25 Cdo 2692/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně B. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. K., za účasti A.
p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 35/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j.
17 Co 654/2005-45, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února
2006, č. j. 17 Co 654/2005-45, pokud jím bylo rozhodnuto o platební povinnosti
žalovaného v částce 336.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se
dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 42 C
35/2005-27, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody proti
žalovanému, spočívající v bolestném a ztížení společenského uplatnění, je po
právu a že o výši náhrady škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník i řidič osobního
automobilu dne 8. 2. 2002 srazil na přechodu pro chodce manžela žalobkyně,
který utrpěl vážná zranění. Za toto jednání byl žalovaný pravomocně odsouzen
pro trestný čin ublížení na zdraví. V důsledku této události trpí žalobkyně
psychickými obtížemi, spočívajícími ve zhoršené náladě, obavách, pocitech
beznaděje, pesimismu, poruchách spánku, které byly znalcem z oboru
zdravotnictví – psychiatrie diagnostikovány jako protrahovaná úzkostně
depresivní reaktivní porucha s rysy posttraumatické stresové poruchy. Dle
názoru soudu uvedená škodní událost je prvotní příčinou žalobkyní utrpěné
škody na zdraví, neboť nebýt nehody k této škodě by nedošlo. Soud dospěl k
závěru, že za škodu odpovídá žalovaný jako provozovatel motorového vozidla dle
§ 427 obč. zák.
K odvolání vedlejšího účastníka (podaného se souhlasem žalovaného) Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 17 Co 654/2005-45, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na
žalovaném zaplacení částky 347.180,- Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nepřisvědčil však jeho
právnímu posouzení věci. S poukazem na rozhodnutí „Rc 7/79“ a „starší
judikaturu“ dovodil, že škoda na zdraví žalobkyně vznikla jako reakce na
poškození zdraví jejího manžela, a mezi jednáním žalovaného a zdravotním stavem
žalobkyně tak není přímá příčinná souvislost.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž vyjádřila nesouhlas s
právním posouzením věci odvolacím soudem a naopak se ztotožnila s právním
názorem soudu prvního stupně. Judikát „Rc 7/79“ označila za zastaralý a
poukázala na to, že v soudní praxi (v konkrétním rozhodnutí okresního a
krajského soudu) i v mimosoudní praxi pojišťoven jsou v současné době
odškodňovány obdobné případy, kdy poškozený není osobně přítomen dopravní
nehodě. Vyjádřila přesvědčení, že mezi škodní událostí (dopravní nehodou) a
jejím poškozením zdraví je příčinná souvislost a že žalovaný za tuto škodu
odpovídá. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné pouze zčásti.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 347.180,- Kč (s
příslušenstvím, k němuž se však při posouzení přípustnosti dovolání
nepřihlíží), která se skládá z náhrady bolestného ve výši 7.200,- Kč, náhrady
za ztížení společenského uplatnění ve výši 336.000,- Kč a z náhrady nákladů
znaleckého posudku ve výši 3.980,- Kč, tj. ze tří samostatných nároků
odvíjejících se od odlišného skutkového základu, a je proto třeba přípustnost
dovolání zkoumat ohledně každého z nich samostatně. Jestliže v částkách 7.200,-
Kč a 3.980,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč,
je přípustnost dovolání proti této části rozsudku vyloučena ustanovením § 237
odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv
okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 20.000,- Kč
přesahuje. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně proti části výroku odvolacího soudu ohledně částek 7.200,- Kč s
příslušenstvím a 3.980,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývající části, tj. ohledně částky 347.180,- Kč s příslušenstvím, je
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není však důvodné.
Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na zdraví
žalobkyně podle § 427 obč. zák., proti čemuž žalobkyně námitky nevznáší.
Nezbytným předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti za škodu dle § 427 obč.
zák. je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní
skutečností, za níž žalovaný odpovídá, a mezi vznikem škody na straně
poškozeného. Právní skutečností, jež zakládá odpovědnost za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků podle § 427 obč. zák., je škodná událost
vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravních prostředků (dopravní nehoda).
V daném případě žalovaný při jízdě motorovým vozidlem, jehož je vlastníkem,
srazil chodce, a tedy jednoznačně odpovídá za škodu, kterou mu tím způsobil na
zdraví, a to bez ohledu, zda se jedná o odpovědnost žalovaného jako
provozovatele vozidla podle § 427 obč. zák. nebo jako řidiče podle § 420 obč.
zák. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo, nýbrž – jak vyplývá
ze zjištěného skutkového stavu věci – újma na zdraví se u ní rozvinula v reakci
na vážné poškození zdraví jejího manžela. Přímým důsledkem dopravní nehody
způsobené žalovaným bylo poškození zdraví manžela žalobkyně a tento důsledek se
pak stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Újma, jež vznikla na zdraví
žalobkyně následkem reakce na úraz jejího manžela, vznikla tedy v příčinné
souvislosti se skutečností, jež sama je následkem škodné události. V takovém
případě je třeba i nadále vycházet z právního názoru na otázku příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem
škody, jak byl vysloven v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, pod č.
7, (v rozhodnutí odvolacího soudu označovaném jako „Rc 7/79“), v
němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou
nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce
odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo
škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který
škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá.
Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní
posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v
době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad
jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů
vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví. Uvedený
názor Nejvyšší soud zastává i ve své současné rozhodovací praxi (srov. rozsudek
ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit 27, pod C 2150, usnesení ze dne 27. 6. 2006, sp. zn.
25 Cdo 1354/2005, 25 Cdo 1355/2005, a usnesení ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 2275/2005), a nevidí důvod odchýlit se od něj ani v projednávané věci.
Okolnost, že snad v obdobném případě rozhodl okresní či krajský soud odlišně,
nebo že pojišťovny v obdobných případech poskytují pojistné plnění, není
způsobilá výše uvedené právní závěry zvrátit.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho
rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou, za níž odpovídá
žalovaný jako provozovatel motorového vozidla, a vznikem škody na zdraví
žalobkyně, je správný a je v souladu s ustálenou judikaturou. Z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání není důvodné, a proto je dovolací soud – v
rozsahu, v němž je přípustné – podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je
odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v
dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému,
popřípadě vedlejšímu účastníkovi, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu