25 Cdo 276/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. P., narozený
dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem
Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s., IČO 26418011,
se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 74/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 143/2019-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná dne XY uveřejnila v časopisu XY článek o žalobcově matce, známé
filmové režisérce XY, která prodělala cévní mozkovou příhodu. K článku byl
připojen již dříve uveřejněný inzerát žalobce, kterým v tištěném deníku a na
specializovaném webu poptával pečovatelku pro svou matku, vyžadující pomoc jiné
osoby. Žalobce se domáhal peněžité náhrady za neoprávněný zásah do soukromí
zveřejněním jeho e-mailové adresy, na kterou měl následně obdržet řadu
nežádoucí korespondence a musel řadě lidí vysvětlovat stav matky i svůj postup. Soud dovodil, že žalobce nebrojil proti článku samotnému, ale proti uveřejnění
jeho inzerátu, který k němu byl připojen bez jeho souhlasu. Bylo ovšem
zjištěno, že osoby, které žalobce kontaktovaly, mu nabízely pomoc, případně se
dotazovaly na zdravotní stav matky, s čímž musel žalobce počítat již při podání
inzerátu. Na druhou stranu se jedná o zásah do osobní sféry, neboť je rozdíl
mezi zveřejněním inzerátu v inzertních médiích a ve sledovaném médiu žalované. Je přitom nerozhodné, zda žalobce je či není osobou veřejně známou. Ačkoliv
žalobce obdržel po zveřejnění inzerátu v časopise XY, které dříve sám poptával,
dostalo se mu zájmu v takové intenzitě, kterou bylo možné považovat za zásah do
jeho soukromého života. Nicméně intenzitu zásahu neshledal soud prvního stupně
příliš vysokou, proto za přiměřenou náhradu považoval pouze desetinu požadované
částky. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 143/2019-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se
co do částky 20.000 Kč zamítá, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování dvěma jinými
články, ze kterých zjistil, že matka žalobce se sama ke svému zdravotnímu stavu
po cévní mozkové příhodě již dříve vyjadřovala. Ačkoliv obecně informace o
zdravotním stavu spadají do osobní sféry, nedošlo k zásahu do práva na
informační sebeurčení, neboť informace uveřejněné žalovanou se nijak neliší od
těch, které již předtím dobrovolně sdělila žalobcova matka. V předmětném článku
sice byly zveřejněny informace týkající se i žalobce (že hledá pečovatelku pro
svou matku a za tím účelem podal inzerát), nicméně do určité míry musí osoby
blízké veřejně známých osob strpět stejně jako ony informování o soukromých
záležitostech v širší míře. Informace zveřejněné žalovanou byly nadto pravdivé
a podány neutrálním způsobem. K zásahu do žalobcova soukromí nedošlo ani
zveřejněním jeho e-mailové adresy, neboť již dříve ji několikrát zveřejnil on
sám. Z objektivního hlediska navíc nelze následky tohoto jednání posoudit jako
závažné, neboť žalobce prokázal příjem jen několika zpráv, v nichž mu většinou
byly nabízeny pečovatelské služby. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o. s. ř.
tím, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného
práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a sice
1) zda osoby žijící v blízkosti osob veřejného zájmu jsou součástí soukromí
těchto osob, a proto jsou i ony samy povinny v širší míře strpět informování o
svých soukromých záležitostech, 2) zda veřejnost má oprávněný zájem na tom, aby
byla informována, že pro osobu veřejného zájmu je sháněna zdravotní péče, a 3)
zda zveřejnění informací ze soukromého života není zásahem do soukromí osoby,
pokud již předtím informace užila způsobem, který umožnil, aby se s nimi
seznámil předem neurčený okruh osob. K prvně vymezené otázce uvedl, že on sám
osobou veřejného zájmu není, a neměl by tedy požívat nižšího stupně ochrany
svých osobnostních práv. K následující otázce dále rozvádí, že poptávka po
pečovatelských službách spadá do soukromí osoby, a proto neexistuje zákonná
licence, která by takový zásah ospravedlňovala. K těmto otázkám pak odkázal na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je třeba zkoumat,
nakolik zveřejněné informace přispívají k diskuzi o veřejném zájmu. Ke třetí
otázce konstatoval, že pokud fyzická osoba umístí v digitální podobě na
internet svůj osobní údaj, nemůže to bez dalšího znamenat, že třetí osoby mohou
tyto osobní údaje svobodně používat pro své vlastní potřeby. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání. Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť formuluje otázky,
které již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu
řešeny, a napadené rozhodnutí je s jejich judikaturou v souladu. I v případě,
že by dovolání bylo přípustné, je nedůvodné. Žalobce je sám osobou veřejného
zájmu, protože působil jako režisér. Žalovaná pouze realizovala své právo na
svobodu projevu, přičemž rozhodovací praxe připouští, že předmětem veřejného
zájmu mohou být i informace spadající do soukromé sféry. Navíc inzerát učinil
sám žalobce veřejným, včetně své e-mailové adresy. Žalovaná zpochybnila i vznik
újmy, ke které mělo dojít zveřejněním inzerátu z její strany, neboť žalobce
obdržel pouze několik mailů nabízejících pečovatelské služby. Navrhla proto,
aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z tohoto ustanovení se podává, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je
i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí
na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické
(či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti
napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28
Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí
nezávisí, nemůže námitka nesprávnosti jejího řešení založit přípustnost
dovolání (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo
83/2020). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z nich není splněna podmínka
přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Sbírka“). V nyní projednávaném sporu o náhradu za opětovnou publikaci inzerátu, kterým
žalobce předtím v jiných médiích poptával pečovatelské služby pro svou nemocnou
matku (známou a oblíbenou filmovou režisérku a scénáristku), nelze přehlédnout,
že publikací předmětného článku žalovaná v první řadě sdělovala informace o
zdravotním stavu žalobcovy matky. Debata o tom, zda a nakolik je takové sdělení
předmětem opodstatněného veřejného zájmu či je pokryto tzv. zpravodajskou
licencí, je nadbytečná, jestliže z provedeného dokazování vyplynulo (dovolatel
v tomto směru námitky nevznáší, skutková zjištění ostatně nemohou být předmětem
dovolacího přezkumu), že ona sama o svém nepříznivém zdravotním stavu již dříve
veřejnost informovala. Pak ovšem inkriminovaný článek v podstatě žádné nové a
ani nepřípustné informace o žalobcově matce nepřinášel a neoprávněným zásahem
do jejího práva na informační sebeurčení nebyl. Jestliže tedy odvolací soud
neshledal neoprávněnost informace o zdravotním stavu žalobcovy matky ve vztahu
k ní, a tím spíše pak ani vůči žalobci, je zřejmé, že první dvě dovolatelem
vymezené otázky nesměřují proti právním závěrům, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno.
Ohledně zásahu do soukromí žalobce, který se cítí dotčen tím, že byla
uveřejněna informace o jeho snaze postarat se o matku, tj. o tom, že inzerátem
pro ni sháněl pečovatelku, sice odvolací soud uvedl, že žalobce jako příbuzný
osoby veřejně známé musí snášet zásah do soukromí v širším rozsahu, avšak
zároveň dovodil, že tato žalovanou podaná informace velmi úzce souvisí s
informacemi o zdravotním stavu žalobcovy matky, které již nebyly chráněny
právem na informační sebeurčení, a přípustným způsobem na ně navazuje. I v
tomto případě je tedy důvod zamítnutí žaloby postaven na závěru, který dovolání
účinným způsobem nezpochybňuje.
Žalobce konečně namítá, že porušení jeho práva na soukromí představuje samo
zveřejnění jeho e-mailové adresy. Ačkoliv v určitých případech může taková
informace být nepřípustným zásahem do soukromí, v dané věci bylo zjištěno, že
žalobce sám svou e-mailovou adresu na internetu používal, a vyčlenil ji tak ze
své soukromé sféry. Přestože spojení této informace s článkem o zdravotním
stavu jeho matky bylo poněkud účelové, vyšel odvolací soud především ze
zjištění, že žalobci z toho žádné relevantní obtíže nevznikly, neboť v reakci
na článek obdržel několik málo zpráv, ve kterých mu byly nabízeny pečovatelské
služby. Právní názor odvolacího soudu, že odškodnitelná je jen újma určité
intenzity a délky trvání nestandardního duševního stavu, zatímco slabá a
krátkodobá duševní nepohoda nemusí být odčiněna, je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, č. 90/2016 Sbírky). Ani tento závěr, který byl jedním
z důvodů neopodstatněnosti žaloby, dovolatel nenapadá, tedy je zřejmé, že
řešení dovolatelem formulovaných otázek nemůže přinést do jeho poměrů příznivý
závěr, který by eliminoval všechny důvody, pro které byla jeho žaloba
zamítnuta.
Dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není
objektivně přípustné [§ 238 písm. h) o. s. ř.], dovolatel ostatně k tomuto
výroku žádnou argumentaci neuvádí.
Protože dovolatelem vymezené otázky nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu