25 Cdo 2575/2023-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) D. M., b) F. M., a c) P. M., omezený ve svéprávnosti, všichni zastoupeni JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1157/25, Olomouc, proti žalované: AGEL Středomoravská nemocniční a.s., se sídlem Mathonova 291/1, Prostějov, IČO 27797660, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 5.659.344 Kč s příslušenstvím žalobkyni a) a každému z žalobců b) a c) 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 203/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2023, č. j. 17 Co 158/2021-528, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a) a 500.000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců b) a c) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně a) utrpěla újmu na zdraví, za niž uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, bolestného, ztížení společenského uplatnění, peněžitou dávku, náhradu na ztrátě na výdělku a na důchodu do budoucna a skutečné náklady na péči o ni, žalobci b) a c) jako manžel a syn poškozené uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené závažným ublížením na zdraví osobě blízké. Nespornou byla skutečnost, že žalobkyně a) podstoupila dne 2.
4. 2015 na chirurgickém oddělení Nemocnice XY, jejímž zřizovatelem je žalovaná, plánované laparoskopické odstranění žlučníku, avšak v průběhu operace došlo k závažné komplikaci a poranění žlučových cest, jež trvale poškodily zdraví žalobkyně a). Spornou zůstala otázka, zda došlo k odvratitelnému pochybení lékaře při identifikaci žlučových cest. Na základě dokazování, především znaleckých posudků, uzavřel okresní soud, že šlo o neodvratitelnou chybu operatéra mající původ v anatomické anomálii, která nemohla být v dané situaci rozpoznána.
Nedošlo tedy k pochybení při poskytování zdravotní péče žalovanou, která byla poskytnuta lege artis, a tedy žalovaná neporušila svou povinnost ve smyslu § 2910 o. z., ačkoli došlo k újmě na zdraví žalobkyně a). Dále soud prvního stupně nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, a proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 17 Co 158/2021-528, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé v upřesněném znění a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované a změnil jej v dalších výrocích tak, že žalobcům se přiznává osvobození od soudních poplatků, České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s právním posouzením věci samé a uzavřel, že v průběhu řádně indikované operace došlo k záměně žlučových cest, avšak nebylo v možnostech operatéra tomuto nežádoucímu důsledku předejít, neboť šlo o anatomickou anomálii, kterou nešlo předvídat. V otázce náhrady nákladů řízení neshledal uplatňování práva žalobci zřejmě bezúspěšným, a naopak dovodil, že jejich majetkové poměry odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů procesně úspěšným účastníkům a státu, proto pouze v nákladových výrocích rozsudek změnil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I o věci samé) podali žalobci obsáhlé dovolání, neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, než věc posoudil odvolací soud. Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a klíčové závěry ohledně průběhu zákroku, přičemž zdůrazňují, že neidentifikováním obou konců přerušované struktury došlo k pochybení operatéra, kterému bylo možno předejít, šlo tedy o odvratitelnou chybu, za níž má být žalovaná odpovědná. Dále dovolatelé uvedli, že důkazní břemeno o prokázání liberačního důvodu leželo na žalované, která jej neunesla, když neprokázala žádný liberační důvod, přičemž existenci abnormalit či anatomických variet dovolatelé za liberační důvod nepokládají. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považují za nepřezkoumatelné, porušující zásadu volného hodnocení důkazů, jež vedlo k nesprávnému právnímu závěru o neporušení povinnosti žalované, ačkoli prokazatelně došlo k poškození zdraví dovolatelky a). K tomu dovolatelé poukázali na jiná rozhodnutí dovolacího soudu ve věci poranění pacienta při laparoskopické operaci, z nichž dovozují odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž mělo podle dovolatelů dojít k přenesení důkazního břemene na žalovanou, neboť dle jejich názoru nebyla zdravotní dokumentace úplná a řádná. Navrhli proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání obsahuje formální vady v označení žalované, napadený rozsudek považuje za věcně správný a podrobně rozvedla, proč považuje jednotlivé námitky dovolatelů za nedůvodné. Dovolání považuje za nepřípustné a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Požadavek, aby „vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, než věc posoudil odvolací soud“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby byla „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
8. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sen. zn. 29 NSCR 75/2014).
9. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
10. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, tak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalovaná postupovala v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, tedy lege artis, k přerušení nesprávného žlučového vývodu došlo nepředvídatelnou okolností mající původ ve vlastnostech biologické hmoty, a proto žalovaná neporušila žádnou právní povinnost. Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckých posudků. Námitky dovolatelů představují pouhou spekulaci o neexistenci anomálie v uspořádání žlučových cest dovolatelky a), opírající se o části znaleckého posudku MUDr. Krále, ačkoli ani tento znalec neuvedl, že by žalovaná postupovala v rozporu s odbornými lékařskými poznatky a postupy. S právním posouzením věci dovolatelé nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Dovolateli citovaná judikatura je proto na danou věc nepřiléhavá, neboť ve věci rozhodnuté rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, došlo k odlišné situaci, při níž vznikla poškozenému škoda na zdraví v souvislosti s lékařským zákrokem, přičemž v době jeho provádění existoval postup snižující riziko vzniku škody, tento postup měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici a nepoužil jej. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
12. V souladu s výše uvedeným je závěr o úplnosti a správnosti zdravotní dokumentace závěrem odborným, k němuž je zapotřebí odborných znalostí, neboť soud není schopen posoudit, zda zdravotní dokumentace byla vedena řádně, zda v konkrétním případě obsahuje všechny údaje, jež obsahovat má, a zda byla postačujícím podkladem pro podání znaleckého posudku. Jak však uvedl odvolací soud, dovolatelé ve věci neuspěli nikoli z důvodu neunesení důkazního břemene, nýbrž z toho důvodu, že žalovaná prokázala, že neporušila právní povinnost, přestože došlo k újmě na zdraví dovolatelky a). Byla-li žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, pak tu není důvod pro úvahy o neunesení důkazního břemena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 211/2016).
13. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšná žalovaná by měla proti žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle § 150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele podrobně rozvedených odvolacím soudem žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vedlejší účastnici na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi ní a žalobci žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu