25 Cdo 2766/2021-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: H. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti žalovaným: 1) obec Horní Maršov, se sídlem úřadu Bertholdovo náměstí 102, Horní Maršov, 2) M. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vladimírem Samkem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 106, Unhošť, 3) Povodí Labe, státní podnik, IČO 7089005, se sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, 4) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o uložení opatření k odvrácení hrozící újmy a o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 34/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2021, č. j. 25 Co 297/2020-592, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 25 Co 280/2015-278, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2015, č. j. 30 C 34/2012-239, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti prvnímu, druhému a třetímu žalovanému zdržet se ohrožování nemovitostí žalobce – pozemku a domu na pozemku v katastrálním území XY, zanedbáváním údržby opěrné zdi mezi
vodním korytem řeky XY a pozemkem, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ve smyslu § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud může uložit určité opatření k odvrácení hrozící újmy při vážném ohrožení, avšak žalobce, který chce předejít škodě, která by mu mohla vzniknout v budoucnu, neprokázal, že mu reálně a velmi pravděpodobně hrozí závažná újma, i když nebezpečí takové újmy nemusí být okamžité. Nejvyšší soud usnesením z 22.
2. 2017, č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, odmítl dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí s odůvodněním, že jestliže odvolací soud neshledal důvody k postupu podle § 2903 odst. 2 o. z., neboť reálné a vážné ohrožení majetku žalobce nehrozí a původcem tohoto ohrožení nejsou žalovaní, jeho právní názor není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1507/17, zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů s tím, že nalézací soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu tím, že (usnesením Okresního soudu v Trutnově z 6.
3. 2013, č. j. 30 C 34/2012-104, ve znění opravného usnesení z 10. 6. 2013, č. j. 30 C 34/2012-108, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 10. 2013, č. j. 25 Co 387/2013-118) odmítly žalobu v části, v níž žalobce žádal, aby soud stanovil žalovaným konkrétní povinnost, jejíž splnění mělo za účel ochranu stěžovatelova vlastnictví, spočívající v "úpravě opěrné zdi" za účelem zamezení popsaných následků. Tímto postupem byl, navíc s přitakáním ve formě potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, protiústavně omezen dispoziční prostor žalobce v probíhajícím řízení a tím i řádný přístup k soudu.
Poté, co žalobce navrhl přistoupení 4. žalované do řízení, Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 30 C 34/2012-552, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným provést takovou úpravu opěrné zdi, která se nachází mezi vodním korytem řeky XY na pozemku p. č. XY a ostatní plochou na pozemku p. č. XY, obojí v obci XY a katastrálním území XY, která zabrání sesuvu půdy z pozemku st. p. č. XY a případně i porušení statiky domu č. p. XY postaveného na pozemku st. p. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, alternativně o uložení povinnosti žalovaným provést úpravu opěrné zdi přibetonováním železobetonového prahu tak, aby sanoval a v budoucnu i ochránil stávající betonový základ před účinky vodního toku a před účinky pohybujících se plavenin v toku v případě vyšších průtoků a současně řešil sanaci stávající kaverny (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se ohrožování nemovitostí - pozemku st.
p. č. XY a domu č. p. XY postaveného na pozemku st. p. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí v listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY, zanedbáváním údržby opěrné zdi, která se nachází mezi vodním korytem řeky XY na pozemku p. č. XY a ostatní plochou na pozemku p. č.
XY, obojí v obci XY a katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III-VII). Po doplnění dokazování mimo jiné o revizní znalecký posudek znaleckého ústavu Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, uzavřel, že opěrná zeď koryta řeky XY svým stavem bezprostředně neohrožuje žalobcův dům, který má samostatné základy; ani případnou destrukcí opěrné nábřežní zdi by statika domu žalobce nebyla ohrožena. Znalec k tomuto zjištění dospěl po odborné prohlídce stavu zdi především na základě skutečnosti, že zvýšené množství vody protékající korytem řeky v důsledku kombinace nepříznivých faktorů by opustilo říční koryto vylitím na levý břeh ještě předtím, než by se dostalo ke sporné opěrné zdi.
Úprava zdi bez současné realizace konkrétních návrhů a doporučení i v jiných místech vodního toku by přispěla podle revizního znalce ke zvýšení bezpečnosti nemovitostí žalobce pouze o zanedbatelnou polovinu procenta. Požadovaná oprava opěrné zdi podél pozemku žalobce by tak byla samoúčelná a neodpovídající postupu předvídanému v § 2903 odst. 2 o. z. Povinnost požadovanou v petitu směřujícím k uložení povinnosti žalovaným zdržet se ohrožování nemovitostí žalobce zanedbáváním údržby opěrné zdi by soud mohl uložit pouze tehdy, pokud by stav zdi jako takový ohrožoval nemovitost žalobce, což nebylo prokázáno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 25 Co 297/2020-592, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že předpokladem aplikace § 2903 odst. 2 o. z. je hrozba vzniku vážné škody a toto ohrožení musí být reálné a velmi pravděpodobné. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že opěrná zeď koryta řeky XY svým stavem bezprostředně neohrožuje dům žalobce, který má samostatné základy, a ani případnou destrukcí opěrné zdi by statika domu žalobce nebyla ohrožena.
Navíc existuje pouze minimální pravděpodobnost zborcení opěrné zdi v úseku sousedícím s pozemky žalobce. Nejsou tedy splněny předpoklady aplikace § 2903 odst. 2 o. z. pro uložení povinnosti žalovaným provést úpravu opěrné zdi. Pokud se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se ohrožování předmětných nemovitostí zanedbáváním údržby opěrné zdi, odvolací soud zopakoval, že opěrná zeď slouží k regulaci a správě vodního toku a reálné a vážné ohrožení majetku žalobce nehrozí, původcem případného ohrožení ani nejsou žalovaní, ale říční tok při podstatném zvýšení stavu vody.
Kromě toho na tyto případy dopadá zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon, jde o povinnost tzv. veřejnoprávní a nikoliv soukromou, a proto plnění nelze vynucovat cestou žaloby v soukromoprávním občanském soudním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně se jedná o právní problém, který je dovolacím soudem rozhodován rozdílně. Je přesvědčen o tom, že při zvýšeném tlaku vody je vysoká pravděpodobnost, že se zeď zbortí do koryta vodního toku a v důsledku toho se sesune a odplaví nejen pruh pozemkové parcely č. XY, ale i část jeho pozemku st. p. č. XY; tím se obnaží základy domu a dojde k narušení jeho statiky. Hrozí jak závažná majetková škoda, tak může dojít i k ohrožení života a zdraví osob nacházejících se v domě v okamžiku případného sesuvu.
Vlastník opěrné zdi, ať už jím je kdokoliv, nečiní nic, aby vážně hrozící škodu odvrátil. Dovolatel brojí proti závěrům znaleckého zkoumání, způsobu zpracování posudku a má za to, že znalecký ústav sice řešil otázku zvýšení hladiny řeky XY a její levobřežní vylití z koryta dříve, než v blízkosti mostku před jeho domem, ale neřešil to, že by vylitá voda působila na opěrnou zeď svým tlakem z druhé strany (nikoliv z koryta, nýbrž ze zaplaveného břehu), což by vzhledem k jejímu poškození způsobilo zborcení zdi a splavení dříve chráněného břehu.
Má za to, že vzhledem k časovému rozpětí uváděnému znalcem reálná hrozba trvá. Mezi zvýšením hladiny toku a bezprostředním ohrožením je blízká časová i věcná souvislost. Za současného stavu stěny nelze bezprostřední ohrožení odvrátit. Soudy obou stupňů se na základě neúplných důkazů omezily pouze na zkoumání hrozby závažné újmy a bagatelizovaly znalecky prokázanou hrozbu tím, že je pravděpodobnější riziko proudu vody při rozlití z koryta řeky. Jejich rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 163/2005, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 822/2008 a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3164/2011. Soudy nesprávně právně posoudily povahu ustanovení § 2900 a § 2903 odst. 2 o. z., zejména nesprávně vyložily požadavek hrozby vzniku újmy, který posoudily příliš striktně a formalisticky, aniž by se zabývaly jeho smyslem a účelem, povahou chráněného práva a reálností hrozby. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnout dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť je založeno na polemice se skutkovými zjištěními. Třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že bylo prokázáno, že žalobci nehrozí případným pádem předmětné nábřežní zdi závažná škoda ani mu nehrozí nebezpečí bezprostředního vzniku škody. Krajský soud rozhodl věc souladně s judikaturou dovolacího soudu. Čtvrtá žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že nejsou splněny podmínky pro její pasivní legitimaci.
Uplatněné námitky dovolatele nemají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit.
Navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť dovolání neobsahuje žádnou právní otázku dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou, ani dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.
s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné závěry revizního znaleckého posudku a jeho rozpor s posudkem Ing. Vladimíra Pažouta), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí.
Jinak řečeno, dovolatel na odlišném skutkovém stavu (že při zvýšeném tlaku vody je vysoká pravděpodobnost ohrožení
statiky jeho domu) buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení, že existuje vážné ohrožení jeho nemovitostí špatným stavem opěrné zdi podél řeky XY a že jsou splněny předpoklady § 2903 odst. 2 o. z. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). K dovolací argumentaci, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu ustanovení § 2903 odst. 2 o. z., lze odkázat na usnesení z 22. 2. 2017, č. j. 25 Cdo 1743/2016-294, v němž Nejvyšší soud uvedl, že z judikatury dovolacího soudu k § 417 obč. zák., která je přiměřeně aplikovatelná i v režimu § 2903 odst. 2 o. z., se podává, že žalobě nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou, nýbrž musí jít o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící, byť ne bezprostřední (viz též stanovisko bývalého Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, č. 65/1972 Sb. rozh. obč.). Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posuzuje soud v nalézacím řízení na základě zjištěného skutkového stavu po provedeném dokazování. Jeho úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010). Ta v nyní projednávané věci shledána nebyla. Dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudky sp. zn. 25 Cdo 163/2005, sp. zn. 25 Cdo 822/2008, sp. zn. 25 Cdo 3164/2011, označenými dovolatelem. První dva podávají výklad § 417 odst. 2 obč. zák. shodně jako v nyní projednávané věci, tj. že jde o ustanovení preventivního charakteru, pro jehož aplikaci musí být jednak prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, přičemž není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení, avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Ve třetím rozsudku pak byla řešena problematika vztahu žaloby na ochranu vlastnického práva a žaloby podle § 417 odst. 2 obč. zák. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1507/17, zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů vydaná v této věci pro odepření práva žalobce na řádný přístup k soudu z důvodu odmítnutí části jeho žaloby, kterou se domáhal po žalovaných uložení povinnosti provést opravu opěrné zdi, pro neprojednatelnost. V dalším řízení pak žalobce žalobu opětovně rozšířil o požadavek na uložení povinnosti opravy zdi a ta byla soudy řádně projednána. Jestliže odvolací soud (i soud prvního stupně) ani poté neshledal důvody k postupu podle § 2903 odst. 2 o. z., neboť reálné a vážné ohrožení majetku žalobce nehrozí, jeho právní názor není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu