USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr.Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. Ž., zastoupený Mgr. Danielem Šírem, advokátem se sídlem Belgická 642/15, Praha 2, proti žalovanému: M. R., o 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 378/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 55 Co 63/2024-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 55 Co 63/2024-273, potvrdil, v pořadí již třetí, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 11. 2023, č. j. 9 C 378/2012-242, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody, k níž mělo dojít v důsledku pracovní neschopnosti žalobce (žalovaný jej dne 25. 11. 2009 fyzicky napadl, za což byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20.
5. 2010, sp. zn. 2 T 49/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 8 To 340/2010), takže žalobce nebyl schopen splnit svůj pracovní závazek vůči společnosti SC Servis s. r. o. (realizace programových úprav systému) a byl nucen uzavřít smlouvu o subdodávce služeb s jinou společností tak, aby byl dodržen termín dodání díla, za což zaplatil společnosti The Best Network Solution s. r. o. odměnu 90 000 Kč, dovodil odvolací soud shodně s obvodním soudem, že mezi jednáním žalovaného a tvrzeným vznikem škody není prokázána příčinná souvislost.
Žalobce přes poučení soudu prvního stupně ve smyslu § 118a o. s. ř. nedoplnil žalobní tvrzení, tudíž zůstalo neobjasněno, proč nedokončil první fázi zakázky, kterou měl dodat do 10. 11. 2009, a proč a v jakém rozsahu musel nechat vykonat a dodat část plnění prostřednictvím subdodavatele, a co nebyl schopen splnit v důsledku útoku žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce v odvolacím řízení svá tvrzení zčásti změnil tak, že požaduje i nemajetkovou újmu plynoucí z toho, že nemohl pracovat kvůli zranění způsobenému mu žalovaným, a odkazoval na hodnotu své práce za jeden den, uplatnil tím fakticky nový nárok, který má jiný skutkový základ oproti žalobnímu požadavku, a takový postup není možný (§ 216 odst. 2 o.
s. ř.). Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž uvádí, že přestože si je vědom, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (nikoli právní), jedná se ze strany soudu o natolik závažný zásah do skutkových závěrů, že to má zcela zásadní vliv na správné právní posouzení věci. Pokud je dovolateli vyčítáno, že ani přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. požadovaná tvrzení a důkazy nedoložil, musí se také hodnotit doba, kdy byl vyzván k jejich doložení, což lze přikládat k tíži soudům, nikoli dovolateli.
Celé řízení se táhlo velmi dlouho, dvakrát bylo žalobě vyhověno, a proto byl dovolatel v dobré víře, že má nalézací soud dostatek podkladů. Když pak na jednání soudu dne 10. 11. 2023, po více než dvanácti letech od zahájení soudního jednání, byl poučen o neunesení důkazního břemene, byla tím porušena zásada právní jistoty a legitimního očekávání (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, nebo ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16). Dovolatel již nemohl z pochopitelných důvodů uvést veškeré okolnosti k jednotlivým mezníkům při realizaci smlouvy o dílo, a to vlivem mizejících paměťových stop.
Dovolatel si uvědomuje nutnost tvrzení a navrhování důkazů v rámci koncentrace řízení před nalézacím soudem, poukazuje však na ustanovení § 205a písm. f) o. s. ř., jež uvádí jako přípustné novoty v odvolacím řízení ty, které vznikly až po vyhlášení rozsudku prvního stupně, což je právě případ svědeckého prohlášení M. F. ze dne 5. 3. 2024, neboť je doplnil k podanému odvolání, což odvolací soud v napadeném rozsudku zcela opomenul zmínit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud podanému dovolání vyhověl, sám ve věci rozhodl a rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně aby napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., ale není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Soudy obou stupňů rozhodnutí o nároku na náhradu škody založily na závěru, že dovolatel uzavřel se společností CS Services s. r. o. dne 19. 10. 2009 smlouvu o dílo č. 1/2009, se zahájením prací 20. 10. 2009 a konečným termínem 31. 3. 2010, k němuž se zavázal provést činnosti v následujících fázích: první fáze „Migrace dat z 4D – klienti, cenné papíry, stavy cenných papírů“ do 10. 11. 2009, druhá fáze „Peněžní účty“ do 20. 11. 2009, třetí fáze „Účtování o transakcích s CP“ do 10. 12. 2009, a čtvrtá fáze „Migrace dat z 4D – zobrazení historických dat“ do 15.
1. 2010. Část závazku podle smlouvy o dílo č. 1/2009 (tzv. první fáze) nebyla ve sjednaném termínu do 10. 11. 2009 provedena, poté byl dovolatel dne 25. 11. 2009 fyzicky napaden žalovaným a do 14. 12. 2009 trvala jeho pracovní neschopnost. Dne 30. 11. 2009 uzavřel dovolatel smlouvu o dodávce služeb se společností The Best Network Solution s. r. o., která měla provést část prací, k níž byl zavázán dovolatel podle smlouvy o dílo č. 1/2009, a to konkrétně první a čtvrtou fázi, do 15. 1. 2010. Dovolatel této společnosti zaplatil za její realizaci 90 000 Kč. Závěr, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného (jeho fyzickým útokem) a vzniklou újmou v podobě škody, která dovolateli měla vzniknout tím, že část prací, k jejichž provedení byl sám zavázán smlouvou o dílo č.
1/2009, byl nucen zadat za úplatu k realizaci jiné společnosti (v důsledku své pracovní neschopnosti), pak plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je v řízení o náhradu škody povinen splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (s výjimkou zavinění, které se předpokládá) prokázat žalobce (poškozený). Právě jeho tak tíží důkazní břemeno ohledně tvrzení, že to bylo právě protiprávní jednání žalovaného, které vedlo v plném rozsahu k nutnosti vynaložit zbytečné výdaje na splnění dříve sjednaných povinností; neunese-li jej, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 24.
4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, a usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 463/2020, či obdobně v případě ušlého zisku rozsudek ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009). Příčinná souvislost je v obecné rovině dána (platí to u všech typů odpovědnosti), pokud škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném vztahu příčiny a následku, tedy že nebýt konkrétní škodní události, ke škodě by nedošlo (přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde).
Proto je zřejmé, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, jestliže dovodil, že k následku (zaplacení 90 000 Kč za subdodávku části zakázky) by mohlo dojít i v případě, že by žalovaný neporušil svou právní povinnost (nenapadl žalobce fyzicky a nezpůsobil mu po určitou dobu pracovní neschopnost), neboť dovolatel nebyl schopen vysvětlit a důkazně podložit, co měl podle smlouvy o dílo splnit od jejího uzavření před úrazem a co měl plnit poté, tedy v čem přesně mu zabránila pracovní neschopnost.
Na tom nic nemění dovolací námitka, že byl vyzván k doložení rozhodných skutečností s výraznou prodlevou od počátku sporu, neboť důkazní povinnost v uvedeném směru jednoznačně konstatoval odvolací soud již ve zrušovacím usnesení ze dne 8. 12. 2014, č. j. 55 Co 423/2014, a soud prvního stupně dovolatele k doložení potřebných skutečností vyzval usnesením ze dne 16. 12. 2014, na něž jeho zástupce reagoval procesním podáním ze dne 24. 1. 2015. Neobstojí tedy argument o tom, že důkazní nouzi vyvolal soud průtahy v řízení.
Namítá-li dovolatel nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci splněno není. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.