25 Cdo 2415/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) PharmDr. J. K., a b) PharmDr. J. K., obou zastoupených advokátem,
proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, zastoupené
advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C
1703/2000, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 8. 10. 2007, č. j. 44 Co 270/2004-272, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali na žalované zaplacení 3,234.700,- Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem
Městského úřadu H., (dále jen „stavební úřad“).
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č.j. 4 C 1703/2000-251,
uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 3,234.700,- Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobci požádali stavební úřad o vydání územního rozhodnutí a následně
stavebního povolení pro stavbu lékárny v obci L. Stavební úřad obě tato
rozhodnutí vydal, aniž proběhlo řádné územní a stavební řízení a aniž byly
splněny další nezbytné předpoklady pro jejich vydání. Koncem roku 1999 se na
již zkolaudované budově lékárny začaly objevovat trhliny ve zdech. Ze závěrů
znaleckého posudku vyplynulo, že příčinou vzniku škody na nemovitosti jsou
nerovnoměrné poklesy podloží způsobené nevhodným umístněním stavby na
poddolovaném území; v průběhu přípravy stavby a v územním i stavebním řízení
totiž nebyl dodržen postup, který by eliminoval negativní vlivy poddolování.
Stavební úřad se tak dopustil nesprávného úředního postupu, neboť neoznámil
zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy (čímž porušil
ustanovení § 126 stavebního zákona ve znění do 25. 2. 1997), a dále při
posuzování projektové dokumentace stavby nezajistil, aby při stavební činnosti
byla respektována norma ČSN 730039 platná pro navrhování objektů na
poddolovaném území. Škoda, která žalobcům vznikla, se skládá ze skutečné škody
vzniklé porušením nemovitosti ve výši 317.100,- Kč a z nákladů na její uvedení
do původního stavu, tj. nákladů na projekční práce ve výši 131.600,- Kč a
stavebních nákladů ve výši 2,786.000,- Kč. Soud žalobě vyhověl, jelikož shledal
příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti orgánem žalované a
vznikem škody žalobcům.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č.j. 44
Co 270/2004-272, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a
žádnému z účastníků ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům ohledně předpokladů
odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Je-li stavebnímu úřadu vytýkáno
pochybení při zvažování naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí (vady při
zjišťování jeho podkladů, při jejich posuzování), které se projeví právě až v
obsahu vydaného rozhodnutí, nelze uvažovat o odpovědnosti státu za nesprávný
úřední postup stavebního úřadu, nýbrž o jeho odpovědnosti za nezákonné
rozhodnutí. Pro odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je přitom nezbytné,
aby pravomocné, případně bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo
jako nezákonné zrušeno či změněno [§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, ve znění do 14. 5. 1998 (dále „zákon č. 58/1969 Sb.“,
případně jen „zákon“)]. V dané věci proto nelze uvažovat o odpovědnosti státu
za pochybení stavebního úřadu, jehož se tento úřad dopustil v rámci stavebního
řízení, aniž by výsledné stavební povolení bylo zrušeno. Podle odvolacího soudu
navíc neexistuje příčinná souvislost mezi pochybením stavebního úřadu a
vzniklou škodou. Za výlučnou příčinu vzniku škody odvolací soud pokládá
nedostatečné zabezpečení štol po ukončení důlní činnosti, s níž předmětné
stavební řízení nijak nesouvisí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaná.
Žalobci považují své dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) uplatňují dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.],
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Žalobci předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v
dané věci nemůže jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969
Sb. Stavební úřad se nedopustil pouze procesního pochybení, když ve stavebním
řízení vydal stavební povolení přesto, že v místě, kde stojí dům žalobců, byla
stavební uzávěra. Uplatnění závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 2 Cdon 129/97 je v posuzované věci nesprávné a v rozporu s důkazy
provedenými soudem prvního stupně. Žalobci považují za nesprávné rovněž
posouzení otázky příčinné souvislosti. Za situace, kdy důlní činnost na
předmětném místě skončila již v roce 1912, nelze za hlavní příčinu vzniku škody
považovat nedostatečné zabezpečení důlních štol po ukončení této činnosti.
Odvolací soud při svých úvahách zcela pominul, případně bagatelizoval zjištění
vyplývající z provedených důkazů, a sice že v daném místě byla vyhlášena
stavební uzávěra, kterou byl stavební úřad při posuzování umístění stavby
povinen respektovat (stanovisko bývalého Okresního úřadu H.) a že přímou
příčinou vzniku škody jsou nerovnoměrné poklesy podlaží vlivem nevhodné
lokalizace stavby na poddolovaném území (znalecký posudek Ing. D.). Žalobci
dále odvolacímu soudu vytýkají, že napadený rozsudek nesplňuje náležitosti
vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Uvedené rozhodnutí považují za
nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není patrný „vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé“. Vyslovené právní závěry jsou navíc v extrémním nesouladu s
učiněnými skutkovými zjištěními, což představuje zásah do práv žalobců
zakotvených v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z těchto důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalované dovolání žalobců není důvodné. Žalovaná polemizuje s
dovolacími námitkami, které se týkají skutkových zjištění a provedených důkazů,
a poukazuje na skutečnost, že odvolací soud svým rozhodnutím odstranil
pochybení při právním posouzení věci soudem prvního stupně. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalované směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. Jeho přípustnost žalovaná vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a rovněž z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť soudy obou stupňů
zaujaly „k otázce aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu rozdílný
přístup“, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu
vytýká, že nákladový výrok nebyl řádně odůvodněn. Soud pouze formálně odkázal
na ustanovení § 150 o.s.ř., aniž by uvedl jakékoli skutkové zjištění, na jehož
základě by bylo možné usuzovat, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele
pro odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Z těchto
důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci považují dovolání žalované za nepřípustné. Dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. totiž lze podat pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé a nikoli proti výroku o nákladech řízení. Ztotožňují se s aplikací
ustanovení § 150 o.s.ř. v posuzované věci a navrhují, aby dovolací soud
dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými
advokáty ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání
žalované není přípustné a že dovolání žalobců, které je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno či změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé při splnění dalších podmínek
vyplývajících z tohoto ustanovení.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky má vždy povahu
usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), byť je příslušný výrok začleněn do výrokové
části rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku lze proto zvažovat
výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v
ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání žalované nevyplývá z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc
sama“ srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními § 238, § 238a či § 239
o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov.
např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Na základě dovolání žalobců se dovolací soud nejprve zabýval uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud správně rozlišil obě formy odpovědnosti státu za škodu podle
zákona č. 58/1969 Sb. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu,
shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod., nejedná se o postup, který by s jeho
rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu
za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona), nýbrž jde o činnost přímo
směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování
podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z
hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 4 zákona. Přitom
nezbytnou podmínkou založení odpovědnosti podle tohoto ustanovení je, aby
pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako
nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura,
ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí NS, případně
rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, nebo usnesení ze dne 21.
5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2182/2006).
V posuzované věci postup stavebního úřadu, který rozhodl o umístění stavby a
následně také o povolení stavby, v obou případech bez dostatečně zjištěného
stavu věci (jelikož v územním řízení nejednal se všemi dotčenými orgány státní
správy a dokonce jim neoznámil zahájení stavebního řízení, což ovlivnilo
zejména posouzení kvality zpracované projektové dokumentace stavby),
představuje nedostatečné zjištění podkladů pro jeho rozhodnutí, které se
projevilo právě až v rozhodnutí samotném. Uvedená pochybení stavebního úřadu
proto nepředstavují jeho nesprávný úřední postup; mohla by zakládat jen
nesprávnost (nezákonnost) vydaného rozhodnutí vyvolanou chybným (nedostatečným)
posouzením předpokladů pro jeho vydání. Jelikož však rozhodnutí nebylo zrušeno
ani změněno, odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nepřipadá v
dané věci v úvahu.
Odvolací soud založil své měnící rozhodnutí současně na dvou na sobě
nezávislých důvodech neopodstatněnosti uplatněného nároku; jednak v pochybení
stavebního úřadu neshledal jeho nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 zákona a
rovněž nedovodil vztah příčinné souvislosti mezi postupem stavebního úřadu a
vznikem škody žalobcům. Je-li totiž správný jeho závěr, že se o nesprávný
úřední postup stavebního úřadu nejedná (sám o sobě postačující k zamítnutí
žaloby), je již nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami zpochybňujícími
závěr o nedostatku příčinné souvislosti, neboť tyto námitky nejsou způsobilé
zvrátit jeho celkový závěr, že není dána odpovědnost žalované (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 17).
Podstatou žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
je, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, tzn. že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-
li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že
soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl,
Praha: C. H. Beck, 7. vydání, 2006, str. 1268).
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního
stupně, aniž by opakoval, případně doplňoval dokazování a činil na základě
takto (nově) provedených důkazů odlišná skutková zjištění (závěry). Své měnící
rozhodnutí založil na odlišných právních závěrech, tj. odlišném právním
posouzení převzatých skutkových závěrů, jež v odvolacím řízení nedoznaly žádné
změny. Jestliže tedy odvolací soud neučinil jiné (odlišné) skutkové závěry než
soud prvního stupně, nelze mu vytýkat, že by některé důkazy (případně z nich
vyplývající zjištění) pominul či bagatelizoval. Z toho plyne, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný.
Odvolací soud, byť to v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvádí, vyšel – jak
již bylo uvedeno – ze skutkových zjištění (závěrů) soudu prvního stupně a na
jejich základě dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Z odůvodnění jeho
rozhodnutí přitom jasně vyplývá, na základě jakých skutkových závěrů dospěl k
těmto odlišným právním závěrům. Dovolací soud neshledal, že by vyslovené právní
závěry byly „v extrémním nesouladu“ s (převzatými) skutkovými zjištěními;
dovolatelé ostatně neuvádějí, mezi jakými skutkovými zjištěními (či jejich
absencí) a jakými právními závěry tento nesoulad spatřují.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení,
které jeho vydání předcházelo, trpělo vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) či § 229 odst. 3 o.s.ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž, je-li
dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.). Proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3
o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ani dovolání žalobců ani dovolání žalované
nebylo vyhověno, a proto žádný z nich nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu