18 Co
130/2006-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1.
2007, č.j. 18 Co 130/2006-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 56.496,- Kč s příslušenstvím z
titulu postihového práva vyplývajícího z ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 2
písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12.
2002 (dále „zákon č. 168/1999 Sb.“, případně jen „zákon“), za plnění, jež jako
pojistitel poskytla poškozenému z důvodu pojistné události způsobené žalovaným.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 21. 10. 2005, č.j. 4 C 234/2005-50,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě
pojistného vztahu mezi žalobkyní a zaměstnavatelem žalovaného P. J., s.r.o.,
(nyní M. P., a.s.) žalobkyně z důvodu pojistné události ze dne 6. 11. 2001,
kterou zavinil svým jednáním žalovaný, když řídil vozidlo pod vlivem alkoholu,
uhradila poškozené L. nábytek s.r.o. dne 30. 5. 2002 částku 18.836,- Kč a dne
11. 6. 2002 částky 21.785,- Kč a 15.875,- Kč. Jelikož mezi žalobkyní a
žalovaným neexistoval pojistný vztah (který byl dán pouze mezi žalobkyní a
zaměstnavatelem žalovaného), dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný není ve
sporu pasivně legitimován, protože postihové právo má pojistitel jen vůči
pojištěnému.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č.j. 18 Co 130/2006-73, rozsudek okresního soudu
ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak,
že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem
prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podotkl, že žalobkyně zprvu
tvrdila, že vlastníkem pojištěného automobilu je P. J., s.r.o., poté uváděla,
že vozidlo je ve vlastnictví Č. L., a.s.; pojistnou smlouvu však v řízení
nepředložila. P. J., s.r.o., jako provozovatel předmětného vozidla (ať již jako
jeho vlastník či jako leasingový nájemce) odpovídá za škodu vyvolanou zvláštní
povahou jeho provozu i za situace, kdy vozidlo půjčí fyzické osobě. Odvolací
soud proto dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně, že není dána pasivní
legitimace žalovaného. Považoval přitom za nerozhodné, zda žalovaný řídil
vozidlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů či zda jej měl od jeho
provozovatele půjčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za otázku zásadního
významu (jež dosud není judikaturou dovolacího soudu řešena) dovolatelka
pokládá, zda se pojištění sjednané podle zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje pouze
na objektivní odpovědnost za škodu provozovatele vozidla vyplývající z
ustanovení § 427 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nebo také
na subjektivní odpovědnost za škodu řidiče vozidla podle § 420 odst. 1 obč.
zák. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že posoudil pasivní legitimaci
žalovaného v rozporu s hmotným právem. Pojištěným, vůči němuž má pojistitel
postihové právo (§ 10 zákona č. 168/1999 Sb.), je nikoli pouze provozovatel
vozidla, nýbrž podle § 2 písm. f) zákona každá osoba, na jejíž odpovědnost za
škodu se pojištění této odpovědnosti vztahuje. Podle § 6 odst. 1 zákona se
pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za provoz
vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Žalobkyně je přesvědčena, že za škodu
způsobenou provozem vozidla odpovídá jak jeho provozovatel podle § 427 a násl.
obč. zák., tak i řidič vozidla podle § 420 odst. 1 obč. zák. (je-li odlišný od
provozovatele a současně není-li v okamžiku škodné události „osobou podléhající
ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák.“) za předpokladu, že vznik škody zavinil. Z
toho vyplývá, že žalobkyně je oprávněna vůči žalovanému uplatnit postihový
nárok založený ustanovením § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona,
neboť žalovaný je pojištěným v rámci předmětné škodné události. Proto navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející
prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, za kterou jedná její zaměstnanec ve smyslu §
241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. přípustné, je i důvodné.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledal dovolací soud v řešení
(dovolatelkou zpochybněné) otázky, zda se pojištění odpovědnosti za škodu podle
zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje pouze na odpovědnost provozovatele pojištěného
motorového vozidla, nebo i na odpovědnost (od provozovatele odlišného) řidiče
vozidla.
Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění do 31. 12. 2002 (dále opět
„zákon č. 168/1999 Sb.“, resp. jen „zákon“), pro účely tohoto zákona se rozumí
pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti
vztahuje.
Podle § 6 odst. 1 zákona se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu,
která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na
náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní
povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v
příčinné povinnosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10
odst. 2 písm. e) zákona se za takové porušení považuje řízení vozidla osobou,
která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní
látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.
Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo
fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena.
Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zakotvené v zákoně
č. 168/1999 Sb. se vztahuje na odpovědnost každé osoby, která za škodu, jež
byla způsobena v souvislosti s provozem (pojištěného) vozidla, odpovídá.
Odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem (§ 427 a
násl. obč. zák.) nevylučuje (souběžnou) odpovědnost řidiče vozidla za škodu
způsobenou při téže škodní události porušením právní povinnosti podle § 420
odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9.
1977, publikovaný pod č. 29/1979 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a
dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007). Z toho plyne, že v
případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele vozidla) závisí
na pojistiteli, který z uvedeného titulu plnil poškozenému, vůči kterému z nich
(případně zda vůči oběma) uplatní své postihové právo vyplývající z ustanovení
§ 10 zákona č. 168/1999 Sb.
Odpovědnost řidiče podle § 420 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu jen v
případě, že v okamžiku škodné události řídil (byť v opilosti) v souvislosti s
plněním pracovních povinností vozidlo provozované jeho zaměstnavatelem, neboť
podle § 420 odst. 2 obč. zák. v takovém případě za škodu odpovídá zaměstnavatel
a řidič vozidla není pasivně legitimován ani vůči pojistitelem uplatněnému
postihovému nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn.
32 Odo 1397/2005, a usnesení ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006).
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na skutkovém zjištění, že by
žalovaný řídil v době nehody vozidlo v souvislosti s plněním svých pracovních
povinností, je jeho závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného
nesprávný.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn
opodstatněně, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
dalším průběhu řízení odvolací soud zjistí, zda žalovaný v okamžiku škodné
události řídil vozidlo při plnění pracovních úkolů, a rovněž neopomene
přezkoumat závěr soudu prvního stupně o existenci pojistného vztahu mezi
žalobkyní a zaměstnavatelem žalovaného.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího odvolací soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu