U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. G.,
zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21,
proti žalovanému A. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se
sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 4711617, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 223.200,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 15/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
26. března 2013, č. j. 69 Co 742/2012-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.520,- Kč k rukám JUDr. Ireny Tšponové, advokátky se sídlem v
Přerově, Pivovarská 89/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu na zaplacení částky 223.200,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, že žalovaný je provozovatelem vozidla, které dne 29. 12.
2004 řídil V. Š. v podnapilém stavu, jízdu nezvládl a způsobil dopravní nehodu,
při níž došlo k poškození zdraví žalobkyně. Po skončení léčby a ustálení
somatického zdravotního stavu žalobkyně se u ní vyvinula posttraumatická
stresová porucha, která byla diagnostikována 4. 6. 2008. Znalec z oboru
zdravotnictví – chirurgie konstatoval ustálení zdravotního stavu žalobkyně v
září 2005, znalec z oboru psychiatrie konstatoval, že u psychiatrických poruch
nelze stanovit konkrétní datum stabilizace psychického stavu. Odvolací soud se
neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí doba pro
odškodnění následků úrazu nepočala zatím běžet. Ohledně psychické poruchy
žalobkyně dovodil, že vzhledem k tomu, že se dodatečně projevily nové následky
úrazu, jedná se o nový samostatně vzniklý nárok na odškodnění ztížení
společenského uplatnění, který vznikl až po skončení léčby a není předmětem
tohoto řízení. Uplatněný nárok žalobkyně na odškodnění následků poškození
jejího somatického zdravotního stavu je promlčen ve dvouleté subjektivní
promlčecí době (§ 106 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že k ustálení
zdravotního stavu žalobkyně došlo v září 2005 a žaloba byla podána 17. 1. 2008.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním. Rekapituluje okolnosti případu a
průběh řízení. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby v
souvislosti s okamžikem ustálení jejího zdravotního stavu. Uvádí, že podle
ustálené judikatury je nutno zdravotní stav posuzovat jako celek a že teprve od
ustálení zdravotního stavu jako celku začíná běžet promlčecí doba. Názor
odvolacího soudu, který vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
991/2006, by byl správný pouze za situace, kdy by psychické trauma žalobkyně
vzniklo teprve po ustálení jejího zdravotního stavu v září 2005, avšak v jejím
případě psychické trauma existovalo ještě před ustálením jejího zdravotního
stavu po celou dobu od autonehody, později došlo pouze ke stanovení diagnózy a
k zahájení léčby. V září 2005 byl ustálen pouze její fyzický zdravotní stav,
nikoliv zdravotní stav celkový, takže žaloba byla 15. 1. 2008 podána včas.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nárok na odškodnění psychické
újmy nebyl předmětem řízení, a uvádí, že předmětem žaloby bylo odškodnění
ztížení společenského uplatnění, a to jak fyzického, tak psychického traumatu.
Dále namítá, že měl být v řízení vyžádán revizní ústavní znalecký posudek.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že klíčovou otázkou ve věci je
otázka ustálení zdravotního stavu žalobkyně, a to jak somatického tak
psychického. I když existenci psychických obtíží tvrdila již v žalobě,
posttraumatická stresová porucha jí byla diagnostikována až 14. 10. 2008 po
podání žaloby. Ohledně následků somatických poškození zdraví byl nárok v době
podání žaloby promlčen a ohledně psychického onemocnění není podle znalce
zdravotní stav žalobkyně dosud ustálen. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že znalec ohodnotil
psychiatrické ztížení společenského uplatnění žalobkyně, takže její zdravotní
stav je již po psychiatrické stránce ustálen a ke ztížení společenského
uplatnění z tohoto důvodu došlo ještě předtím, než žalobkyně navštívila
psychiatra, tento její nárok je však promlčen. Navrhl, aby dovolací soud
dovolání odmítl nebo zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013,
tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č.
404/2012 Sb.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by se rozhodnutí odvolacího soudu v právním
názoru na promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle
§ 106 odst. 1 obč. zák. odchylovalo od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8.
2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009, rozsudek ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo
752/2010, uveřejněný pod číslem R 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1439/2006) ztížení
společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav
poškozeného po úrazu, popřípadě po jeho zhoršení, považovat za ustálený a v níž
je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Uvedenému ale
nelze rozumět tak, že o ustálení zdravotního stavu bude možné uvažovat až
tehdy, naplní-li se (anebo vyloučí-li se) další možná zhoršení zdravotního
stavu poškozeného, která by mohla (ale nemusela) v dalším průběhu doby
pravděpodobně přicházet v úvahu. Na to, zda byl zdravotní stav poškozeného
ustálen, nelze usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu
poškozeného získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení,
které nebylo původně předpokládáno. Dojde-li k nepředvídaným změnám zdravotního
stavu, lze odškodnit další nastalé zhoršení původního poškození na zdraví;
právní úprava ale nedává podklad pro opuštění původního úsudku o ustálení
zdravotního stavu a pro posunutí závěru o něm do budoucna jen proto, že po
skončení léčby nastaly nepředvídané komplikace.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se v právním názoru na otázku ustálení
zdravotního stavu po úrazu v souvislosti se vznikem nároku na náhradu za
ztížení společenského uplatnění, popř. vzniku dalšího následku zakládajícího
nový nárok na odškodnění, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c o. s. ř. odmítl.
Ostatní námitky v dovolání, týkající se zejména skutkových zjištění, výsledků
dokazování, vymezení předmětu řízení apod. nesplňují předpoklady přípustnosti
podle § 237 o. s. ř., a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1
až 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce
9.220,- Kč, určené podle § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady
za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle § 137 odst. 3
o. s. ř. (2.000,- Kč), celkem tedy 11.520,- Kč. Vedlejšímu účastníkovi v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu