25 Cdo 2568/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci

žalobkyně U. p., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované P., s.r.o.,

zastoupené advokátem, o 242.777,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 120/2006, o dovolání žalované proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č.j. 23 Co 537/2007-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně uplatnila vůči žalované regresní nárok na úhradu částky 242.777,- Kč

s příslušenstvím odpovídající pojistnému plnění (240.178,- Kč), jež žalobkyně

jako pojistitelka vyplatila Ing. T. V., v jehož pojištěném rodinném domě byla

způsobena škoda v důsledku rozlomení vodovodního kohoutu napojeného na

vodovodní baterii kuchyňského dřezu, a nákladům na likvidaci pojistné události

(2.599,- Kč). Montáž vodovodního kohoutu byla provedena žalovanou v rámci

dodávky kuchyňské linky s připojením na kuchyňské elektrospotřebiče včetně

myčky nádobí.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č.j. 18 C 120/2006-58,

uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 242.777,- Kč s 3% úrokem z

prodlení z této částky od 15. 1. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za

prokázané, že žalovaná se smlouvou o dílo ze dne 14. 11. 2003 uzavřenou s Ing.

T. V. jako objednatelem v souladu s ustanovením § 631 obč. zák. zavázala dodat,

připojit a zprovoznit kuchyňskou linku včetně elektrospotřebičů (tzv. „na

klíč“), žalovaná přitom, ať již prostřednictvím svého pracovníka nebo třetí

osoby, provedla i montáž uzávěru vody tzv. „roháčku“. Dílo bylo Ing. T. V.

žalovanou předáno předávacím protokolem ze dne 18. 12. 2003. Dále bylo v řízení

prokázáno, že dne 17. 6. 2004 došlo v rodinném domě Ing. T. V. k úniku vody v

důsledku rozlomení uzávěru studené vody („roháčku“) umístěného v přízemí domu u

dřezu kuchyňské linky. Žalobkyně Ing. T. V. na základě pojistné smlouvy, jejímž

předmětem bylo pojištění dotčeného rodinného domu, poskytla pojistné plnění za

škodu způsobenou zatopením části tohoto rodinného domu vodou v celkové výši

242.777,- Kč (správně 240.178,- Kč, když zbývajících 2.599,- Kč představují

náklady likvidace pojistné události). Na základě takto zjištěného skutkového

stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu

vzniklou v rodinném domě Ing. T. V. podle ustanovení § 415 ve spojení s § 420

obč. zák.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č.j. 23

Co 537/2007-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu

prvního stupně, jež označil za správná a dostačující, a ztotožnil se i s jeho

právními závěry. K námitkám uplatněným v odvolání uvedl, že má shodně se soudem

prvního stupně za prokázané, že žalovaná v souladu se svým závazkem podle

smlouvy o dílo zajistila a provedla kompletní montáž kuchyňské linky včetně

elektrospotřebičů a jejich zapojení. Za škodu vzniklou zatopením části

rodinného domu odpovídá podle ustanovení § 415 ve spojení s § 420 obč. zák.,

neboť při realizaci díla porušila svou obecnou prevenční povinnost. Co se týče

námitky, že bez předchozího uplatnění nároku z vady díla u žalované nelze

dovozovat její odpovědnost za škodu, odkázal odvolací soud na ustanovení § 510

obč. zák., z něhož vyplývá, že úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody

vzniklé z vadného díla nezávisí na tom, zda byl v souvislosti s vadným plněním

uplatněn nárok z odpovědnosti za vady či nikoliv. Namítané pochybení soudu

prvního stupně při hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, odvolací soud

neshledal. K tvrzením žalované ohledně příčiny poškození vodovodního uzávěru

nepřihlédl s odůvodněním, že žalovaná své námitky k tvrzením a důkazům

předloženým žalobkyní neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv

jím byla v tomto směru řádně poučena.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen

„o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2

písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího

soudu spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 415 obč. zák. Podle

dovolatelky vyložily oba soudy uvedené ustanovení příliš extenzivně a v rozporu

s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001, v němž Nejvyšší soud

vymezil obecný princip výkladu tohoto ustanovení. K porušení § 415 obč. zák. by

v posuzovaném případě dle dovolatelky mohlo dojít jen tehdy, kdyby žalovaná

vědomě nebo z nedbalosti použila ventil vadný nebo zcela nevhodný pro daný

účel. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatelky v tom, že

odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. V řízení nebylo

jednoznačně prokázáno, že by vodovodní ventil, „roháček“, byl skutečně

namontován žalovanou (dovolatelkou); v této souvislosti dovolatelka poukazuje

zejména na to, že připojení na koncová místa vedení nelze považovat za

instalaci, jak nesprávně dovodil odvolací soud. V řízení dále nebyla prokázána

příčina poškození vodovodního ventilu. Dovolatelka zastává názor, že i v

případě správnosti aplikace ustanovení § 510 obč. zák. na posuzovaný případ

musí být pro vznik odpovědnosti za škodu prokázáno, že škoda vznikla v důsledku

vady plnění; ze strany manželů V. jako poškozených však nikdy nebyla uplatněna

reklamace provedeného díla pro vady. Důkaz o příčinách poškození vodovodního

ventilu znaleckým posouzením měl být dle dovolatelky navržen žalobkyní, popř.

měly být příslušné důkazy k prokázání této skutečnosti s ohledem na její

důležitost provedeny ve smyslu ustanovení § 120 o. s. ř. soudem bez návrhu.

Protože dokazování ke stanovení příčiny poškození vodovodního ventilu provedeno

nebylo, je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, jež mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně, stejně jako

odvolací soud, rozhodoval, aniž měl zjištěny okolnosti rozhodné pro správné

posouzení věci. Dovolatelka vyslovuje nesouhlas rovněž se závěry odvolacího

soudu stran věrohodnosti vyslechnutých svědků. Dovolatelka navrhuje, aby

dovolací soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozsudku

odvolacího soudu, a poté tento rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního

stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné

podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),

dospěl k závěru, že dovolání, které je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s ř., není důvodné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1

přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o

peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;

k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním

výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým

základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem

částek představujících vyplacené pojistné plnění (240.178,- Kč) a náklady na

likvidaci pojistné události (2.599,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od

téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost

dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez

ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto

jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku ve výši

2.599,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je

přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku

vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr

měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků

přesahuje částku 20.000,- Kč.

Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti

němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně částky 240.178,- Kč s příslušenstvím)

předestřela dovolatelka jako zásadně právně významné otázky interpretace § 415

(ve vztahu k § 420 odst. 1) a § 510 obč. zák. Tyto právní otázky však dovolací

soud zásadně významnými neshledal.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Námitky, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávně

zjištěného stavu věci, zejména, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, co

bylo příčinou poškození vodovodního ventilu, že montáž vodovodního ventilu byla

skutečně provedena žalovanou a v této souvislosti vyslovuje pochybnosti stran

věrohodnosti svědků, směřují proti skutkovému stavu věci. Skutkový stav věci se

však v dovolacím řízení nemůže změnit. Je jej sice možné napadnout

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu

vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací

důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237

odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím

důvodem není tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o

tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.

písm. c) o. s. ř.].

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke

škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil

porušením právní povinnosti.

Podle § 510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok

na náhradu škody, která z vady vznikla.

Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými právními instituty,

mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku

odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění zhotovitele

a sleduje, aby se objednateli dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez

jakýchkoliv vad. Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla

nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení povinnosti nebo jiné právem

uznané skutečnosti.

Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou (viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001,

publikovaný pod poř. č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č.

4, ročník 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25

Cdo 1479/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 3,

ročník 2007, pod C 3735) oba právní instituty odlišil, když uplatněný nárok

posoudil jako nárok na náhradu škody.

Předpokladem občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je

protiprávní úkon, existence škody (majetkové újmy), příčinná souvislost mezi

protiprávním jednáním (opomenutím) škůdce a vznikem škody a dále zavinění,

které se předpokládá. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru.

Pokud v posuzovaném případě došlo ke škodě v důsledku poškození (rozlomení)

vodovodního ventilu („roháčku“), jehož montáž byla součástí plnění ze smlouvy o

dílo uzavřené mezi žalovanou a Ing. T. V. (poškozeným), odpovídá žalovaná jako

zhotovitel za porušení povinnosti provést dílo řádně a bez vad podle ustanovení

§ 420 odst. 1 obč. zák. Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za

škodu podle § 420 obč. zák. zde spočívá právě v porušení povinností zhotovitele

dodat dílo bez vad, nikoli v porušení obecné povinnosti počínat si tak, aby

nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415

obč. zák.).

Přestože aplikace ustanovení § 415 obč. zák. nebyla v posuzované věci namístě

(a již proto nelze jeho interpretaci považovat za otázku zásadního významu),

nelze s ohledem na zjištěný skutkový stav [jenž nemůže být vzhledem k

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem

dovolacího přezkumu] považovat závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované

za škodu vzniklou porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo za

odporující judikatuře či hmotnému právu.

Bylo-li v dovolání namítáno, že ze strany poškozených nebyla uplatněna

reklamace vad díla, ani tato otázka napadené rozhodnutí zásadně právně

významným nečiní, neboť nárok na náhradu škody lze uplatnit nezávisle na tom,

zda vada samotné opravy byla vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady

uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo

270/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 23, ročník

2003, pod C 1671).

Namítá-li dovolatelka vadu řízení spočívající v tom, že soud neprovedl

dokazování znaleckým posudkem ke stanovení příčiny poškození vodovodního

ventilu, ačkoliv měl tento důkaz s ohledem na jeho důležitost provést i bez

návrhu ve smyslu ustanovení § 120 o. s. ř., nezbývá než konstatovat, že

dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.

s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným

usnesením.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání

žalované bylo odmítnuto a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla

proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2009

JUDr. Robert Waltr, v.

r.

předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 25 Cdo 2568/2008

Datum rozhodnutí: 17.02.2009

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Kategorie rozhodnutí: E