25 Cdo 2963/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. L. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem
Brno, Kopečná 11, proti žalovanému JUDr. P. K., zastoupenému Mgr. Zdeňkem
Berkou, advokátem se sídlem Brno, Krkoškova 728/2, o 82.500,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 116/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 44 Co 303/2007-129, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2009, č. j.
44 Co 303/2007-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13.158,- Kč k rukám Mgr. Vladimíra Partla, advokáta se sídlem Brno,
Kopečná 11, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na
náhradu ušlého zisku z pronájmu jeho nemovitosti proti žalovanému, který jako
soudní exekutor při své činnosti mu znemožnil přístup do nemovitosti. Soud vzal
za prokázané, že žalobce jakožto vlastník nemovitosti ve Střelicích pronajal
smlouvou ze dne 27. 10. 2000 firmě T Progress s.r.o., část této nemovitosti pro
účely skladové a kancelářské na dobu určitou a bylo zde zřízeno i sídlo firmy.
Poté, co usnesením soudu ze dne 28. 3. 2002 byla nařízena exekuce na majetek
nájemce T Progress s.r.o., byl jejím provedením pověřen žalovaný soudní
exekutor. Dne 18. 4. 2002 pracovníci žalovaného provedli soupis majetku v
nebytových prostorách a část věcí odvezli. Vstupní dveře opatřili samolepícími
štítky s kulatými razítky žalovaného, byl vyměněn zámek a klíče byly uloženy v
trezoru obecního úřadu. Žalobce přípisem ze dne 26. 4. 2002 oznámil soudu
uplatnění zadržovacího práva k věcem povinného umístěným v nemovitosti. V době
od 18. 4. 2002 do 17. 9. 2002 zůstaly nebytové prostory žalobci nepřístupné a
nemohl je pronajmout firmě Ing. P. za 15.000,- měsíčně, s nímž měl ústní dohodu
a který vzhledem k tomu, že prostory nebyly včas uvolněny, zrušil dohodu o
pronájmu přípisem ze dne 3. 8. 2002. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud by
újma na ušlém nájemném žalobci měla tímto způsobem vzniknout, musel by mít
písemnou nájemní smlouvu s Ing. P. o pronájmu nebytových prostor ve smyslu § 3
odst. 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, avšak vzhledem k tomu, že
byla uzavřena jen ústní dohoda, nelze přípis Ing. P. ze dne 3. 8. 2002
považovat za výpověď smlouvy. Nebyl tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. Žalovaný jako soudní exekutor
postupoval standardním způsobem, když zajistil prostory před vniknutím jiné
osoby. Navíc nájemní smlouva mezi žalobcem a povinným nebyla platně ukončena,
neboť žalobcem předložená dohoda z 28. 12. 2001 není povinným podepsána, a jde
tedy pouze o návrh dohody. Protože žalobce neměl v uvedené době právo užívat
nebytové prostory, není jeho nárok na náhradu za ušlé nájemné důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 44
Co 303/2007-129, ve spojení s usnesením ze dne 12. 3. 2009, č. j. 44 Co
303/2007-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci 82.500,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2002
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na
rozdíl od soudu prvního stupně vzal po doplnění a částečném zopakování
dokazování za prokázané, že nájemní vztah mezi žalobcem a firmou T Progress
s.r.o. byl ukončen dohodou, jež sice měla určité formální nedostatky, nicméně
ukončení nájemního vztahu jasně vyplývá i z jejich následné dohody o prodeji
zadržených věcí z 11. 3. 2002 a výpovědí jejích účastníků a nasvědčuje tomu i
zjištění, že klíče od nemovitosti byly žalobci předány a sídlo firmy T Progress
bylo v obchodním rejstříku změněno. Po provedené exekuci tak žalobci v užívání
nebytových prostor bránilo jejich „zapečetění“, resp. přelepky s razítkem a
podpisem exekutora, a nelze k tíži žalobce proto přičítat, že tuto skutečnost
respektoval, navíc když pracovníci exekutora vyměnili vložku v zámku a klíče
uložili na obecním úřadě. Postup exekutora, který svým jednáním dal jasně
najevo, že místnost „podléhá“ exekuční (úřední) činnosti, ačkoliv tomu tak
nebylo (sepsané věci exekutor zajistil a odvezl), označil soud za nesprávný a
nedbající práv vlastníka nemovitosti. Uzavřel, že jednáním žalovaného vznikla
žalobci škoda spočívající v ušlém nájemném, když bylo prokázáno, že žalobce
tuto možnost měl, neboť s Ing. P. byl ústně dohodnut na pronájmu včetně jeho
ceny, a nebýt toho, že prostory nebyly v důsledku jednání žalovaného
zpřístupněny, byla by smlouva při normálním běhu věcí sepsána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že dovoláním napadené
rozhodnutí je ve vztahu k přiznaným úrokům z prodlení nepřezkoumatelné, neboť
není jasný důvod jejich přiznání, od čeho je odvozena jejich výše a splatnost,
navíc splatnost od 4. 11. 2002 nemá oporu v tvrzeních žalobce ani v provedeném
dokazování, když toto datum je vázáno na splatnost, kterou jednostranně uvedl
žalobce na faktuře. Z provedených důkazů nevyplývá, že by předmětné prostory
měly charakter nebytových prostor, navíc žalobce žádnou konkrétní platnou
nájemní smlouvu nedoložil a vzhledem k tomu, že nájemní smlouva musí být
písemná, není prokázáno, že by nebytový prostor mohl pronajímat. Poukazuje na
to, že v době vstupu exekutora náleželo právo užívat prostory v nemovitosti
povinnému a věci povinného, které nebyly exekutorem sepsány, zůstaly v
nemovitosti žalobce, a právě to bránilo sjednání smlouvy s Ing. P. Žalobce
totiž neměl právo předmětné prostory pronajímat někomu dalšímu, když užívací
právo měla třetí osoba. Namítá, že výše náhrady nemá oporu v provedeném
dokazování, výpočet podle dnů neodpovídá výši nájemného 13.000,- Kč ani
15.000,- Kč měsíčně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu v plném rozsahu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rámci projednání mimořádného
opravného prostředku nelze dát prostor novým skutkovým tvrzením žalovaného
uvedeným v dovolání. Jedná se především o polemiku s důkazy o povaze prostor
postižených exekucí, zatímco v průběhu řízení žalovaný nikdy nezpochybnil
skutečnost, že se jednalo o nebytové prostory ve vlastnictví žalobce, mohl
dotazem na příslušném stavebním úřadě povahu těchto prostor prověřit a
postupovat tak v souladu s exekutorským řádem. Navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není z hlediska uplatněných dovolacích námitek důvodné. Vzhledem k
tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. 12. 2008, postupoval podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozhodnutí
odvolacího soudu vychází, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s hodnocením
provedených důkazů. Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem
podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. O skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se
ve smyslu uvedeného ustanovení jedná v případě, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které v řízení
vyšly najevo, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout
žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např.
namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že soud měl či
neměl uvěřit svědkovi nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout.
Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení, pokud jde o skutkový závěr, z něhož
vychází rozhodnutí, že dalšímu pronájmu nebytových prostor bránilo jejich
znepřístupnění v důsledku jednání soudního exekutora. Odvolací soud po doplnění
řízení dalším dokazováním v souladu s § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. si pro
hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud
prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám
zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a odchýlit se od skutkového zjištění soudu
prvního stupně. Při svém rozhodnutí přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z
důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v
úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v
obsahu spisu. Jeho závěr v uvedeném směru má oporu v provedených důkazech,
nejen v listinných, ale především ve výpovědích svědků Ing. B., Ing. P. a Ing.
P. Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v
provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které
byly prokázány, a nelze dovodit, že by v hodnocení těchto a dalších důkazů
provedených v řízení byl logický rozpor. Namítá-li žalovaný, že z provedených
důkazů nevyplývá skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí
vycházel, a sám provádí jejich hodnocení, tyto námitky směřují proti vlastnímu
hodnocení důkazů soudem, což není z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 3 o. s. ř. přípustné. Pokud zpochybňuje charakter nebytových prostor v
nemovitosti žalobce námitkou, že tuto okolnost žalobce důkazně nedoložil, lze
poukázat na § 120 odst. 4 o. s. ř., podle nějž soud může vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků. Dokazování se pak vede o těch rozhodujících
skutkových okolnostech, o nichž se tvrzení účastníků rozcházejí. Navíc v daném
případě není otázka charakteru prostor v nemovitosti žalobce ani otázkou
rozhodující.
Zásadní námitky dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce
spočívají v rovině právní. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Právní posouzení důvodnosti uplatněného nároku na základě zjištěného skutkového
stavu odvolacím soudem je správné a plně v souladu s judikaturou dovolacího
soudu.
Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo
540/2004, je-li prokázáno, že pronajímatel hodlal a skutečně měl reálně
sjednanou možnost nebytové prostory v určitém období pronajmout a inkasovat
sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak
učinit, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti od částky,
kterou by pronajímatel skutečně obdržel od nájemce, pokud by nájem byl
realizován. Pokud v důsledku protiprávního jednání žalovaného nedošlo k
rozmnožení majetkových hodnot žalobce, ač se tak dalo s ohledem na pravidelný
běh událostí očekávat, jde o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jehož
výše je dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by
případně pronajímatel na dosažení tohoto zisku musel vynaložit. Pro výši
náhrady za škodu je tedy rozhodující, jakého prospěchu by se žalobci dostalo,
nebýt neoprávněného zásahu žalovaného, a o jaký prospěch tedy v důsledku jeho
jednání přišel (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp.
zn. 25 Cdo 676/2001). Tato okolnost nemusí být doložena písemnou smlouvou,
reálná možnost se může odvíjet i od předběžné dohody ústní, je-li se zřetelem
ke všem okolnostem zřejmé, že nebýt škodné události, zamýšleného zisku by se
dosáhlo.
Pokud jde o povinnost platit úroky z prodlení, tento výrok, byť není v
rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněn, je plně v souladu s ust. § 563 obč.
zák., podle nějž není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem
nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy
byl o plnění věřitelem požádán.
Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani
určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, platí ustanovení § 563 obč. zák.
Znamená to, že splatnost nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván
k plnění, a nesplní-li, dostává se do prodlení a jako důsledek jeho prodlení mu
vzniká povinnost platit úrok z prodlení. Osoba odpovědná za škodu se dostává do
prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy
byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky
z prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn.
25 Cdo 2417/2007). Za výzvu věřitele dlužníkovi ve smyslu § 563 obč. zák. lze
samozřejmě považovat i doručenou fakturu s uvedením data splatnosti, jak tomu
bylo v daném případě.
Jak vyplývá z uvedeného, dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3
nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalobci přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta za jeden úkon v částce 10.665,- Kč [odměna z částky určené
podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. v aktuálním
znění, krácená o polovinu podle § 18 odst. 1 této vyhlášky] a náhrady hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č.
276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o.
s. ř., tj. celkem 13.158,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu