25 Cdo 2676/2020-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: KTST s.
r. o., se sídlem Masařská 323/6, Opava, IČO 04592999, zastoupená Mgr. Ondřejem
Kurkou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalované:
Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o
uveřejnění dodatečného sdělení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 16 C 162/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne ze dne 14. 5. 2020, č. j. 22 Co 79/2020-62, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 14. 5.
2020, č. j. 22 Co 79/2020-62, se v části směřující proti výroku o nákladech
odvolacího řízení odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 16 C
162/2019-36, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla
uložena povinnost zveřejnit v pořadu Černé ovce nejblíže následujícím po právní
moci rozsudku následující dodatečné sdělení: „V návaznosti na sdělení mluvčího
České obchodní inspekce pana J. F., uveřejněné v reportáži s názvem Energetická
kancelář, odvysílané v pořadu České televize Černé ovce na kanálu ČT 1 dne 10.
října 2018, o evidování určitého počtu podnětů ve vztahu k činnosti společnosti
KTST s. r. o., které by mohly být Českou obchodní inspekcí prověřeny například
s podezřením na nekalou obchodní praktiku, si společnost KTST s. r. o. dovoluje
informovat, že usnesením České obchodní inspekce ze dne 1. července 2019, sp.
zn.: ČOI 160967/18/3100, č. j. ČOI 84151/19/3100/Vit, které nabylo právní moci
dne 25. července 2019, bylo rozhodnuto o zastavení řízení o přestupky podle
ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve vztahu ke třem skutkům, neboť uvedené skutky nejsou přestupkem
a společnost KTST s. r. o. se tak nedopustila porušení zákazu používání
nekalých obchodních praktik.“ Žalobkyně se domáhala uveřejnění takto
formulovaného dodatečného sdělení podle § 36 až § 38 zákona č. 231/2001 Sb., o
provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále
též jen „vysílací zákon“) s poukazem na to, že žalovaná v pořadu Černé ovce v
reportáži ze dne 10. 10. 2018 s názvem „Energetická kancelář“ (dále jen
„reportáž“) odvysílala k otázce nespokojenosti spotřebitelů ohledně činnosti
žalobkyně vyjádření tiskového mluvčího České obchodní inspekce, který uvedl:
„Těch podnětů Česká obchodní inspekce za poslední rok eviduje třicet. Takovou
smlouvu by Česká obchodní inspekce mohla prověřit například s podezřením na
nekalou obchodní praktiku, nicméně až samotné řešení inspektorátu, samotné
správní řízení, by ukázalo, zda se skutečně jedná o nekalou obchodní praktiku,
za což ze zákona hrozí pokuta až do výše pěti milionů korun.“ (dále též jen
„původní sdělení“). Obvodní soud s odkazem na § 36 odst. 1, § 37 odst. 1 a 4, §
38 odst. 2, § 39 odst. 1, 2, § 40 a § 41 odst. 1 vysílacího zákona především
uzavřel, že žalobkyně sice právo na dodatečné sdělení uplatnila formálně včas,
ale žádost není důvodná, a to jednak s odkazem na § 40 odst. 1 písm. c)
vysílacího zákona, neboť původní sdělení bylo sdělením třetí osoby, a dále pak
i pojmově proto, že institut dodatečného sdělení na předmětnou situaci vůbec
nedopadá (§ 36 odst. 1 vysílacího zákona arg. a contrario). V době vysílání
reportáže totiž žádné správní řízení ještě ani nebylo zahájeno, k zahájení
správního řízení došlo až půl roku po odvysílání reportáže, tedy v reportáži
ani nebylo zveřejněno žádné sdělení o řízení ve věcech přestupků či správních
deliktů proti žalobkyni.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 5.
2020, č. j. 22 Co 79/2020-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve však korigoval závěry soudu
prvního stupně. Podle odvolacího soudu citační výjimka podle § 40 odst. 1 písm.
c) vysílacího zákona u dodatečného sdělení v daném případě nezbavuje vysílatele
povinnosti dodatečné sdělení uveřejnit. Dále dodatečné sdělení je sdělením
subjektově neutrálním a lze je požadovat jak jako sdělení vysílatele, tak jako
sdělení dotčené osoby, resp. žadatele. Okolnost, že reportáž byla odvysílána
před zahájením přestupkového řízení ve smyslu procesních předpisů a informovala
jen o existujících podnětech, které by k zahájení řízení vést mohly, tedy o
podezření ze spáchání přestupků, přitom nevylučuje existenci práva na
uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku (později) zahájeného přestupkového
řízení. Žalobkyně tedy mohla žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku
řízení již po skončení části přestupkového řízení, neboť z povahy předmětného
práva plyne legitimní zájem dotčené osoby, aby pro ni příznivá informace byla
uveřejněna co nejdříve. Pro posouzení věci je však podle odvolacího soudu
podstatné, že znění dodatečného sdělení, jehož odvysílání žalobkyně žádá, je
zavádějící a pro žalobkyni příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti.
Vyvolává totiž dojem, že Česká obchodní inspekce prošetřila podněty
spotřebitelů zmíněné v reportáži a řízení na jejich základě zahájené pak
zastavila se závěrem, že žalobkyně se žádného porušení zákazu používání
nekalých obchodních praktik nedopustila. Takový výsledek, minimálně v čase
vydání rozhodnutí odvolacího soudu, však přestupkové řízení vedené proti
žalobkyni nemá. Zastavení řízení se týkalo přestupků (skutků) vymezených v
oznámení o zahájení správního řízení pod body 3., 4. a 6. se závěrem, že
předmětné skutky nejsou přestupkem (porušením zákazu používání nekalých
obchodních praktik), naopak netýkalo se přestupků (skutků) vymezených v
zahájení řízení pod body 1., 2. a 5., tj. včetně bodu 2., kde bylo řízení
zahájeno podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, tj.
porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik. Požadavek žalobkyně na
uveřejnění dodatečného sdělení ve znění, jak jej žalobkyně žádá, tak není
důvodný. Doplňování dodatečného sdělení soudem pak není přípustné, neboť by
představovalo překročení žalobního návrhu a tím porušení § 153 odst. 2 o. s. ř.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce výkladu §
36 vysílacího zákona, a to zejména s ohledem na konkrétní obsah dodatečného
sdělení, přičemž otázka konkrétního obsahu dodatečného sdělení, pokud jde o
přesnost a vyznění jeho formulace, dosud nebyla judikaturou dovolacího soudu
vyřešena. V otázce výkladu a aplikace § 5, § 118a a § 219 o. s. ř. se pak měl
soud prvního stupně i odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatelka se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který
obsah navrhovaného dodatečného sdělení považoval za zavádějící a pro
dovolatelku lichotivější než by odpovídalo skutečnosti. Dodatečné sdělení
považuje za určité a zcela v souladu s požadavky zákona, přičemž obsahuje
dostatečné informace pro dohledání původního sdělení tak, aby na toto sdělení
dodatečné sdělení logicky navazovalo a divák si mohl uveřejněné informace dát
do souvislosti a vyvodit z nich pro sebe adekvátní závěry. V navrhovaném
dodatečném sdělení navíc bylo uvedeno, že řízení vedené Českou obchodní
inspekcí bylo dosud pravomocně zastaveno ve vztahu ke třem skutkům. Dovolatelka
dle svého mínění nijak nezastírala skutečnost, že se rozhodnutí týká omezeného
počtu skutků z většího počtu řešených podnětů. Napadený rozsudek pak považuje
za překvapivý, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyl ze strany soudu
obsah nebo konkrétní formulace dodatečného sdělení vůbec předmětem posouzení.
Dovolatelka nebyla odvolacím soudem nijak poučena o možnosti neúspěchu ve sporu
z důvodu případné vadné formulace obsahu dodatečného sdělení. Ustanovení § 36 a
násl. vysílacího zákona je složitou právní normou, z níž přímo neplyne, jaký má
být konkrétní obsah dodatečného sdělení, kromě poměrně vágního určení, že
obsahem má být informace o výsledku dotčeného řízení. Zároveň je v řešené věci
nutné posoudit střet dvou zásadních práv a právních principů, a to práva
veřejnosti na informace a práva konkrétních osob na ochranu jejich soukromí,
jména, pověsti. O to více by mělo být při posuzování oprávněnosti požadavku na
uveřejnění dodatečného sdělení dbáno na pečlivé posouzení všech okolností a
dodržení všech procesních pravidel. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka práva na
uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku přestupkového řízení v televizním
vysílání nebyla judikaturou dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech
dosud řešena. Dovolání však není důvodné.
5. Podle § 36 odst. 1 vysílacího zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo
televizním vysílání uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve
věcech přestupků vedeném proti fyzické, právnické nebo podnikající fyzické
osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno
pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na provozovateli
vysílání uveřejnění informace o výsledku tohoto řízení jako dodatečného
sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o
pravomocném rozhodnutí uveřejnit.
6. Právo na uveřejnění dodatečného sdělení je možno uplatnit za
předpokladu dříve uveřejněné informace, z níž je patrno, že vůči osobě v této
informaci uvedené je či bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení. Osoba, o
které bylo v informaci referováno, má právo požadovat po provozovateli vysílání
uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení.
Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném
rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit, přičemž jej není oprávněn
komentovat či k němu činit dodatky. Toto právo je třeba dovozovat z důsledného
uplatňování zásady presumpce neviny. Nejde však jen o právo oprávněné osoby,
ale také z pohledu veřejnosti o naplnění zájmu veřejnosti na informace.
Dodatečné sdělení pak obsahuje nejen informaci o konečném výsledku řízení, ale
může v něm být i poskytnuto nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byl žalobce
trestně stíhán, včetně jeho právní kvalifikace, a okolnost jeho pravomocného
skončení, včetně jeho způsobu a důvodů. Naproti tomu není na místě, aby text
obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání žalobce nebyly
uvedeny, ani hodnocení dokazování a subjektivní hodnocení motivace poškozeného,
neboť to již jde nad rámec práva na dodatečné sdělení (srov. Rozehnal Aleš,
komentář k § 36, in: Rozehnal, A. Zákon o provozování rozhlasového a
televizního vysílání: Komentář, Wolters Kluwer, 2017, dostupné v systému ASPI).
7. V projednávané věci vyplynulo ze skutkových zjištění, která nejsou
předmětem dovolacího přezkumu, že přestupkové řízení bylo proti dovolatelce po
odvysílání původního sdělení na základě podnětů skutečně zahájeno, a to ve
vztahu k šesti skutkům vymezeným v oznámení o zahájení správního řízení a
označeným body 1 až 6, kdy pod bodem 1 byl přestupek podle § 24 odst. 7 písm.
l) zákona o ochraně spotřebitele (tj. neinformování spotřebitele podle § 13
zákona o ochraně spotřebitele), pod body 2, 3, 4 a 6 přestupek podle § 24 odst.
1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (tj. porušení zákazu používání
nekalých obchodních praktik) a pod bodem 5 přestupek podle § 24 odst. 7 písm.
m) zákona o ochraně spotřebitele [tj. neposkytnutí informace spotřebiteli podle
§ 14 nebo čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013]. Ve
vztahu ke třem skutkům bylo přestupkové řízení v čase rozhodnutí odvolacího
soudu zastaveno. Zastavení řízení se týkalo přestupků (skutků) vymezených v
oznámení o zahájení správního řízení pod body 3, 4 a 6 se závěrem, že předmětné
skutky nejsou přestupkem (porušením zákazu používání nekalých obchodních
praktik), naopak se netýkalo přestupků (skutků) vymezených v zahájení řízení
pod body 1, 2 a 5, tj. včetně bodu 2, kde bylo řízení zahájeno podle § 24 odst.
1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, tj. porušení zákazu používání
nekalých obchodních praktik.
8. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že dovolatelka mohla žádat o
uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po zastavení části
přestupkového řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne její legitimní
zájem, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve. Znění
dodatečného sdělení, jak je požadováno oprávněnou osobou, přitom nesmí být
zavádějící a pro ni příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti.
9. Jak již uvedl odvolací soud, v daném případě dovolatelkou požadované
dodatečné sdělení zamlčuje veřejnosti, že na základě třiceti podnětů
spotřebitelů, o kterých bylo v původní reportáži referováno sdělením tiskového
mluvčího České obchodní inspekce (a které v dodatečném sdělení žalobkyně
reprodukuje mlhavěji jen jako určitý počet podnětů), bylo Českou obchodní
inspekcí zahájeno přestupkové řízení ve vztahu k šesti skutkům a že ač sice
skutečně bylo ve vztahu ke třem skutkům zastaveno, nadále (ve vztahu ke
zbývajícím třem) řízení v čase rozhodnutí odvolacího soudu nadále probíhalo.
Není navíc ani pravda, že skutky, k nimž řízení nebylo skončeno, se již
netýkají skutkové podstaty porušení zákazu používání nekalých obchodních
praktik podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Znění
dodatečného sdělení tím vyvolává dojem, že Česká obchodní inspekce prošetřila
veškeré podněty spotřebitelů zmíněné v reportáži a řízení na jejich základě
zahájené zastavila se závěrem, že dovolatelka se žádného porušení zákazu
používání nekalých obchodních praktik nedopustila. Takový výsledek, minimálně v
čase, kdy odvolací soud o věci rozhodoval, však přestupkové řízení vedené proti
dovolatelce nemělo a její požadavek na uveřejnění dodatečného sdělení v
předloženém znění není důvodný, neboť jde o znění zavádějící a pro dovolatelku
příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti.
10. Za relevantní přitom nelze považovat námitku dovolatelky, že
dodatečné sdělení obsahuje dostatečné informace pro dohledání původního sdělení
tak, aby na toto sdělení dodatečné sdělení logicky navazovalo a divák si mohl
uveřejněné informace dát do patřičných souvislostí. Po divákovi jistě nelze
spravedlivě požadovat, aby odhaloval mlhavé části ve znění dodatečného sdělení
a kompletní informaci dostal až jeho důslednou komparací s původním sdělením
odvysílaným v dřívější reportáži, ke které navíc nemusí mít z technických
důvodů snadný přístup (např. ne všichni občané disponují připojením k
internetu, každý televizní pořad nemusí být dostupný ve veřejném archivu
apod.). Z pohledu požadavku naplnění zájmu veřejnosti na získání informací je
naopak třeba trvat na tom, aby znění dodatečného sdělení obsahovalo komplexní a
úplné informace, které obstojí samy o sobě.
11. Dovolací soud se dále zabýval námitkou, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí. Námitka
dovolatelky ohledně překvapivosti napadeného rozsudku s tím, že v řízení před
soudem prvního stupně nebyla ze strany soudu konkrétní formulace dodatečného
sdělení vůbec předmětem posouzení a dovolatelka nebyla odvolacím soudem nijak
poučena o možnosti neúspěchu ve sporu z důvodu případné vadné formulace obsahu
dodatečného sdělení, není případná. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu
jde o překvapivé rozhodnutí, nedostanou-li účastníci řízení příležitost
vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení.
Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát
závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že
účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na
jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být
zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky
skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli
vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, bod 23, dále např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19, bod 10). V situaci,
v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci
předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem
oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního
soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17). Obdobně Nejvyšší soud
konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a
nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k
něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před
soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy,
jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také
účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak
věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo
aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich
dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020).
12. V projednávané věci dovolatelka již v žalobě požadovala konkrétní
znění dodatečného sdělení na základě vysílacího zákona, přičemž jí mělo (mohlo)
být z logiky věci zřejmé, že soudy mohou požadované dodatečné sdělení posuzovat
též po obsahové stránce. Obecným poučením odvolacího soudu, že žaloba by mohla
být zamítnuta pro obsah požadovaného dodatečného sdělení, by dovolatelka
nedostala informaci, která by pro ni měla být překvapivá. Naopak pokud by soud
poučoval dovolatelku stran znění dodatečného sdělení natolik podrobně, že by na
základě toho fakticky dostála se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud
tak následně její žalobě vyhověl, došlo by tím k nepřípustnému porušení
principu nestrannosti soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07 nebo sp. zn. III. ÚS
2164/07). Odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti
závěrům vysloveným soudem prvního stupně samo o sobě nepředstavuje překvapivé
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1.
2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007).
13. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
v rozsahu jeho přípustnosti podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
14. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech
řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto Nejvyšší
soud dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné
žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu