25 Cdo 2558/2020-598
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. A.,
narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem
Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské
Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená
JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o
492.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 472/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 58 Co 415/2019-561, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 415/2019-561,
v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
15. 10. 2019, č. j. 16 C 472/2013-378, o zamítnutí žaloby co do částky 312.000
Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 300.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve
sporu o náhradu škody na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve
ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 10. 2010 absolvovala u žalované operační zákrok (endoprotéza levého kolenního
kloubu při epidurální anestezii) a z nemocnice byla propuštěna dne 27. 10. 2010. Z provedeného dokazování vyplynulo, že operační i pooperační péče
proběhla ze strany lékařů žalované tzv. lege artis, žalobkyni se tedy
nepodařilo prokázat splnění podmínek pro vznik povinnosti žalované k náhradě
škody na zdraví podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Uplatněný nárok by navíc byl
již promlčen. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 58 Co 260/2017-388,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl
mu, že ačkoliv provedl obsáhlé dokazování, nevěnoval dostatečnou pozornost
tomu, že skutková tvrzení žalobkyně nebyla dostatečně a jednoznačně
specifikována, a nebylo tak postaveno najisto, na základě jakých skutečností se
nároku domáhala, z čeho jej dovozuje a v jaké výši. Žalobkyně navíc v průběhu
řízení svá žalobní tvrzení i výši požadované částky měnila, aniž by soud
prvního stupně na tyto změny adekvátně reagoval, přestože jednotlivá podání
jsou vzájemně rozporná. Tím, že žalobkyni nevedl k odstranění nedostatků
žaloby, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 C
472/2013-496, v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
zaplacení 492.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co byla soudem
vyzvána podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění nedostatků žaloby, žalobkyně
konkretizovala své nároky tak, že požaduje 312.000 Kč na náhradě za bolest a
180.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Vytrpěné bolesti,
které se po lékařském zákroku žalované zakonzervovaly a trápily žalobkyni do
operace dne 8. 11. 2012, vymezila v návaznosti na bodové hodnocení znalce MUDr. Jiřího Svobody. Za příčinu obtíží označila neposkytnutí péče lege artis,
neprovedení dostatečné analgetické pooperační terapie a nedostatečně vedenou
zdravotnickou dokumentaci. Soud prvního stupně na základě provedeného
dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla před operací řádně poučena, a
jak samotná operace, tak pooperační péče ze strany zdravotnických pracovníků
žalované proběhly lege artis, tudíž žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo;
z tohoto důvodu se již nezabýval opodstatněností námitky promlčení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 415/2019-561, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že operace proběhla lege
artis a že žalobkyně neprokázala porušení povinnosti ze strany pracovníků
žalované.
Ohledně nároku odvozovaného od nedostatečně tlumené bolesti podle
odvolacího soudu žalobkyně důvodně namítala, že se soud prvního stupně
dostatečně nezabýval znaleckými posudky, které řešily její pooperační bolesti v
době hospitalizace. Nicméně tento nárok není důvodný pro promlčení. Žalobkyně
totiž byla ve zdravotnickém zařízení žalované hospitalizována od 19. 10. 2010
do 27. 10. 2010 a domáhala se odškodnění bolestí, které utrpěla v této době. Informace o tom, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest) a kdo za ni odpovídá
(provozovatel zdravotnické péče), tedy měla žalobkyně k dispozici nejpozději v
době ukončení hospitalizace. Promlčecí doba marně uplynula dnem 27. 10. 2012,
tj. téměř rok před podáním žaloby. V případě nároku na ztížení společenského
uplatnění pak nemohla být žalobkyně úspěšná, neboť tvrdila obtíže, které trvaly
„pouze“ po dobu několika měsíců a nenastaly tedy trvalé následky. Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně ohledně 312.000 Kč, napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Jedná se o otázky, zda 1) „spočívá vada odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání, v absenci
vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení“, 2)
„představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo
nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských
právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90
Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“,
3) „plyne z požadavků řádného procesu mimo jiné právo účastníků řízení skutkově
argumentovat, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich
argumentací náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického
myšlení, vypořádat“, 4) „lze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby
ještě v průběhu neukončené léčby a v průběhu trvajících bolestí průběžně
vyhodnocoval, do kdy mu za prožívané bolesti ještě zdravotnické zařízení
odpovídá, a od kdy mu již za prožívané bolesti neodpovídá“, a 5) „platí, a to
zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že v
pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta". Dovolatelka zdůrazňuje, že se již v žalobě explicitně domáhala odškodnění
bolesti za celé období od první operace provedené žalovanou dne 19. 10. 2010 až
do revizní operace dne 8. 11. 2012, přičemž žaloba byla podána do jednoho roku
poté (16. 10. 2013). Odvolací soud přitom nárok zredukoval na odškodnění
bolesti za období do 27. 10. 2012, a proto jej shledal promlčeným, přičemž
zcela pominul dobu od 28. 10. 2010 do listopadu 2012; ignorování části
uplatněného nároku považuje dovolatelka za hrubě protiústavní.
Nadto se
odvolací soud adekvátním způsobem nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně, což
samo představuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále připomíná, že
odškodnění bolesti představuje jeden jediný nárok, a též odkazuje na závěry
Ústavního soudu o tom, že vědomost o škodě je subjektivní kategorie, a nelze
tak na poškozeného klást nepřiměřené nároky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Za zásadní
okolnost považuje to, že pooperační péče nebyla realizována žalovanou. Pokud je
tedy pochybení shledáváno pouze v pooperační péči, je její odpovědnost
vyloučena. Dále se ztotožnila s odvolacím soudem, že žalobkyně musela vědět o
vzniklé škodě a o tom, kdo za tvrzené neřešení bolestivých stavů odpovídá, již
v okamžiku jejich aktuálního průběhu. Navrhla proto, aby dovolání bylo
zamítnuto. Vedlejší účastnice vyjádřila nesouhlas s dovolací argumentací a připojila se k
vyjádření žalované s tím, že žalobkyně v rámci rehabilitace navštívila
pracoviště žalované jen 17. 1. 2011, zatímco se v té době již léčila u jiného
poskytovatele zdravotní péče. Žalovaná tak nemohla porušit žádnou povinnost v
době, kdy již žádnou péči neposkytovala. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť závisí na řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u nároku na
náhradu za bolest, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014, se otázky promlčení posuzují podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále opět jen „obč. zák.“), neboť promlčecí doba uplatněného nároku na náhradu
za bolest se odvíjí od lékařského zákroku provedeného do tohoto data a
promlčecí doba počala běžet rovněž před 1. 1. 2014.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Předmětem dovolacího přezkumu je výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se
nároku na náhradu za bolest, tedy jde o nárok z újmy na zdraví, u nějž se
uplatní pouze subjektivní promlčecí doba. Počátek jejího běhu se odvíjí od
okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj.
kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o
protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Znalost poškozeného
o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si
může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74,
publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně
stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83,
publikované tamtéž pod č. 3/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003,
publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Vědomost poškozeného pak musí být
taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný
č. 4389). V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v
okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze
objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). Protože tyto
předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně,
nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde
vědomost o obou těchto skutečnostech.
Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo
hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní
zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však
svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve
většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada
zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a
při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění;
součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý
časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další
operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším
časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou
příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a
mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž
nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích
nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po
jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska
promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně
vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro
počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
V posuzované věci žalobkyně od samotného počátku (viz skutkové vymezení nároku
v žalobě) požadovala náhradu za bolesti, kterými trpěla po operaci kolene
provedené dne 19. 10. 2010 (přičítala je jednak nesprávnému provedení zákroku,
jednak nedostatečné pooperační péči), přičemž popsala prakticky nepřetržitě
trvající bolestivý stav až do doby reoperace (8. 11. 2012), jíž byl původ
bolesti odstraněn, a nepříjemné vjemy ustaly. Vymezení bolesti upřesnila na
výzvu soudu dne 11. 12. 2017 v návaznosti na bodové hodnocení a charakteristiku
znalce MUDr. Jiřího Svobody jednak jako nesnesitelné a šokující bolesti po
prvním zákroku u žalované, která neposkytla dostatečnou medikaci proti
bolestem, jednak jako dlouhodobé bolesti způsobené v operovaném místě třením
laterální plochy patelly o zevní kovový kondyl endoprotézy, odstraněné až
druhou operací, k níž by nemuselo dojít, byl-li by prvotní výkon proveden
řádně. Samostatně pak uváděla bolest spojenou s reoperací, kterou považuje za
vynucenou nesprávnou péčí žalované. Tento průběh stavu dovolatelky mezi oběma
zákroky popisuje i znalecký posudek MUDr. Svobody, který vyčísluje samostatně
pooperační bolesti odvozené od prvního zákroku, dlouhodobé bolesti před druhým
zákrokem a konečně i bolesti spojené s druhou operací. Pak je ovšem zřejmé, že
bolest byla několik měsíců setrvalá, že zároveň mohla mít samostatně existující
fáze, případně že nárok na náhradu vznikl ve smyslu shora citované judikatury
až ustálením bolesti, resp. jejím vymizením po reoperaci, která byla též sama o
sobě spojena s dalším bolestivým stavem. Teprve tehdy se mohla žalobkyně o
vzniku nároku dozvědět.
Je tedy zřejmé, že posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po
operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (dovolatelka nevznáší
námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav
pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly
bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud
jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem
první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato
okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení
bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem
odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace
žalobkyně u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti
tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá
vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení dovolatelky v
době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud
právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů
výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti
nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti dovolatelky o vzniku škody k datu, kdy se
bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o
promlčení nároku není správný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku týkající
se náhrady za bolest ve výši 312.000 Kč (vzhledem k tomu, že nebyly dosud
definovány jednotlivé dílčí nároky za bolest, musel být výrok zrušen v celé
částce týkající se bolestného) a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; odvolací soud rozliší
jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a přesněji určí podmínky
odpovědnosti ve vztahu k nim a případně též takto strukturovaně vyřeší i otázku
promlčení. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu