25 Cdo 2908/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce nezl. M. G., zastoupeného zákonnými zástupci Veronikou Gáborovou a
Milanem Gáborem, bytem tamtéž, zastoupenými JUDr. Igorem Kouteckým, advokátem
se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované Středomoravské nemocniční
a.s., se sídlem v Prostějově, Mathonova 291/1, IČ 27797660, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 260/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2007
č.j. 44 Co 31/2007-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2007, č. j. 44 Co 31/2007-237,
ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 164.800,- Kč na náhradě
bolestného a ohledně částky 3.885.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění, dále ve vyhovujících výrocích ohledně úroků z prodlení a v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze
dne 24. 4. 2006, č. j. 5 C 260/2003-133, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
téhož soudu ze dne 9. 10. 2006, se v témže rozsahu zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení; jinak se dovolání
odmítá.
Žalobce se po změně a rozšíření žaloby domáhal po žalované nemocnici náhrady
škody způsobené mu na zdraví ve výši 748.800,- Kč na náhradě bolestného a
30.870.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Žalobu zdůvodnil tím, že
dne 3. 10. 2001 na novorozeneckém oddělení žalované při zástavě dechu a srdce
nebyla u něj včas provedena resuscitace a v důsledku toho došlo k těžkému
poškození jeho mozku.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. 4. 2006, č. j. 5 C 260/2003-133,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 5 C 260/2003-151,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na bolestném 664.800,- Kč s úroky z
prodlení, za ztížení společenského uplatnění 15.885.000,- Kč s úroky z
prodlení, žalobu co do částek 84.000,- Kč bolestném a 14.985.000,- Kč za
ztížení společenského uplatnění a v části požadovaných úroků zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Vzal za prokázané,
že dne 3. 10. 2001 byla na novorozeneckém oddělení žalované prováděna u žalobce
fototerapie, v jejím průběhu se zdravotní sestra vzdálila z observačního pokoje
a v té době došlo u žalobce k zástavě srdce a dechu. Doba do nástupu
resuscitace byla v důsledku nepřítomnosti zdravotnického personálu příliš
dlouhá, čímž došlo u žalobce k posthypoxické encephalopathii. Jeho stav je v
důsledku těžkého poškození mozku velmi vážný, nezvratný. Vyžaduje péči 24
hodin denně, je třeba mu po celou dobu i ve spánku odsávat sliny a hleny, neboť
nepolyká. Není schopen samostatného pohybu, pouze leží na zádech, provádí
ojedinělé spontánní pohyby rukou, nefixuje oči, zrak a sluch je neměřitelný,
reaguje pouze na bolest. Běžně potravu nepřijímá, musí být krmen sondou,
permanentně mu zavedenou do dutiny břišní. Objevují se u něj proleženiny, které
jsou velice bolestivé. Nemluví, nesměje se, na pohlazení ani na lechtání
nereaguje, není schopen reagovat na světlo a tmu. Prognóza jeho zdravotního
stavu je velmi špatná, bude plně invalidní, jeho zdravotní stav je
stabilizovaný a nezvratný, stejně jako postižení centrální nervové soustavy.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nezajistila při provádění
fototerapie stálou přítomnost zdravotní sestry na observačním pokoji, ačkoliv
její přítomnost u tohoto zákroku na pacientech tohoto věku je nezastupitelná.
Resuscitace žalobce byla zahájena, až když u něj došlo k rozšíření zornic, a
byť byla provedena profesionálně, nemohla být včasná. Žalovaná se tedy
nechovala tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví žalobce (§ 415, 420 obč. zák.).
Soud při odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění postupoval podle
vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vycházel ze znaleckého posudku prof. MUDr. Hany
Hrstkové, Csc. S ohledem na závažný stav žalobce a jeho celkově nepříznivou
prognózu, náhradu za ztížení společenského uplatnění navýšil dle ust. § 7 odst.
3 vyhlášky na 5-ti násobek základního ohodnocení.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10.
2007, č. j. 44 Co 31/2007-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě doplněného dokazování
shodně se soudem prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi poškozením
zdraví žalobce (encephalopatie nejtěžšího stupně) a porušením povinností ze
strany žalované. K prvním resuscitačním úkonům došlo nikoliv po několika
vteřinách po zaznění apnemonitoru, nýbrž až po nejméně dvou minutách. Právě
tento čas nekonání zdravotnického personálu v době od signalizované zástavy
srdce dítěte do počátku úsilí dítě oživit je zanedbáním povinností při výkonu
zdravotnické péče, který činí žalovanou odpovědnou za újmu na zdraví žalobce. U
nezletilého došlo k poškození mozku nejvyššího stupně. V případě včasného
zásahu zdravotnického personálu by škodlivý následek s největší
pravděpodobností buď nenastal nebo by nebyl tak těžký. Rozhodující okolností
pro vznik škody na zdraví dítěte shledal odvolací soud dobu, po kterou trval
stav bezdeší a bez srdeční akce, nikoliv faktory na straně dítěte, jež tento
stav pravděpodobně vyvolaly (Pierre Robinova sekvence, malrotace střev, GER
apod.), neboť následek – poškození mozku - by tyto faktory samy o sobě vyvolat
nemohly. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně postupoval podle
vyhlášky č. 440/2001 Sb. s ohledem na vyjádření znalkyně prof. MUDr. Hrstkové,
CSc., že zdravotní stav žalobce jak v otázce bolestného tak ztížení
společenského uplatnění bylo možno posoudit až mnohem později, než v době
propuštění žalobce z nemocnice (koncem r. 2001). Soud nepřisvědčil námitce
promlčení, neboť žaloba byla podána 1. 10. 2003 před uplynutím dvouleté
subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.), nárok na náhradu škody
byl v žalobě uplatněn jako nárok na bolestné a za ztížení společenského
uplatnění a další změny žaloby co do výše nároku již neměly vliv na běh
promlčecích lhůt.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je
z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje
v tom, že posudek MUDr. Stejskala, jímž byl proveden důkaz znaleckým posudkem,
byl zpracovaný v rámci trestního řízení, a mohl být proto použit pouze jako
důkaz listinný, že znalecké posudky MUDr. Hrstkové a MUDr. Macka hodnotily
důkazy provedené v řízení a z nich pak vyvozovaly skutkové závěry ohledně doby
započetí resuscitace žalobce, že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek dle
jejího návrhu a nebyl hodnocen jako důkaz rozsudek vydaný v trestním řízení,
jímž pracovnice žalované byla zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu
ublížení na zdraví. Nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 415 a §
420 obč. zák., v řešení promlčení a v aplikaci vyhl. č. 440/2001 Sb. Uvádí, že
z její strany nedošlo k pochybení či postupu, který by bylo možno označit jako
non lege artis, a to i s ohledem na rozhodnutí v trestním řízení, v němž soud
konstatoval, že nebylo prokázáno zaviněné porušení povinnosti osobou, kterou
žalovaná při své činnosti použila. Namítá, že v tomto směru žalobce neunesl
břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Ačkoliv soudy v civilním řízení prováděly
v podstatě stejné dokazování, dospěly k odlišnému skutkovému závěru o tom, zda
byla resuscitace zahájena včas. Při řešení otázky, kdy byla započata
resuscitace, odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků, což dovolatelka
považuje za nepřípustné, neboť se jedná o otázku skutkovou, nikoliv odbornou.
Znovu uvádí, že k zástavě dechu a srdce došlo u žalobce v důsledku GER,
nonrotace střev, projevu Robinova syndromu i event. metabolické poruchy, tedy v
důsledku nepředvídatelných zdravotních potíží žalobce, nikoliv v důsledku
nepřítomnosti pracovníků žalované při provádění fototerapie. Dovozuje, že
přítomnost sestry na observačním pokoji by nepřinesla včasnější zjištění stavu
žalobce, došlo u něj k současné zástavě srdce i dechu, přičemž vizuálně lze
odhalit pouze zástavu dechu. Namítá dále, že žalobce nejpozději 3 měsíce po
události dne 3. 10. 2001 věděl o škodě, i o tom, kdo za ni odpovídá, žaloba
byla podána včas, avšak nárok na vyšší náhradu bolestného a za ztížení
společenského uplatnění požadovaný v rozšíření žaloby dne 16. 7. 2004 a 25. 7.
2005, je promlčen. K ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění
mělo dojít podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť již v roce 2001 došlo k
ukončení léčebného procesu žalobce i k ustálení jeho zdravotního stavu,
rozhodnutí odvolacího soudu o mimořádném navýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. považuje za nepřezkoumatelné a poukazuje na to, že žalobce trpěl
velmi vážným poškozením zdraví, které mu do budoucna neumožňovalo plnohodnotné
zapojení do života, a soudu vytýká, že neposuzoval přiměřenost žalobcova nároku
vzhledem ke způsobu života, který vedl před poškozením zdraví a po 3. 10. 2001.
Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za nepřípustné a
nedůvodné. Nelze dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu,
otázka promlčení nároků z poškození na zdraví byla opakovaně řešena dovolacím
soudem, rozhodovací praxe dovolacího soudu je již několik let konstantní a
neměnná. K poslední změně žaloby došlo bezprostředně po vydání znaleckého
posudku prof. MUDr. Hrstkové, CSc., v němž byly teprve následky poškození
zdraví objektivizovány a vyčísleny. Tvrzení žalované, že zdravotní stav žalobce
bylo možno objektivizovat již 3 měsíce po události, neboť jeho zdravotní stav
byl již v této době stabilizovaný a neměnný, je pouze spekulací. Znalecké
posudky považuje za naprosto vyčerpávající a způsob hodnocení důkazů odpovídá
rozdílnosti trestního řízení a řízení ve věci náhrady škody. Žalobce navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nedůvodné.
Žalovaná ve svém stanovisku k vyjádření žalobce uvedla, že otázka možného
promlčení nároku žalobce, jakož i aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. jsou
otázkami zásadními a mají význam nejen pro tento případ, ale pro rozhodování v
obdobných případech. Jedná se proto o rozhodnutí, které řeší právní otázku
neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. postupoval podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.
Dovolání žalované směřuje do potvrzujícího výroku ve věci samé, aniž mu
předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (nikoliv
skutkových) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro účely sjednocení judikatury).
I když žalovaná v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že
nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a
jak na jejich základě zjistily skutkový stav věci, a sama hodnotí, zda žalobce
splnil povinnost tvrzení a důkazní a zda bylo včas započato s resuscitací
žalobce. Těmito námitkami dovolatelka vlastně napadá rozsudek odvolacího soudu
v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru. Nesouhlas se
skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový
stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov.
např. R 8/1994).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že k prvním
resuscitačním úkonům došlo nikoliv po několika vteřinách po zaznění
apnemonitoru, nýbrž až po několika minutách. Prodlení zdravotnického personálu
v době od signalizované zástavy srdce žalobce do zahájení úkonů k oživení
dítěte odvolací soud posoudil jako zanedbání povinnosti při výkonu zdravotnické
péče. Tento závěr má oporu ve znaleckých posudcích prof. MUDr. Hany Hrstkové,
CSc., a MUDr. Jozefa Macka, znalců z oboru zdravotnictví, se specializací
pediatrie a neonatologie, které poskytly odborný podklad (§ 127 odst. 1 o. s.
ř.). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, právní
posouzení spočívá ve vymezení, mezi jakými skutečnostmi má být její existence
zjišťována. V právním názoru odvolací soud nepochybil a jeho závěr, že příčinou
škody (poškození mozku žalobce) bylo porušení povinnosti žalované při péči
(zdravotnickém výkonu), má oporu v provedených důkazech.
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení
jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.).
Vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla vydána podle zmocnění v § 444 odst. 2 obč.
zák., nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§ 11) a zrušila předchozí prováděcí
vyhlášku č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odpověď na otázku, jaký právní předpis při změně právní úpravy je třeba
aplikovat v konkrétním případě, dává přechodné ustanovení § 9 vyhlášky č.
440/2001 Sb., podle nějž bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené
škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Bolest a ztížení společenského uplatnění obvykle nevznikají současně, náhradou
za bolest se odškodňují bolesti, jež poškozený v příčinné souvislosti s
poškozením zdraví a následnou léčbou vytrpěl, náhrada za ztížení společenského
uplatnění se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které
nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v jeho dalším životě a ve
společnosti (§ 3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb.). Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.
se postupuje při odškodnění bolestí vzniklých v době její účinnosti, tj. od 1.
1. 2002, a to bez ohledu na to, zda byly způsobeny přímo při úrazovém ději,
nebo jako důsledek léčení, následné rehabilitace a odstraňování následků
poškozeného zdraví (§ 2 vyhl. č. 440/2001 Sb.). Ztížení společenského uplatnění
poškozeného vzniká v době, kdy se trvale nepříznivé následky pro jeho další
život projeví, tedy kdy v jeho zdravotním stavu nastanou takové změny, které do
budoucna trvale omezují jeho další život.
Odvolací soud při aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb. vycházel ze závěrů
znaleckého dokazování a specifik daného případu a správně dovodil, že pro
posouzení, podle které vyhlášky má být poskytnuto odškodnění, není rozhodující
samotné datum propuštění nezletilého z nemocnice (prosinec 2001), k němuž
žalovaná váže datum ukončení léčebného procesu nezletilého. Z hlediska této
dovolací námitky nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Námitce, že odvolací soud pochybil, když nevycházel z rozsudku Okresního soudu
v Prostějově ze dne 20. 10. 2003, č. j. 1 T 75/2003, který v odůvodnění
konstatoval, že nedošlo k prodlevě při zahájení resuscitace, nelze přisvědčit.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal; není však vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1966 pod poř. č.
58, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), tím
méně je pak vázán odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení, pokud jde
o odpovědnost za škodu. Zatímco v trestním řízení platí zásada „in dubio pro
reo“, v občanském soudním řízení provádí soud vlastní dokazování a důkazní
břemeno má žalobce. Otázka splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je
otázkou skutkových zjištění. Námitky žalované v tomto směru nejsou námitkami
proti právním závěrům a nemohou tedy ani postihovat právní otázku zásadního
významu, jak vyžaduje k založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka, že v řízení
nebyl vyžádán navržený revizní znalecký posudek a že jako důkaz znaleckým
posudkem byl prováděn posudek MUDr. Stejskala, který nebyl znalcem v řízení
ustanoven. Námitka, že nebyl proveden některý z navržených důkazů, sama o sobě
totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve
svých rozhodnutích uvedly důvody, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly.
Znalecký posudek prof. MUDr. Stejskala, DrSc., byl v řízení čten stejně jako
listinný důkaz. Tím, že žalovaná zpochybňuje proces získávání důkazů a jejich
hodnocení, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková
zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci. Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť – jak výše uvedeno – tyto námitky nezakládají přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud shledal přípustným dovolání žalované pro zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu v řešení námitky promlčení, jež je v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). Dovolá-li se dlužník promlčení,
nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní
promlčecí doba). U nároku na náhradu škody na zdraví neplatí § 106 odst. 2 obč.
zák. o objektivní promlčecí době. Jednotlivé složky práva na náhradu škody na
zdraví, jimiž se odškodňuje bolest a ztížení společenského uplatnění, jsou
podle ustanovení hmotněprávních předpisů samostatné dílčí nároky, předpoklady
jejich vzniku jsou odchylné, časově se mohou odchylně naplňovat a také se
samostatně promlčují (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975
sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč.
1976, pod č. 11, str. 56-57, popř. rozhodnutí NS ČSSR uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, pod č. 28).
Žalobou, jež byla u soudu podána dne 1. 10. 2003, byl uplatněn nárok na náhradu
bolestného ve výši 500.000,- Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění
ve výši 3.000.000,- Kč, v průběhu řízení (16. 7. 2004) byla žaloba rozšířena na
částku 12.000.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a podáním
ze dne 21. 7. 2005 byla rozšířena na částku 748.000,- Kč na bolestném a na
částku 30.087.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Soud
prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 664.800,- Kč na bolestném a co do
částky 15.885.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a dále
částečně ohledně úroků z prodlení. Odvolací soud, jenž rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, při posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházel z právního
názoru, že je-li včas uplatněn základ nároku, změna žaloby co do jeho výše –
její rozšíření - nemá vliv na běh promlčecích dob.
Vzhledem k tomu, že ve sporném řízení je soud vázán návrhem žalobce, a to i
kvantitativní stránkou návrhu a bez návrhu žalobce nemůže přisoudit více (§ 153
odst. 2 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že je změnou žaloby (§ 95 o. s. ř.),
jestliže žalobce na základě stejného skutkového stavu požaduje více, než
původně požadoval v žalobě (srov. např. R 21/2003), nelze právní názor
odvolacího soudu pokládat za správný.
Jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu,
běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl návrh soudu podán (srov. § 112 obč.
zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Uplatněním nároku
u soudu nedochází ke stavení promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření
žaloby (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 26 Odo 910/2006). Je-li uplatněna
pouze část pohledávky, promlčecí doba se staví pouze u této části a je-li
následně žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Cz 4/74, uveřejněné ve Sborníku IV,
ročník 1974, str. 773, rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 874/2005).
Z toho je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby mohlo v dané věci dojít jen
ohledně nároku na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v té
výši, v jaké byl nárok včas uplatněn (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 25
Cdo 1460/2002).
V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní
promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok v tomto rozsahu rozšíření po
vznesení námitky promlčení přiznat.
S ohledem na datum škodné události a na zásady pro určování bodového ohodnocení
pro stanovení výše odškodnění v případě náhrady za bolest a za ztížení
společenského uplatnění (§ 4, § 8 vyhl. č. 440/2001 Sb.) lze učinit jednoznačný
závěr, že žaloba byla podána včas a že návrhem žalobce podaným soudu 16. 7.
2004 byla rozšířena před uplynutím subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1
obč. zák.). Avšak v případě návrhu na rozšíření žaloby, podaného 25. 7. 2005
již nelze takový závěr učinit. Odvolací soud vycházeje z nesprávného právního
názoru, se otázkou promlčení nároku v rozsahu tohoto jeho rozšíření (tj. nad
500.000,- na bolestném a nad 12.000.000,- Kč na náhradě za ztížení
společenského uplatnění) z hlediska § 106 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Bude
proto třeba z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby posoudit
důvodnost vznesené námitky promlčení ve vztahu k nároku na náhradu bolestného
ve výši 164.800,- Kč a k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění
ve výši 3.885.000,- Kč a úroků z prodlení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním názoru na
aplikaci § 106 odst. 1 obč. zák., byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně celkové částky 4.049.800,- Kč s
příslušenstvím a v závislých výrocích zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Protože ve zbývajícím rozsahu dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně senátu