25 Cdo 463/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: PLASTIKOV,
s. r. o., IČO 60711159, se sídlem Mlýnská 4905/72, 586 01 Jihlava, zastoupená
Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou se sídlem Majakovského 1517/10, 586 01
Jihlava, proti žalovanému: statutární město Jihlava, IČO 00286010, se sídlem
Masarykovo nám. 97/1, 586 01 Jihlava, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem
se sídlem Majakovského 1517/10, 586 01 Jihlava, o 4 991 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 176/2017, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019,
č. j. 17 Co 75/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího
řízení 16 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky
Mgr. Hany Marušové.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 28. 6. 2013 dohodu o podmínkách vstupu na
pozemky a o podmínkách stavby „Vodního díla a Opěrné zdi“ č. 1051/MO/13 (dále
jen „Dohoda“), v níž žalobkyně souhlasila s umístěním staveb žalované (vodního
díla a opěrné zdi) na svých pozemcích. Stavební práce měly probíhat od 2. 8. 2014 nejméně po dobu 10 pracovních dnů s podmínkou, že po tuto dobu musí být
výrobní areál žalobkyně uzavřen. Žalovaná se zavázala do 30. 4. 2014 informovat
žalobkyni, zda k realizaci díla skutečně dojde či nikoliv, a pro případ
nesplnění této povinnosti byla ujednána smluvní pokuta 100 000 Kč. Za přerušení
provozu se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit 1 720 000 Kč a náklady za
zpracování auditu (článek IV bod 8 Dohody) a bylo rovněž dohodnuto, že při
nezahájení realizace díla vzniká žalovanému povinnost nahradit žalobkyni škodu
tím způsobenou (článek VII Dohody). Žalovaný svou informační povinnost do 30. 4. 2014 nesplnil (dohodnutou smluvní pokutu 100 000 Kč posléze zaplatil). Přesto žalobkyni svými vyjádřeními (přípisy z 27. 5. 2014 a z 9. 7. 2014,
kterými reagoval na výslovné žádosti žalobkyně, jakož i v rámci schůzky dne 15. 7. 2014) utvrzoval v tom, že na jejích pozemcích bude dílo provádět. Aby
žalobkyně dostála povinnosti zpřístupnit pozemky ve svém výrobním areálu,
činila kroky směřující k omezení svého provozu (odmítala zakázky, neúčastnila
se výběrových řízení a nařídila zaměstnancům dovolenou). Provoz žalobkyně měl
být (a skutečně byl) přerušen v době od 2. 8. 2014 do 17. 8. 2014. Dne 30. 7. 2014 sdělil žalovaný, že dílo realizovat nebude. Tím Dohoda zanikla, a proto
nebyla žalovaným plněna dohodnutá náhrada za přerušení činnosti (1 720 000 Kč). Žalovaný oznámil své rozhodnutí natolik pozdě, že nebylo v možnostech žalobkyně
učinit opatření k odvrácení újmy. Na základě ústavního znaleckého posudku
zpracovaného společností EQUITA Consulting s.r.o. soud uzavřel, že během
přerušení provozu žalobkyně vynaložila náklady ve výši 645 677 Kč nekryté
tržbami, které by za pravidelného běhu okolností získala (skutečná škoda), a
současně jí ušel zisk ve výši 656 726 Kč. Po právní stránce posoudil věc podle
§ 2900, § 2910, § 2951 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalovaný porušil zákonnou prevenční povinnost,
jestliže žalobkyni ještě 15. 7. 2014 ujišťoval, že k realizaci Dohody dojde, a
pouhé dva dny před dohodnutým termínem sdělil, že stavbu na jejích pozemcích
realizovat nebude. Žalobkyně činila kroky k plánovanému přerušení provozu
podniku, pozdním oznámením jí vznikla škoda v částce 1 302 403 Kč, které
vzhledem k charakteru své podnikatelské činnosti nemohla zabránit nebo ji
snížit, přičemž mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou újmou soud
shledal příčinnou souvislost, neboť nebyl zjištěn jiný důvod pro přerušení
provozu žalobkyně. Škodu nekryje v Dohodě sjednaná smluvní pokuta, která
zajišťovala včasnou notifikační povinnost žalovaného.
I když žalovaný v
ujednané lhůtě žalobkyni výslovně neoznámil realizování díla, bylo prokázáno,
že následnými vyjádřeními a svým jednáním dal bez jakýchkoliv pochybností
najevo, že s realizací akce počítá, činí kroky k jejímu zahájení a vychází ze
závazků obsažených v Dohodě. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 17 Co
75/2019-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou odvoláním
nenapadeného zamítavého výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil
i s jeho právním hodnocením, jež doplnil o závěr, že žalovaný porušil nejen
obecnou prevenční povinnost, ale i smluvní povinnost podle článku VII Dohody,
kde se zavázal, že v případě zániku Dohody proto, že dílo nebude žalovaným
realizováno, zaplatí žalobkyni prokazatelně vynaložené náklady. Výše majetkové
újmy žalobkyně odpovídá výši újmy vyčíslené v Dohodě (článek IV bod 8) a
žalovaný tak již při uzavírání Dohody věděl o přibližné výši újmy, která
žalobkyni v důsledku nuceného přerušení výroby vznikne. Odvolací soud neshledal
důvodnou námitku žalovaného, že škodu vzniklou žalobci kryje sjednaná smluvní
pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť sankcionovala žalovaného pouze za nesplnění
notifikační povinnosti. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. To spočívá v
závěru, že žalovaný odpovídá podle § 2900 o. z., přestože aplikace tohoto
ustanovení přichází v úvahu, jen neexistuje-li konkrétní právní úprava
vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. V daném případě byla
dána smluvní povinnost žalovaného sdělit žalobci do 30. 4. 2014, zda bude dílo
realizováno či nikoli, a proto nejsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci §
2900 o. z., jež má k ostatním zákonným i smluvním povinnostem subsidiární
charakter (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1427/2001 nebo sp. zn. 29
Cdo 1273/2009). Protože byla notifikační povinnost zajištěna smluvní pokutou,
nemá žalovaná podle § 545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
právo na náhradu škody. Případnou protiprávnost je nutno shledávat v pozdní
notifikaci, nikoliv ve skutečnosti, zda dovolatel svým jednáním utvrzoval, či
neutvrzoval žalobkyni, že dílo bude provedeno. Nesprávný právní závěr spatřuje
dovolatel i ve stanovení výše škody. Nesouhlasí se zahrnutím mzdových nákladů,
nákladů na sociální a zdravotní pojištění, ostatních sociálních nákladů a
příjmů společníků do nahrazované škody. Osobní náklady spojené s čerpáním
dovolené by žalobkyni vznikly bez ohledu na provádění či neprovádění díla.
Určit zaměstnancům dovolenou a poskytnout jim za ni náhradu mzdy musí žalobkyně
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tak jako tak. Částku vynaloženou
na náhradu mezd (včetně zákonných odvodů) za čerpání dovolené zaměstnanci
žalobkyně nelze považovat za škodu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1807/2001). Případné čerpání dovolené zaměstnanci v nevhodné době navíc kryje
náhrada ušlého zisku. Dovolatel namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího
soudu pro absenci zjištění a hodnocení, jaké konkrétní okolnosti případu nebo
zvyklosti práva zapříčinily vznik jeho prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.,
soud se nevypořádal s jeho odkazy na komentářovou literaturu, čímž zatížil
řízení vadou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2644/2018), jež spočívá
i v neprovedení navržených důkazů. Navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud v
napadené věci rozhodl správně, neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu a dovolání není důvodné. Soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly
konkrétními okolnostmi případu ospravedlňujícími vznik povinnosti dovolatele
nahradit škodu. Smluvní pokuta se vztahovala na splnění notifikační povinnosti,
nikoliv na plnění prevenční povinnosti obecně. Náklady na zaměstnance byly do
skutečné škody zahrnuty správně, protože je musela žalobkyně vynaložit, ale
nemohla si na ně vydělat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného
zamítl.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“)
a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce,
která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož
přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento
předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o důvodnosti uplatněného nároku je
založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní
otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech
dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno.
Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí,
neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“,
protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, nebyl-li dovoláním
dotčen. V takovém případě není zapotřebí se správností důvodu, jenž byl
dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr dovolacího soudu nemá vliv
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, pod č. 27/2001,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor
C 1025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
9. Odvolací soud postavil svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za
majetkovou újmu žalobkyně, kromě porušení prevenční povinnosti, i na právním
závěru, že dovolatel porušil smluvní povinnost zakotvenou v článku VII Dohody,
v důsledku čehož vznikla žalobkyni újma. Tento právní závěr odvolacího soudu
nebyl dovoláním žalovaného dotčen, a proto se v poměrech dovolatele nemůže
projevit případná nesprávnost právního posouzení otázky předložené k řešení
dovolacímu soudu, zda byly splněny podmínky pro aplikaci § 2900 o. z. Z těchto
důvodů není dovolání žalovaného, pokud napadal závěr o odpovědnosti žalovaného
za vzniklou újmu, podle § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Argumentace dovolatele odkazem na pravidlo, že v rozsahu smluvní
pokuty nevzniká nárok na náhradu škody, není případná. Smluvní pokutou 100 000
Kč bylo sankcionováno pouze nesplnění povinnosti informovat žalobkyni do 30. 4.
2014 o tom, zda k realizaci díla dojde či nikoli. Porušení dohodnuté
notifikační povinnosti není totožné s protiprávním jednáním žalovaného, od nějž
žalobkyně odvíjí svůj nárok na náhradu škody, totiž s porušením smluvní
povinnosti nahradit škodu v případě nerealizování stavby, případně i s
porušením prevenční povinnosti spočívajícím v pozdním oznámení rozhodnutí dílo
nerealizovat, přestože předtím o jeho uskutečnění žalobkyni ujišťoval. Jinak
řečeno, smluvní pokutou 100 000 Kč bylo sankcionováno jiné jednání, než jaké
bylo příčinou vzniku škody žalobkyni; té totiž škoda nevznikla v důsledku
neoznámení do 30. 4. 2014, zda dílo bude či nebude realizováno, ale v důsledku
rozhodnutí žalovaného dílo nerealizovat, které oznámil žalobkyni až po tomto
datu, zato bezprostředně před dohodnutým přerušením výroby, ačkoli ještě krátce
předtím ji ujišťoval o tom, že dílo prováděno bude.
11. Závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároků na náhradu škody je v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 28. 8.
2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1300/2016), podle níž nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou
samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní
události, a existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a
to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z
částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze
své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení
těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady,
které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své
podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být
příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení
výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání
snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a
jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady
potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly
poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil
určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak
v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti
nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za
podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
12. Z těchto judikatorních závěrů soudy nižších stupňů při stanovení
výše škody vycházely. Na základě zjištěného skutkového stavu (který podle §
241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), konkrétně znaleckého
posudku zpracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting s.r.o. správně
uzavřely, že majetková újma je tvořena jednak skutečnou škodou ve výši 645 677
Kč, tedy částkou, kterou žalobkyně skutečně v rozhodném období vynaložila na
spotřebu energií, služby, osobní náklady, daně a poplatky, odpisy a jiné
provozní náklady, aniž byly kryty příjmy a jednak výší ušlého zisku za dané
období (656 726 Kč). Přitom je nutno zdůraznit, že znalecký ústav při stanovení
výše ušlého zisku vycházel z dosažitelné provozní ziskové marže (čisté ziskové
marže) tak, že byl odvozen od výše ušlých tržeb v rozhodném období a od
průměrné historické marže žalobce. Zjednodušeně řečeno, ušlý zisk byl stanoven
procentem představujícím čistý zisk z tržeb, kterých by žalobkyně pravděpodobně
dosáhla nebýt škodné události. Při tomto způsobu stanovení ušlého zisku v něm
nejsou zahrnuty výdaje žalobkyně, které skutečně v rozhodném období vynaložila
v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, a to zbytečně, neboť nezískala
tržby (příjmy), kterých by za pravidelného běhu věcí žalobkyně dosáhla. Proto
výše škody odvolacím soudem stanovená je správně tvořena součtem obou částek.
Lze uzavřít, že odvolací soud při stanovení rozsahu škody postupoval v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není
přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě
uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §
243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
15. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí proto, že se nezabýval odkazy na komentářovou literaturu a v ní
obsaženými argumenty vznesenými dovolatelem a neprovedení navržených důkazů,
jedná se o námitky vady řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v
dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není
tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl,
na základě jakých úvah dospěl ke svým právním závěrům.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo
na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 13 540 Kč (§ 7
bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen
„advokátní tarif“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu),
zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem 16 746 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu