ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně K. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v
Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti žalovaným 1) M. C. a 2) J. W.,
zastoupené Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Krajinská 44/10, o 722.018,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 161/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2015, č. j. 7 Co
2266/2014-226, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.939,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
Mgr. Antonína Menzela, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská
44/10.
Kč, žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se z popudu prvního žalovaného stala
jednatelkou společnosti POSPAL, s. r. o., pro níž 26. 7. 2010 získala od
Komerční banky úvěr ve výši 800.000,- Kč, z níž předala prvnímu žalovanému v
hotovosti dvakrát částku po 100.000,- Kč a dne 30. 7. 2010 převedla zbývající
částku 600.000,- Kč na účet druhé žalované. Úvěr nebyl zcela splacen a 2. 6.
2011 Městský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz, kterým uložil uvedené
společnosti, žalobkyni, která byla směnečnou ručitelkou, a rovněž otci prvního
žalovaného, jenž později zemřel, zaplatit Komerční bance společně a nerozdílně
608.340,98 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně s pomocí svých rodičů uhradila celkem
679.546,- Kč a zaplatila náklady svého zástupce ve směnečném řízení 42.472,80
Kč. První žalovaný jako osoba fakticky ovládající společnost POSPAL a znající
její dlouhodobě nepříznivou ekonomickou situaci byl za své jednání se záměrem
získat pro sebe majetkový prospěch odsouzen pro zločin podvodu k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
18. 1. 2012, č. j. 2 T 172/2011-364, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 242/2012-392. Soud dospěl k
závěru, že žalobkyni, která jednala v neznalosti a byla zneužita její důvěra,
vznikla škoda, za níž odpovídá podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“) první žalovaný, neboť ji způsobil svou trestnou
činností. Žalobu vůči druhé žalované zamítl, protože s finančními prostředky,
které byly převedeny na její účet, dále samostatně nenakládala, plnila pokyny
prvního žalovaného, kromě toho převedené peníze nebyly majetkem žalobkyně a
směnečný závazek, na nějž pak plnila, vznikl v souvislosti s trestnou činností
prvního žalovaného, nikoliv v příčinné souvislosti s jednáním druhé žalované,
a na úkor žalobkyně se neobohatila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28.
1. 2015, č. j. 7 Co 2266/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku ve vztahu k druhé žalované potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou úplná a správná, a dovodil,
že převodem částky 600.000,- Kč z účtu společnosti POSPAL na účet druhé
žalované, k němuž dal podnět první žalovaný, nedošlo k zásahu do majetkové
sféry žalobkyně, nýbrž společnosti POSPAL, a ani k bezdůvodnému obohacení
nemohlo dojít na úkor žalobkyně, ale pouze ve vztahu k uvedené společnosti,
jejíž finanční prostředky druhá žalovaná přijala. Splnění povinnosti uložené
žalobkyni ve směnečném řízení a vznik nákladů právního zastoupení pak není v
příčinné souvislosti s jednáním druhé žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. má být posouzena jinak. Uvádí, že si je
vědoma, že v dovolacím řízení nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním,
nicméně vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a vyjadřuje se k
provedenému dokazování. Tvrzení druhé žalované považuje za účelová a poukazuje
na to, že finanční prostředky byly převedeny na účet druhé žalované, dostaly se
do její plné dispozice a druhá žalovaná s nimi disponovala ke škodě žalobkyně,
která byla nucena uhradit úvěr bance. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení
uplatněného nároku z hlediska bezdůvodného obohacení opomněl, že z titulu
směnečného rukojemství byla z úvěru zavázána stejně jako společnost POSPAL, a
nesouhlasí se závěrem, že k obohacení druhé žalované mohlo dojít jen ve vztahu
k této společnosti. Dovozuje, že jsou naplněny všechny znaky pro to, aby druhá
žalovaná byla povinna vydat částku majetkového prospěchu, kterou získala z
trestné činnosti, tj. z nepoctivých zdrojů, a že spolu s prvním žalovaným je
povinna částku 600 000 Kč jí zaplatit. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu,
případně i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ze strany žalobkyně jde pouze
o snahu zahrnout ji do okruhu osob, které by měly saturovat závazek vzniklý ze
směnečného rukojemství. Poukazuje na pravomocná rozhodnutí trestních soudů s
tím, že trestní stíhání bylo vedeno proti prvnímu žalovanému a nikoli proti ní.
Uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a vzhledem k tomu, že
žalobkyně v podstatě brojí jen proti důvodům rozhodnutí, navrhuje odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je
podle § 237 o. s. ř. přípustné pro právní otázku aktivní legitimace ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení, která na obdobném skutkovém základě nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a námitky proti zjištěnému
skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení, tzv.
kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel
vymezí důvod dovolání. Nesprávné právní posouzení nároku na vydání bezdůvodného
obohacení proti druhé žalované dovolatelka spatřuje v tom, že nebyla správně
posouzena otázka její věcné aktivní legitimace ve sporu.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.) je majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů. Také zde ovšem platí § 456 obč. zák., podle nějž se předmět
bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Proto i
závazek z bezdůvodného obohacení vzniká mezi tím, kdo se bez právem uznaného
důvodu obohatil a má povinnost vydat plnění, o něž se obohatil, a mezi tím, na
jehož úkor k obohacení došlo, a ten má právo požadovat vydání bezdůvodného
obohacení. Tím je dána tzv. aktivní a pasivní věcná legitimace ve sporu. Věcnou
legitimací (aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva.
Aktivní legitimace jakožto hmotněprávní institut určuje, zda žalobci přísluší
uplatněný nárok, tedy zda ten, kdo žaluje, je podle hmotného práva nositelem
tvrzeného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 217/2008, případně ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3096/2007, a ze
dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, publikovány pod C 7647 a C 10895 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Je proto zřejmé, že i v případě bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých
zdrojů má aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku ten, jehož majetkový
stav se takovým způsobem snížil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, Soubor C 6244).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění dovolacímu přezkumu
nepodléhají - § 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně jako jednatelka
společnosti POSPAL zavřela s Komerční bankou úvěrovou smlouvu na částku 800 000
Kč ve prospěch této společnosti, kromě části takto získaných finančních
prostředků, jež předala prvnímu žalovanému, převedla z jeho popudu 600 000 Kč z
účtu uvedené společnosti na účet druhé žalované, která s nimi následně
disponovala. Protože uvedený úvěr byl poskytnut společnosti POSPAL a převodem z
jejího účtu u banky byly finanční prostředky odčerpány na účet druhé žalované,
majetková újma, jež je jedním z předpokladů jak náhrady škody, tak i
bezdůvodného obohacení, nevznikla v majetkové sféře žalobkyně. Proto ani v
případě bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých zdrojů, by nedošlo k
obohacení druhé žalované na úkor žalobkyně, nýbrž na úkor společnosti POSPAL. S
tímto právním závěrem o pasivní legitimaci nijak nekoliduje trestní rozhodnutí
publikované pod č. 13/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž
dovolatelka poukazuje.
Pro úplnost je třeba dodat, že ani tím, že z důvodu svého směnečného ručení
uhradila pak žalobkyně podle směnečného platebního rozkazu bance část úvěru
poskytnutého společnosti POSPAL, nevzniklo druhé žalované bezdůvodné obohacení.
Bezdůvodné obohacení je totiž zmenšením majetkového stavu jednoho subjektu v
důsledku obohacení druhého, což v tomto případě ve vztahu mezi žalobkyní a
druhou žalovanou nepřichází v úvahu.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu správné, a Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení ve smyslu §
242 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Druhá žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 11.220,- Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., zvýšeno o náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.
s. ř., celkem tedy 13.939,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu